Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 4. kapitola

05.03.2010 (15:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2714×

4. kapitola

Bella:

Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím Edwarda. Když jsem ale vstoupila do jeho pokoje, nikdo tam nebyl…

Ne, to přece není možný, slíbil mi to. Slíbil, že se mnou zůstane, tak kde je? Tohle by přeci neudělal nebo ano? Celá zdrcená jsem se posadila na prázdnou postel a utápěla se ve své bolesti. Stále jsem si v duchu kladla jednu a tu samou otázku. Proč?

Seděla jsem tu už asi půl hodiny a pevně si k sobě tiskla Lily, která byla celá zmatená z mého chování, ale já si nemohla pomoct. Stále jsem nemohla přijít na odpověď na onu nevyřčenou otázku. Prostě jsem to nechápala. Edward nebyl z těch lidí, kteří něco slíbí a pak to nedodrží. Držel se svých závazku. Proto mi to hlava nebrala.

Asi jsem se v něm spletla. Byla jsem naivní a myslela si, že někdo jako on může existovat, vždyť to bylo jako v pohádce. Já jsem tomu slepě uvěřila a teď jsem narazila.

V tu chvíli mě opustila veškerá naděje. Edward se už nevrátí! Nechal mě tu samotnou s naším dítětem a odešel. I přesto, že slíbil, že neodejde. I přesto, že jsem mu říkala, že bez něj nemohu dál žít. Cožpak mě neposlouchal? Nebo jsem se v něm spletla ještě víc a on mě ani nikdy nemiloval? Jen cítil odpovědnost za své činy, za to, že mi udělal dítě a teď už ho to přešlo?

Se slzami v očích jsem vyběhla ven z nemocnice. Dál jsem to už nesnesla. Lily se to celé vůbec nelíbilo a taky začala brečet. Musel na nás být úžasný pohled. Cítila jsem na sobě lítostivé pohledy kolemjdoucích, ale bylo mi to jedno. Zamířila jsem hned k autu a rozjela se k tátovi. Ještě štěstí, že Forks nebylo velké město a já cestu znala nazpaměť. Přes slzy jsem téměř neviděla. Lily celou cestu plakala a já ji nemohla utěšit, nevěděla jsem jak. Jak najít utěšující slova pro své dítě, když bych je sama potřebovala?

Jakmile jsem dorazila domů, předala jsem tátovi Lily se slovy, že mu pak vše vysvětlím jen ať se o ni postará. Vyběhla jsem do svého starého pokoje, lehla si na postel a naprosto jsem se oddala své bolesti.

Edward:

Dorazil jsem do doktorovy kanceláře, vypadalo to jako by mě čekal a tak jsem hned spustil.

„Chtěl bych se vám omluvit a zároveň vám poděkovat. Byl jsem hrozně nevděčný za to, co jste udělal, ale teď už mi to došlo. Vděčím vám za všechno, za záchranu svého života, za to, že jste mi rozmluvil odchod od mé rodiny. Měl jste pravdu, chci být s nimi, svůj život bez nich si nedokážu představit, to by nebyl život. A tohle už nebude potřebovat,“ řekl jsem mu vše, co jsem měl na srdci a předal mu papír na předčasné propuštění.

„Jsem rád, že jste dospěl k tomuto rozhodnutí a jsem si jistý, že nebudete litovat,“ odpověděl mi a papír, který si ode mě vzal, symbolicky roztrhal.

„Ještě jednu věc jsem vám chtěl říct,“ pokračoval jsem, „budu bojovat, vím, že nemám příliš velkou šanci, ale přesto se jen tak nevzdám a budu bojovat, abych se jednou postavil na vlastní nohy. A proto se vás chci zeptat, pomůžete mi?“

„Samozřejmě, že vám pomohu a jsem moc rád, že se nevzdáváte naděje,“ odpověděl mi.

„Díky, a teď mě prosím omluvte, čekám návštěvu své ženy.“

„Jistě, prosím.“ Přidržel mi dveře. A já „odešel“ do svého pokoje. Pracně jsem se opět vrátil do postele a čekal na svou Bellu.

Už bylo tři hodiny odpoledne a stále nikdo nepřišel. Začal jsem si dělat starosti.

Druhý den a stále nic. Opravdu jsem se už bál, ale pak mi to došlo. Zřejmě pochopila má poslední slova o tom, jak její život se mnou bude těžký a usoudila, že mám pravdu. A proto již nepřišla, už ani nepřijde. Jen se nechápal proč. To se v ní najednou vše obrátilo a ona mě přestala milovat? Odešla bez rozloučení? A bez toho aniž bych se mohl rozloučit se svou dcerou? Ale proč? Začal mě ovládat nepříjemný pocit zklamání a ztráty milovaných osob.

Ale tohle jsem přeci chtěl. Chtěl jsem, aby odešla. To jsem vážně, tak sobecký, že se s tím nedokážu smířit?

Ano, jsem. Představa, že je s někým jiným, že naši dceru vychovává někdo cizí a ona mu říká, tati. To mě dohánělo k šílenství. Proč to všechno říkala? Řekla mi přece, že beze mne žít nedokáže? Tak jak to, že najednou už dokáže? Cožpak mi lhala?

Nedokázal jsem to pochopit a ničilo mě to. Utápěl jsem se ve svém žalu a přál si zemřít. Teď už můj život neměl žádný smysl. Z myšlenek o sebevraždě mě vytrhl doktor Cullen.

„Pane Masene, už můžete odejít. Propustím vás již dnes. A nebojte se to, že vaše žena nepřišla, má jistě nějaké logické vysvětlení,“ snažil se mne uklidnit, ale marně.

„Jistě, že má. Už mě nechce, nechce žít s mrzákem.“

„To jistě není pravda. Běžte domů a třeba tam se vám naskytnou odpovědi na vaše otázky. Jistě se vše brzo vysvětlí. Můžete tam zajít přeci již dnes.“

„Dobře, udělám to. Díky, doktore,“ odpověděl jsem na jeho naléhání.

Sbalil jsem si svých pár věcí a chystal se domů. Když jsem vyjel z nemocnice, bylo to osvobozující. Po týdnu, jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

Zamířil jsem k autu, které jsem si nechal speciálně upravit. Tak, abych ho mohl řídit i já. Nebyla to zrovna levná záležitost, ale peníze mi starost nedělali. Po svém dědictví jsem jich měl dost.

Nastartoval jsem auto a vyjel, na radu doktora, k mému a Belly domu, našemu domovu.

Bella:

Už téměř týden jsem ležela ve svém pokoji a odmítala vylézt. Jen párkrát mi táta přinesl Lily, která se dožadovala mé pozornosti, ale po většinu času se o ni postaral sám, a musím říct, že skvěle. Já se mezitím utápěla ve své bolesti.

Stále jsem si kladla stejné otázky – Proč? Proč to udělal? Proč porušil slib? Ale odpovědí se mi nedostávalo.

Po téměř týdenním nicnedělání a naprosté odevzdanosti bolesti jsem se vzchopila. Rozhodla jsem se. Takhle to dál nejde. Kdybych trpěla jen já, utápěla bych se ve své bolesti dál, ale trpí i mé dítě a to já nedopustím. Poslední dny jsem sice byla matka na baterky, ale to se teď změní a to hned.

Dala jsem si sprchu, převlékla se do čistého oblečení a konečně do sebe vpravila i pořádné jídlo. Za poslední týden jsem toho moc nesnědla a bylo to znát, na tom kolik jsem toho snědla teď. Udělala jsem snídani i pro tátu, ale moc toho tam nezbylo, ale vím, že se zlobit nebude. Bude rád, že jsem se konečně vzchopila.

Když se Lily probudila, nakrmila jsem i ji, oblékla a mohli jsme vyrazit. Rozloučila jsem se s tátou a vydala se do auta.

V autě jsem Lily dala do dětské autosedačky a pevně ji připevnila. Byly jsme připravené a mohly vyrazit.

Dojížděly jsme na známou příjezdovou cestu a mně se udělalo mírně nevolno. Zvlášť po tom, co jsem viděla náš dům. Zaparkovala jsem do garáže, vzala Lily a vyrazily jsme.

V domě bylo cítit, že tu dlouho nikdo nebyl. Vložila jsem Lily do přihrádky, kde si může hrát. A začala jsem připravovat vše potřebné. Moc dlouho se tu nezdržíme, a tak nebylo potřebu tu uklízet ale vyvětrat jsem musela. Ten vzduch byl příšerný.

Okamžitě jsem začala balit. Balila jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Koneckonců se už se nevrátíme.

Po přibližně dvou hodinách jsem měla vše sbaleno. Odnesla jsem všechny tašky dolu, kde si Lily stále spokojeně hrála. Záviděla jsem ji tu spokojenost, bezstarostnost. Ale to já si teď nemohu dovolit, jsem matka a musím se postarat o své dítě.

Teď jsem se vrhla do kuchyně. Moc toho tu nebylo, ale musí to stačit. Začala jsem připravovat jak jídlo na cestu tak i jídlo na teď. Už dávno byl čas oběda. Bylo divné, že si Lily ještě nestěžovala pronikavým pláčem.

Najednou jsem na příjezdové cestě uslyšela auto. Že by táta? Ochranitelsky jsem si Lily k sobě pevně přitiskla a čekala na nezvaného hosta. To co jsem, ale uviděla, jsem nečekala ani v těch nejlepších snech.

Edward:

Už jak jsem přijížděl po příjezdové cestě k domu, jsem uviděl u domu otevřená okna.

Že by Bella byla přeci jen doma? Tak proč nepřišla?

Přidal jsem plyn, abych byl už v domě a dozvěděl se konečně tolik vytouženou pravdu, ne jen hádanky.

Zastavil jsem před domem a opatrně vyjel z auta. Jel jsem k předním dveřím, které byly otevřené. Doufal jsem, že spatřím ten pohled, po kterém tolik toužím. Dojel jsem dovnitř a naskytl se mi nádherný pohled.

Stála tam Bella a v ruce si ochranitelsky držela naší dceru. Cožpak se bála?

„Ahoj, lásko,“ pozdravil jsem ji s úsměvem. Byl jsem neskutečně šťastný, byla tu, doktor měl pravdu. Samozřejmě, je tu ještě pár otázek, ale teď jsem věřil, že se vše vysvětlí.

„Ed…Edwarde? Co tu děláš?“ řekla překvapeně. Nečekala mě, tak jako já ji.

„Bydlím tu, lásko, už si zapomněla?“ pronesl jsem s humorem a tím chtěl odlehčit situaci.

„Ne, já jen, odešel si. Odešel si od nás! Tak proč se vracíš?!“ ptala se nechápavě a v jejím tónu hlasu byl znát i hněv. Já to ale nechápal.

„Odešel? Bello, to ty si za mnou už nepřišla, myslel jsem, že si mě už opustila.“

„Jak bych tě mohla opustit? Cožpak si nerozuměl mým slovům? Já tě miluju a bez tebe žít nedokážu,“ pronesla a mé srdce zaplálo štěstím. Po krátké pauze pokračovala:

„Když jsem našla prázdný pokoj, pohltila mě panika, ale stále jsem doufala, ale když si stále nepřicházel. Vzdala jsem to. Utekla jsem k tátovi a celá dny probrečela. Nevyšla jsem z pokoje a dokonce zanedbávala i Lily. Teď jsem se ale vzchopila, kvůli ní. Chystala jsem se odjet,“ skončila svůj monolog a mě to došlo.

Ona si myslela, že jsem porušil slib, že už ji nemiluju. Proto nepřišla. Stále mě miluje! Byl jsem hrozně šťastný. Přijel jsem k ní blíž a posadil jsem ji na svůj klín. Ona si stále k sobě tiskla Lily. Bylo to nádherný, dvě ženy mého života a já je měl obě u sebe.

„Bello, nikdy bych tě nedokázal opustit. Uvědomil jsem si to, když jsi nepřicházela. Moc tebe i Lily miluju a svůj život si bez vás nedokážu představit. A proto se tě chci zeptat, dokážeš žít s mrzákem?“

Bella:

Ve dveřích se objevil ten nejkrásnější a nejlepší člověk na světě-můj Edward. Sice jsem nechápala, co tu dělá, ale byla jsem šťastná.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě s úsměvem. Lásko? Co to má znamenat?

„Ed…Edwarde? Co tu děláš?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Bydlím tu, lásko, už si zapomněla?“

„Ne, já jen, odešel si. Odešel si od nás! Tak proč se vracíš?!“ popadl mě vztek. Vztek na něj. Jak si dovoluje se mi ještě ukázat?

„Odešel? Bello, to ty si za mnou už nepřišla, myslel jsem, že si mě už opustila.“ Já? Opustila? Jak si to mohl myslet?

„Jak bych tě mohla opustit? Cožpak si nerozuměl mým slovům? Já tě miluju a bez tebe žít nedokážu,“ na chvíli jsem se odmlčela, ale hned jsem pokračovala, „když jsem našla prázdný pokoj, pohltila mě panika, ale stále jsem doufala, ale když si stále nepřicházel. Vzdala jsem to. Utekla jsem k tátovi a celá dny probrečela. Nevyšla jsem z pokoje a dokonce zanedbávala i Lily. Teď jsem se ale vzchopila, kvůli ní. Chystala jsem se odjet,“ vysvětlila jsem mu.

Opatrně ke mně přijel a já se najednou ocitla na jeho klíně. Bylo to příjemné, mít ho konečně takto blízko.

„Bello, nikdy bych tě nedokázal opustit. Uvědomil jsem si to, když jsi nepřicházela. Moc tebe i Lily miluju a svůj život si bez vás nedokážu představit. A proto se tě chci zeptat, dokážeš žít s mrzákem?“

To se ptal vážně? On asi před chvíli neposlouchal. Já ho miluju a je mi jedno jestli je na vozíčku, stále s ním chci být.

Místo odpovědi jsem ho políbila a on mi to vracel. Líbali bychom se dál, kdyby se Lily nedožadovala také pozornosti.

Postavila jsem se na nohy a podala mu Lily do připravené náruče. Okamžitě si ji k sobě přitiskl a líbal ji na čelíčko.

„Tolik jsi mi chyběla, Lily,“ pronášel směrem k ní, „vy obě,“ dodal a mrkl na mne. V tu chvíli jsem byla opět neskutečně šťastná. Má rodina je zas pohromadě. Co víc si přát?