Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 7. kapitola

15.03.2010 (20:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2327×

7. kapitola

Bella:

„Prosím, neber to jako urážku, ale proč se semnou najednou bavíš? Já jen, že jsem ještě neviděla, že byste se s někým bavili.“

Neodpověděla. Jen tupě zírala do prázdna. Děsilo mě to.

„Alice?! Alice!“ křičela jsem na ni.

Řekla něco v tom smyslu jako: „Aro.“ Ale nejsem si tím moc jistá. Řekla to téměř neslyšitelně, snažila jsem se jí odezírat ze rtů, ale to co řekla, mi nedávala smysl. Asi jsem špatně rozuměla.

Najednou se na mě otočila ta samá Alice, která mi před chvílí nabízeli, ať si k ní sednu. Je tohle možný? S úsměvem na tváři se ke mně otočila.

„Tak na co čekáš, Bello? Sedneš si už?“ řekla svým nádherným zvonivým hláskem.

„Jo… jasně,“ řekla jsem ještě trochu šokovaná. Nechápala, co to před tím mělo znamenat, ale zřejmě mi to nechce říct a tak do toho nebudu rejpat. Nechtěla jsem ztratit jednoho z mála lidí, kteří se ke mně chovali normálně a nesnažili se mě litovat nebo na mě jen tupě zírat.

Posadila jsem se tedy vedle ní. Nestačila jsem ještě ani dosednout na židli a už zazvonilo. Do třídy vešel profesor a začala výuka. Za celou hodinu jsme spolu neprohodili ani slovo. Až když jsem se zvedala a chystala k odchodu, tak mě zastavila.

„A na mě nepočkáš? Já tě tu zachraňuju a tohle je odměna?“ řekla naoko vyčítavým hlasem.

„Tak pojď, ty chudinko,“ řekla jsem ji s úsměvem. Znali jsme se teprve pár minut a prohodili jsme spolu jen pár vět, ale přesto mi připadalo, že ji znám celý život. Vždycky jsem si přála takovou kamarádku, že by se mé přání konečně vyplnilo?

Šli jsme spolu na další hodiny a všude jsme seděli spolu. Stávali se z nás skvělé kamarádky. Celý den jsme si spolu povídali a sbližovali se tak. Když jsme ji vyprávěla o své rodině, byla nadšená především z Lily a chtěla by jí co nejdříve poznat. Dokonce jsem jí řekla všechno o té nehodě a Edwardovi, bylo snadní jí to říct a i když jsme se znali teprve den, naprosto jsem jí důvěřovala.

I ona mi vyprávěla o své rodině. Esmé a Carlisle ji adoptovali asi před dvěma roky. V rodině už byly Jasper, Rosalie a Emmet. Na první pohled se do Jaspera zamilovala a jsou stále spolu, a podobně na tom jsou i Emmet s Rosalie. Rosalie sice nejprve Emmeta razantně odmítala, ale dlouho mu odolávat nedokázala a jsou spolu moc šťastní, všichni. Musím říct, že se mi líbily jejich příběhy lásky. Bylo to jak z pohádky. Řekla mi ale víc o své rodině.

Esmé je prý ta nejskvělejší mamka na světě. A také je to skvělá architektka i designérka v jednom. Má skvělý cit pro umění. Carlisle je zas výborný otec. Má svoji práci moc rád, nic ho tak netěší jako pomáhat lidem. Musí to být velice dobrý člověk, poznala jsem ho sice jen na pár minut, ale už tenkrát jsem tušila, že má dobré srdce. Jasper je dvojče Rosalie, ale nejsou si příliš podobí. Jasper je spíše introvert. Ale když ho poznáš lépe, zjistíš, že je to hodný člověk a skvělý přítel. Rosalie, krom toho že je neskutečně krásná a na čemž si velice zakládá, je také velká milovnice aut. Prý je to v jejich rodině nejlepší automechanik. Dost mě to překvapilo, taková barbie. Kdo by to byl řekl? Ale co lidé jsou různí, a já se vždycky snažila neodsuzovat lidi podle prvního dojmu. Emmet je zas takový komik rodiny. Vždycky dokáže uvolnit situaci svými vtípky, ale někdy jsou až otravné a často s tím leze někomu na nervy, ne že by si z toho dělal velkou hlavu.

Musela jsem se smát, když Alice popisovala Emmeta. Ráda bych ho poznala. A vůbec celou její rodinu. Alice mi je popsala tak neskutečně, že to snad ani nebylo možný, zdáli se tak dokonalý.

V pauze na oběd jsme spolu šli do jídelny, pár lidí se na mě ještě občas, ať už z lítosti nebo ze zvědavosti, podívali, ale Alice je vždycky zpražila nenávistným pohledem a oni radši honem rychle utíkali, co nejdál od nás. Nechápala jsem, jak to dělá, ale byla jsem jí za to moc vděčná.

„Díky, Alice, jak se ti jen odvděčím?“ pronesla jsem, když vyděsila už asi dvacátého studenta.

„A za co děkuješ?“ zeptala se nechápavě.

„No přece za to, jak se mi věnuješ, jak odháníš všechny, kteří na mě neustále zírají. A vůbec jak se ke mně chováš, jako jediná se mě na nic nevyptáváš. Mohu ti to tedy nějak odplatit?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem jí chtěla prokázat nějakou laskavost, tak jako ona mě.

„Aha, no nemáš zač, dokážu si představit, jaké to musí být a jestli mi o něčem nechceš říct, nebudu tě nutit. Ale ty už si mi toho řekla hodně za což jsem moc ráda, jsem ráda, že máš ve mně takovou důvěru. A pokud jde o tu odplatu, tak něco by tu bylo. Víš, já miluju nakupování, ale nikdo z rodiny se mnou nechce jít, nešla bys tedy ty, prosím?“ zeptala se a udělala na mě psí oči.

„Tak dobře, kdy pojedeme?“ souhlasila jsem nepříliš nadšeně. Nerada nakupuji, ale jsem ji to dlužna.

„Super, bude to skvělé. Pojedeme v sobotu. Vyzvednu tě brzo ráno, tak se připrav, ale podrobnosti ti ještě řeknu, musím všechno naplánovat,“ pronášela nadšeně. Bylo vidět, že je ve svém živlu a to jsme teprve u plánování. Jaké budou asi skutečné nákupy? Děsila jsem se už předem.

Edward:

„Krásná dcera, je ti podobná, Edwarde,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a Lily si ochranitelsky pevně přitiskl na prsa. Stál tam on, ten koho jsem se tak obával, hleděl jsem mu do jeho karmínových očí a nevěděl, jak z toho ven.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se ho a do hlasu jsem se snažil dát co nejvíce nenávisti.

„Ale no tak, Edwarde, proč tak hrubě?“ ptal se sladce. Dělalo se mi z něj špatně. Jak já ho nenáviděl.

„Co tu chceš?!“ ptal jsem se.

„Ale no tak, Edwarde, ty už si snad zapomněl, co jsem pro tebe udělal?“ Říkal to jako by to byla nějaká laskavost.

„Ne, nezapomněl, právě proto s tebou už nikdy nechci mít nic společnýho!“

„Ale, Edwarde, to jsou trochu silná slova. Nemyslíš? Udělal jsem pro tebe vše, ujal se tě jako svého syna, následníka trůnu. A takhle se mi odvděčíš? Splnil jsem ti to, co jsi chtěl, ale ty si můj rozkaz neuposlechl. A to se trestá, Edwarde.“ Posílá mě na smrt?

„Chceš mě zabít? Udělej to! Ale mé dcery ani ženy se nedotkneš!“ křičel jsem na něj, ale to jsem neměl dělat. S ním to očividně nijak nepohnulo, ale Lily začala plakat.

„Nechci tě zabít. Ukážu ti, jak jsem milosrdný, dám ti ještě jednu šanci, ale tentokrát musíš můj rozkaz splnit, jinak za to nezaplatíš nejen ty, ale i tvá rodina,“ pronesl a absolutně si nevšímal mé plačící dcery.

„Milosrdný? Celý život si mi lhal! Lhal jsi o mých rodičích, a když jsem konečně zjistil pravdu, musel jsi je zabít co? Vím, že si to byl ty! A teď mi chceš vzít i mou dceru a ženu? Tomu ty říkáš milosrdný!“

„Měl bys mi být vděčný, vychoval jsem tě, tak jak sis zasloužil v bohatství a přepychu, tví rodiče neměli nic a o jeden hladový krk méně tím lépe pro ně, takže jsem i jim pomohl. I za tento dům a všechno co máš, vděčíš mně.“ Říkal to stále tak klidným a přesladkým hlasem, ze kterého mi bylo špatně. „Takže poslechneš můj rozkaz a uděláš, co jsem ti řekl a já na oplátku neublížím tvé rodině a za nějaký čas si pro tebe přijdu a splníš druhou část naší dohody, řekl autoritativním hlasem, který neznal odporu.

Jen jsem přikývl. Lily už jsem jakžtakž uklidnil a nechtěl jsem ji nadále rozrušovat. On vždycky dostane to, co chce, ale tentokrát nesmí. Musím něco vymyslet, sice ještě nevím co, ale svoji rodinu ochráním.

„Výborně, Edwarde. Konečně si pochopil, že já to s tebou myslím dobře. Uvidíme se za pár let a nezapomeň na naší dohodu. Každý měsíc od tebe očekávám zprávy,“ řekl a s těmi slovy odcházel. Ani jsem se nenadál a už tam nestál. Jeho rychlost byla opravdu neuvěřitelná.

Bella:

V jídelně jsme si s Alice sedli ke společnému stolu. Bylo divné, že neseděla se svoji rodinou, kteří na nás celou dobu koukali nepříliš přátelským pohledem, především na mě. Nechápala jsem proč, vůbec jsem v nich nepoznávala ty dokonalý lidi, které mi Alice před chvílí popisovala.

„Proč dneska nesedíš se svoji rodinou?“ zeptala jsem se.

„S nimi jsem pořád, můžu přeci bavit s někým jiným,“ řekla a já jen přikývla. Radši jsem se neptala, proč mě nenávidí, třeba jsem se spletla.

Během našeho oběda jsme opět pokračovali v konverzaci. Když jsme ale odnášeli naše tácy, její byl plný. Skoro se toho nedotkla. Podívala jsem se na ní nechápavým pohledem.

„Nemám hlad, a navíc tohle jídlo se stejně nedá moc jíst“ řekla na vysvětlenou. Musela jsem uznat, že jídlo ze školní jídelny také nepatřilo mezi mé oblíbené.

Po vyučování jsme se rozloučily a já jela domů s krásným pocitem, že mám novou kamarádku. Jakmile jsem ale přijela domů, spatřila jsem hrůzostrašnou scénu. V kuchyni byly střepy a krev, ale Edward s Lily nikde.

Edward:

Jakmile ta zrůda odešla, oddychl jsem si. Ale rozhodně jsem neměl vyhráno. Teď jsem se ho sice zbavil, ale co bude příště? Mám se stát podrazem a práskačem, abych uchránil svou rodinu? Ale pomůže to vůbec?

Lily stále plakala a tak jsem se jí snažil utěšit.

„Klid, broučku, už jsi v bezpečí. Neboj, nic se ti nestane, to nedovolím,“ řekl jsem ji a políbil na čelíčko. Byla tak roztomilá, tak nevinná. Postarám se, aby jí nikdo nezkřivil ani vlásek.

Lily se po pár pohoupání začala uklidňovat. Vzal jsem ji tedy zpátky do obýváku. Dneska nikam nepůjdeme, ty jesle ještě počkají. Položil jsem ji na koberec a sám se tam z vozíku také sesunul.

Hráli jsme si spolu dobré dvě hodiny, ale Lily už začala mít hlad a já taky. Šel jsem tedy do kuchyně připravit jídlo nejprve pro ni. Jakmile se najedla a spokojeně si odříhla, šel jsem ji uložit do postýlky.

Vrátil jsem se do kuchyně, abych si udělal jídlo i pro sebe. Miska, pro kterou jsem se natahoval, byla ale moc vysoko. Nechtěl jsem to vzdát, a jak jsem se snažil vytáhnout čím dál výš najednou se semnou vozík převrátil a já sebou strhl i skleněné nádobí, které bylo už připravené na lince.

Najednou jsem se ocitl na zemi, ležel jsem ve střepech a z dětského pokoje se ozýval dětský pláč.

„Zatraceně!“ vykřikl jsem zlostně. Pomalu jsem se sápal zpátky na vozík. Až když jsem se tam asi po pěti minutách vyškrábal, zjistil jsem, že mi z ruky teče krev.

Dal jsem ji rychle pod vodu, jak jsem zjistil, bylo to jen pár škrábanců nic hroznýho. Jakmile jsem ruku trochu omyl, ovázal jsem ji, abych něco neušpinil a urychleně spěchal do dětského pokoje.

„Copak se děje, broučku?“ ptal jsem se jí a bral ji do náruče.

„To nic nebylo, jen tvůj táta je trochu nešikovný a hlavně tvrdohlavý,“ uklidňoval jsem ji.

Po chvilce mi opět usnula v náruči. V tom jsem někoho uslyšel, jak otevírá vchodové dveře. Kdo to zase je?

Bella:

Začala jsem mírně panikařit a před očima jsem měla různé scény, co se tu mohlo stát. Pak jsem ale začala uvažovat racionálně a začala jsem se rozhlížet po domě.

Vešla jsem do dětského pokoje a uviděla Edwarda, jak v náručí choval spící Lily. Oddychla jsem si, ale pak můj zrak spočinul na jeho ovázané ruce. Co se tu stalo?

„Ahoj, lásko, co se tu stalo?“ zeptala jsem se šeptem. Přišla k němu a políbila ho na pozdrav.

„Ahoj, zlato,“ oplatil mi pozdrav. Opatrně uložil Lily do postýlky a šel do obýváku a já za ním.

„Tak co se tu stalo a co máš s rukou?“ zeptala jsem se již nedočkavě.

Edward:

Naštěstí to byla Bella. Hned jak jsme se pozdravili, začala se mě vyptávat. A tak jsem pustil do vysvětlování.

„Ale nic hroznýho, jen jsem si dělal oběd a chtěl jsem vyndat misku z poličky nad linkou, ale jaksi jsem tam nedosáhl. No a znáš mě, jsem tvrdohlavý jako mezek a nehodlal jsem se jen tak vzdát. Jenže se mi převrátil vozík a já spadl na zem. Při pádu jsem sebou strhl veškerý nádobí, které bylo na lince. Veškeré střepy se na mě sesypaly. A pokud jde o moji ruku je jen trochu poškrábaná, ovázal jsem si jen proto, že mi stále tekla krev. Lily totiž ten rámus probudil a tak jsem jí musel utišit, ale nechtěl jí nebo cokoliv jiného ušpinit,“ skončil jsem s vysvětlováním. O nečekané návštěvě jsem ji radši nic neřekla a rozhodně to nemám ani v úmyslu. Přišla ke mně a uvelebila se na mém klíně.

„Ty můj chudáčku,“ řekla.

„A co ty a škola? Bylo to hodně strašný?“ zeptal jsem se.

„Ze začátku jo, všichni na mě zírali a lidi ze třídy se mě neustále na něco vyptávali. Pak mi ale Alice Cullenová pomohla. Je to vážně skvělá holka, myslím, že z nás budou skvělý kamarádky,“ řekla nadšeně. Alice Cullenová? Zatraceně, čím dál víc se to komplikuje.

A další kapitolka je za vámi, doufám, že se líbila a že mi zanecháte svůj komentář, moc by mě to potěšilo. Možná vám to už přijde otravné, ale já vás o ně stejně prosím, věřte, že mi opravdu vždycky dodají chuť psát dál. Je to pro mě taková odměna za moji práci. Takže díky všem, kteří komentují a prosím pokračujte v tom a rozhodně se nenaštvu, když se přidají i další. ;-)

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 7. kapitola: