Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 33. kapitola

20.10.2010 (14:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1746×

33. kapitola

„My… my se budeme stěhovat,“ oznámila jsem všem přítomným, zatímco jsem drtila Edwardovu ruku, jak jsem jen mohla. Tolik jsem se bála tohoto okamžiku. Především jsem se bála reakce Rose, tolik jsme si přirostly srdci, ale já stále nevěděla, jestli je to kvůli mým dětem nebo opravdu z čirého přátelství, které jsem k ní chovala já.

„Proč? Kam?“ ptala se smutně Alice, která se jako jediná odvážila promluvit.

„Udělali jsme vám něco? Máte málo místo? Vše se dá nějak řešit,“ ozval se tentokrát Carlisle a jako obvykle začal hledat nějaké logické vysvětlení a hned na to vhodné řešení.

„Ne, nic jste nám neudělali,“ ujal se slova Edward. ,,Jen si prostě myslíme, že bychom spolu teď měli být jen my čtyři. Jako opravdivá rodina. Vás samozřejmě budeme i nadále navštěvovat, stále vás považujeme za skutečnou rodinu a s hrdostí se do ní počítáme. Jen nás prosím pochopte, potřebujeme se trochu osamostatnit.“

„Ale co když to nebudete zvládat? Přeci jen dvě takhle malé děti není zrovna nejjednodušší oříšek,“ namítala Rosalie.

„Když to nebudeme zvládat, zavoláme vás na pomoc. Jsem si jistá, že v tu chvíli u nás budete během vteřinky. Navíc nebudeme daleko, našli jsme si baráček v sousedním městečku. A vaši návštěvu kdykoliv uvítáme, stejně tak rádi přijedeme i sem,“ uklidňovala jsem je.

„No asi nemá cenu vás přemlouvat. Vybrali jste si a my vám budeme přát štěstí, ale kdyby se něco dělo, musíte nám hned zavolat.“

„Neboj, Esmé,“ řekla jsem a objala ji.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se mě Jasper a vyrušil mě tak ze vzpomínání.

„Ale jistě, jen jsem vzpomínala na den, kdy jsme vám oznámili, že se chceme stěhovat. Člověk by neřekl, že jsou to teprve dva měsíce. Připadá mi jako bych v tomto domečku žila odjakživa.“

„Ach ano, byl to pro nás tenkrát šok. Především pro Rose, víš, jak miluje tvé děti a když si představila, že už toho drobečka neuvidí každý den, bylo jí úzko.“

„Snad to už ale pochopila.“

„Ano, neboj ona tě má ráda, a to nejen kvůli tvým dětem, takže chápe, že chcete spolu žít jen jako rodina.“

„To jsem ráda.“

„Co si to tu šuškáte?“ Objevil se za námi ten malý ďáblík.

„Ale tak jen vzpomínáme, lásko,“ odpověděl jí Jasper a věnoval jí letmý polibek. Stále jsem žasla nad láskou těchto dvou. Byla tak jiná, jejich letmé dotyky a polibky se lišily, například od polibků mě a Edwarda, nebyly tak prožívané, ale zároveň mi přišly mnohem intimnější.

„Bello? Ty už jsi zase myšlenkami jinde?“ obviňovala mě Alice.

„Samozřejmě, že ne. Celou dobu tě poslouchám,“ obhajovala jsem se a doufala, že mi to v brzké době zopakuje.

„A co jsem tedy říkala?“ zeptala se se šibalským úsměvem.

„Ehm… něco o večeři?“ napadlo mě okamžitě. O čem by asi tak mohla mluvit, když dnes byl den Díkuvzdání a Alice to samozřejmě měla celé na starost.

„Ne, mluvila jsem o Lily a jejím poníkovi. Moc se jí líbí, víš?“

„To je možné, Alice. Ale já si stále myslím, že je to až přílišné rozmazlování. Vždyť nejsou ani Vánoce, ani nemá narozeniny a ještě ke všemu jí je teprve dva a půl roku. Nezlob se na mě, ale kůň je na takové malé dítě příliš nebezpečný,“ opakovala jsem jí to samé, co jsem už říkala, když to zvíře přivedli.

„Tak zaprvé to není kůň, ale poník a v tom je rozdíl! Za druhé, někdy se začít musí a přeci ji tam nenecháváme sedět samotnou. Rose s Emmettem ji drží, každý z jedné strany, a Esmé poníka vede, tudíž se jí nemůže nic stát. A za třetí si to zaslouží. Zažilo si toho za své dva roky života až moc a navíc se její poslední narozeniny ani moc neslavily,“ argumentovala a narazila na to, co jsem až moc dobře věděla a trápila se kvůli tomu. Liliny narozeniny jsme tak trochu vynechaly. Nejprve byl Edward pryč, pak se narodil Matthew a měsíc po jeho narození následovalo stěhování a nám tak nějak už nezbyl čas ani myšlenky na její narozeniny.

„No dobrá, Alice, ale jestli se jí něco stane, tak si mě opravdu nepřej a je mi jedno, že jsem jen poloupír a ty upír. Roztrhám tě na malinkaté kousíčky, to uvidíš!“ vyhrožovala jsem, ale ona místo aby se bála, se jen usmívala a začala mi děkovat a chválit mě, jak skvělá máma jsem.

„Můžeme už jít ke stolu?“ ozval se Edward z jídelny.

„Jistě, už jdeme,“ zavolala jsem nazpět a následovala jsem ostatní pořádně oslavit první Díkuvzdání v novém domě.

Usedla jsem ke stolu, kde už seděli všichni, které mám ráda - byla tam maminka s Philem, táta a samozřejmě i Cullenovi. Sedla jsem si vedle Edwarda do čela stolu a začala si užívat atmosféru svátku. Nemusela jsem se ani starat o děti. Lily nadšeně rozprávěla s prarodiči a Matthew pochrupoval v kočárku, jednoznačně vše bylo skvělé. Jenomže pak nás opět vyrušil zvuk domovního zvonku.

„Já tam dojdu,“ oznámil Edward a šel ke dveřím. Zanedlouho byl ale zpět a v ruce držel podivný dopis.

„Co to máš, lásko?“

„To je z Volterry. Jane s Demetrim nás zvou na svou vytouženou svatbu a při té příležitosti nám chtějí něco oznámit, ovšem netuším, co,“ vysvětloval.

„A kdy? Chci znát datum, Edwarde. Musím zařídit letenky, šaty…,“ ujala se Alice okamžitě organizace.

„Za čtrnáct dnů.“

„Jen čtrnáct dnů? No to mám co dělat, ale nebojte se, všechno zvládnu,“ ubezpečila všechny a vrhla se k telefonu.

Já se jen na Edwarda vyděšeně podívala. Takže nás čeká cesta do Volterry. Neměla jsem to místo ráda a představa, že tam mám táhnout své děti, se mi příčila. Vím, že je to tam teď jiné a proti Jane také nic nemám, ale já k tomu místo, jednoduše řečeno, nechovám zrovna kladné pocity.

„Vážení, za osm dní odlétáme. Musíme mít jistou časovou mezeru,“ oznámila Alice a mě se stáhl žaludek. Tolik jsem na to místo nechtěla a zrovna tam musím.

„V klidu, Bello. Nemáš se čeho bát,“ uklidňovala mě Jasper a poslal na mě svou omamující vlnu a mně bylo alespoň na malou chvíli dobře. Ale na jak dlouho?

Den za dnem do mě Alice hustila, co ještě všechno musím sbalit a na co nesmím v žádném případě zapomenout. Asi milionkrát mě nechala si vyzkoušet šaty na svatbu a já se u toho vždy tvářila, jako když jdu na pohřeb.

„Copak je s tebou, lásko?“ přistoupil ke mně Edward, zrovna když jsem s mírnou nechutí balila další oblečení na cestu.

„Nic se mnou není. Mělo by snad?“ ptala jsem se a snažila se opravdu znít, co nejvíce optimističtěji.

„To by si snad měla vědět ty, ne? Poslední dny si hrozně uzavřená do sebe, vidím, že tě něco trápí. Proč mi neřekneš, o co jde?“

„Protože není o čem mluvit,“ odbyla jsem ho, setřásla ze sebe jeho ruce a šla do skříně pro další věci. A především jsem si dávala pozor, aby mi neviděl do obličeje na mé pomalu se spouštějící slzy.

„No tak, Bello, co se děje?“ Nedal si říct a znova naléhal. Opět ke mně přistoupil a chytil mě za ramena, snažíc se mě obrátit k sobě čelem. A i když jsem se bránila, neměla jsem šanci, a tak jsem nakonec zabořila tvář do jeho košile a začala plakat.

„No tak, Bells, copak se děje?“ tišil mě.

„Promiň, já vím, že jednám iracionálně, ale já se prostě Volterry bojím a představa, že tam mám zavést i své děti, se mi zrovna nezamlouvá,“ vysvětlovala jsem.

„Nemáš se přeci, čeho bát. Volterra už není to špatné místo, ba naopak. Navíc tam celou dobu budu s tebou já a já bych nikdy nedopustil, aby se tobě, Lily nebo Mattovi něco stalo,“ uklidňoval mě.

„Slibuješ?“ ptala jsem se jako malé dítě, které se ujišťuje, jestli mu jeho rodič koupí hračku.

„To víš, že slibuju. Nikdo vám nezkřiví ani vlásek.“

„Dobře,“ uklidnila jsem se a pokračovala v balení. Připadala jsem si trochu hloupě za své chování, přeci není čeho se bát. Doufám.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ ptala se letuška, zatímco já se snažila zapustit do sedadla první třídy. Pocit nejistoty a strachu tu byl znova a ani Edwardova opora mi nepomáhala.

„Ne, děkuji,“ vymáčkla jsem ze sebe, jak nejrychleji to šlo, ale letuška už mě beztak nevnímala, spíš se soustředila na mého manžela.

„Pane, to je ale krásný chlapeček a je vám tak podobný,“ rozplývala se nad naším synem, kterého právě Edward držel v náručí. Já jen skřípala zubama a pocit úzkosti na chvíli ustoupil před žárlivostí a před právem nárokovat si to, co mi patří.

„Oh, děkujeme,“ vložila jsem se do toho dřív, než Edward stihl zareagovat. „Taky jsem na toho svého andílka právem pyšná a máte pravdu, je to celý táta, ale to určitě není na škodu, nemyslíte?“ řekla jsem jí mile a přitom se k Edwardovi ještě více nalepila. Letuška jen zaraženě přikývla, křečovitě se usmála a odešla. Mně se na tváři rozlil spokojený úsměv a pocit nejistoty byl ta tam.

„Nikdy tě to nepřestane bavit, viď?“ zeptal se pobaveně Edward.

„Samozřejmě, že ne. Musím každému dát najevo, že ty jsi můj manžel a otec mých dětí. A tohle klidně budu vytrubovat do světa.“

„Blázínku, to já bych se tebou měl takto chlubit.“

„To je věc názoru,“ odporovala jsem a přitiskla své rty na ty jeho. Na strach jsem si již nevzpomněla. Alespoň k něčemu ta letuška byla dobrá. Pomohla mi vzpomenout si, co je pro mě důležité, a že ani pevné zdi Volterry toto nepřekonají.

předchozí kapitola   shrnutí   následující kapitola+epilog

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 33. kapitola: