Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 31. kapitola

28.09.2010 (11:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2084×

31. kapitola

Boj. To slovo mi proletovalo myslí celé tři týdny, kdy jsme čekali na příjezd Aleca. V průběhu té doby byli do akce posíláni i jiní členové naší malé organizace. Ti se ale naštěstí stačili vrátit dostatečně včas. Jen Alec se stále nevracel a já nechápal, proč se tam vlastně takovou dobu zdržuje, přeci už nezáleží, jestli úkol splní, ať už prohrajeme či ne.

Musel jsem se na to, co nejdříve zeptat Jane. Takže jakmile jsme jednou byli společně na lovu, nadhodil jsem toto téma.

„Jane?“ oslovil jsem ji.

„Ano?“ zpozorněla a odhodila srnce, kterým se právě dostatečně zasytila.

„Jen jsem se chtěl zeptat… víš, vrtá mi hlavou, proč vlastně Alec tam, kde je, stále zůstává. Nejde jen o plnění úkolu, že ne?“ zeptal jsem se přímo a jen doufal v její upřímnou odpověď.

„Dobrá, řeknu ti pravdu,“ řekla s povzdechem, „ne, Alec neplní jen úkol. Potkal tam ženu.“

„Aha,“ přikývl jsem chápavě. Láska - to se dalo čekat.

„Ne, počkej, to není, jak si myslíš.“

„A jak to teda je? Jane, proč mi to prostě a jednoduše neukážeš?“

„Protože si tě nechci jen tak pustit do hlavy, trénovala jsem dlouho a tvrdě.“ Zas ten její výcvik. Nechápu, k čemu to podstupovala, přeci ví, že se lidem do hlavy hrabu nerad, a tak se toho snažím nevyužívat.

„Fajn tak povídej,“ vybídl jsem ji.

Spokojeně přikývla a pokračovala dál: „Jak jsem řekla, Alec tam potkal ženu - Katherine, ale i přesto, že ho na první pohled uchvátila, nebylo to jejím vzhledem. Osud si s ní zahrál krutou hru a ona i se svým ročním chlapečkem skončila na ulici, žebrala a snažila se získat alespoň to málo, aby se mohla postarat o svého syna. Alecovi se jí na první pohled zželelo a rozhodl se jí pomoci. A tak to také začalo. Zatímco jí Alec vysekával cestičku k vysněnému cíli – chtěla se stát architektkou – stali se z nich postupně přátelé a později i milenci. Byl to krásný pár, Katherine si plnila sen a chodila studovat, Alec se mezitím staral o malého Jimmyho a Katherine tak získávala nejen skvělého partnera, ale i bezvadného otce pro svého syna. O její minulosti nebo o tom, co je zač Alec se nezmiňovali a možná právě v tom byla ta chyba.

Jako každý jiný večer, když přišla Katherine domů, šla vařit večeři a Alec si mezitím hrál s malým. Byla to již rutina, která se ale přeměnila v horor. Alec v tu dobu už nějakou dobu na lovu, a když se nešťastnou náhodou Katherine řízla do ruky, neudržel se. Vysál z ní každou kapičku krve, až z ní nezbylo prakticky nic. Jen bezkrevné tělo, které on tak miloval. Myslela si, že její setkání s Alecem bylo to nejlepší, co se jí mohlo stát, ale on to byl spíše opak, byla to její záhuba.

Jakmile si Alec uvědomil, co udělal, zbaběle utekl. Pár hodin bloumal v ulicích města a proklínal se. Nenáviděl se za to, co je a především za to, co udělal. Kdyby to šlo, zabil by se. Ale po pár hodinách sebelítosti si vzpomněl na toho roztomilého, kudrnatého chlapce s dolíčky, který jí byl tak podobný. Uvědomil si, že ho tam nechal jen tak s mrtvým tělem jeho matky a rozhodl se vrátit do bytu, kde vše skončilo.

Našel uplakaného chlapce, který se snaží získat pozornost osoby, od které se mu jí už nikdy nedostane. V tu chvíli si Alec uvědomil, že ho tu nemůže jen tak nechat. Postaral se o plačící dítě a pak i o tělo jeho matky, které řádně pohřbil a dopřál jí klid.

A od té doby se Alec stará o Jimmyho, kterého miluje jako svého syna. Proto se tak dlouho nevracel, bojí se o něj a nechtěl se s ním přibližovat tak blízko Volteře,“ vysvětlila Jane a já vše pochopil a nic jsem Alecovi nezazlíval, chápu, co to je strach o dítě.

„Teď už je ale čas,“ ozvalo se za námi.

„Alecu?“ hlesla překvapeně Jane a nadšeně se mu vrhla do náruče. „Kde se tu bereš? A kde máš Jimmyho?“

„Přijel jsem, abychom konečně mohli skončit to, co jste vy začali. Jimmy je u zbylých Cullenů v Dartmouthu, stavěl jsem se tam po cestě z New Yorku.“

„Ty jsi viděl Bellu? Jak se má? Je v pořádku?“ chrlil jsem na něj okamžitě otázky.

„Jo, v klidu, Edwarde. Bella je v naprostém pořádku, jen se jí po tobě moc stýská. Tak pojďme na to, ať nemusí čekat už moc dlouho,“ prohlásil odhodlaně.

„Dobrá. Shromáždím ostatní a za dvě hodiny se sejdeme v domě. Zatím se posilněte, budete to potřebovat,“ nabádala nás Jane a byla pryč. My jsme se drželi jejích slov a skolili ještě pár zvěře, poté jsme se vydali na domluvené místo, kde už čekali všichni ostatní, nažhavení na nadcházející akci.

„Výborně jsme tu všichni,“ ujala se slova opět Jane, jakmile jsme vešli do domu. „Takže plán je jednoduchý, rozdělíme se na tři skupinky. Každá skupinka půjde svou trasu a sejdeme se v hlavním sále, kde Aro bude jako obvykle vysedávat. Do sálu vedou troje dveře a každá skupinka bude mít jedny přidělené, ale podstatné je, abychom všichni vešli do místnosti ve stejný čas. Jakmile vejdeme, ty Alecu, je musíš okamžitě zbavit smyslů, bude to tak jednodušší a podstatně bezpečnější. Všem všechno jasné?“ zeptala se nakonec, a když všichni souhlasně přikývli, začala rozdělovat skupinky.

„Takže Edward, Heidi a Felix půjdou levým křídlem. Marcus, Alice, Emmett a Jasper půjdou pravou stranou a já, Demetri a Alec půjdeme přední cestou, přičemž Alec je okamžitě po vstupu odzbrojí, ale přesto se budeme muset mít na pozoru. Mluvit budu já, dokud vám neřeknu, nebude jednat. Jasné?“ řekla nekompromisním hlasem a všichni to jen opět odkývali.

„Fajn, tak jdeme!“

„Konečně,“ nemohl si odpustit Emmett, který se těšil jako malé dítě, které jde na kolotoče.

Podle plánu jsme každý vstoupili do hradu určenými dveřmi a bez povšimnutí jsme se dostali až ke dveřím hlavního sálu. Ostatní na tom byli podobně, i když ti až takové štěstí, že proklouzli beze svědků, neměli, ale bez problémů si s tím poradili.

Na znamení od Jane, které mi poslala v myšlenkách a které Alice viděla pomocí svého daru, jsme naráz pronikli do místnosti plnou upírů, kteří se v mžiku proměnili ve zmatené zombie.

„Co se to děje?“ vřískal Aro v myšlenkách, máchající kolem sebe rukama a snažící se ze sebe vydat alespoň minimální zvuk.

„Klid, Aro,“ řekl jsem s posměchem, ale Jane mě zchladila pohledem. Mluvit přeci měla jen ona.

„Aro je nervózní,“ obhajoval jsem se.

„Moc se ti to nelíbí co, Aro? Jaké to je být jednou oběť a ne trýznitel? Jaké to je, když se karta obrátí?“ řekla výsměšně a začala ho pomocí svého daru ještě víc mučit.

„Prosím, dost,“ škemral.

„Že ty jsi vyhověl svým obětem, když oni prosili o pomoc,“ neudržel jsem se a znovu na něj promluvil. Jane to tentokrát nekomentovala, asi jí došlo, že tu nedokážu jen tak stát, aniž bych na jeho myšlenky nereagoval.

„Milost by jsi chtěl? Vzdej se a možná tě čeká lepší osud, než mám pro tebe přichystaný.“

Ze všech myšlenek se teď ozývala slova odporu a především z Arovy mysli šly ty nejhlasitější.

„Nechtějí s vzdát. Raději zemřou,“ přetlumočil jsem.

„Dobrá, jejich přání bude vyplněno. Bojujte seč vám síly stačí,“ přikázala a sama se vrhla na Ara, který už byl opět se smysly, jelikož se Alec soustředil na boj se svou protivnicí - Renatou. Marcus se ujal Caia, ale bylo na něm vidět, že mu není příliš příjemné zabít bratra, což se ale o Caiovi říci nedalo.

Já se vrhl do boje s upíry s nižším postavením, kteří se proti mně vrhali, byli tři, ale pro čtenáře myšlenek nic obtížného. Po očku jsem ještě stihl sledovat, jak si Jane vychutnává každý mučednický výkřik z Arových úst, byla nemilosrdná a chtěla ho nechat trpět, přinejmenším alespoň z poloviny jako museli trpět ty děti a jeho další oběti.

Emmett, Alice i Jasper bojovali výborně a bez sebemenšího škobrtnutí likvidovali své protivníky, jako by se nechumelilo. I já jsem neměl nějaké větší potíže a trhal jsem jednu část těla za druhou.

Neuplynula ani čtvrt hodina a všichni upíři byli pobiti, Marcus to nakonec s Caiem dokončil, sice si v boji vysloužil pár zranění, ale ty se během chvíle zacelí, s těmi duševními to bude horší.

Alec odhodil poslední kus Renatina těla už na hořící hromadu mrtvých těl, kam ještě společně Heidi s Felixem dodali posledního vzpínajícího se upíra. Jediný, kdo ještě zbyl, byl Aro.

Jane mu postupně trhala kusy těla a s chutí je házela do ohniště. Střídavě ho ještě mezitím mučila svým darem, a tak Aro skončil jako ubožák bez nohou a rukou, prosící o smrt. Ale Jane mu ji nechtěla dát tak snadno.

„Tak smrt by si chtěl, ty bídáku,“ křičela a dala mu další dávku. Aro se před ní svíjel v křečích a ona se jen usmívala.

„Tak dost, Jane. Už to skonči,“ řekl jsem a chytil ji za ramena.

„Nemůžu, ty to nechápeš, ještě nedostal ani polovinu toho, co si zaslouží,“ protestovala.

„Ale chápu, chápu to až moc dobře. Jane, nech už ho odejít, je to zrůda a zaslouží si jít, kam patří. Znepříjemnila jsi mu to až dost,“ přesvědčoval jsem ji a ona se nakonec usmála a odešla od toho zmrzačeného těla.

„Felixi, Emmette, dokončete to,“ přikázal jsem a za chvíli se ozvalo syčení definitivně posledního hořícího těla z tohoto doupěte zla.

„Je po všem,“ řekla Heidi a já ji snad poprvé slyšel mluvit.

„Ano, zvládli jsme to,“ potvrdil Felix a vzal ji do své náruče. Alice s Jasperem a Jane s Demetrim udělali to samé. Já jsem hrozně toužil obejmout svou Bellu úplně stejně a při pohledu na Emmetta jsem vycítil, že on po ničem jiném než po Rose taky netouží.

„Musíme domů,“ konstatoval jsem a získal tak opětnou pozornost těch zamilovaných dvojic.

„Opravdu se ještě chvilku nezdržíte?“ prosila Jane.

„Ne, musíme domů,“ přikázala Alice a koukala při tom do neznáma. Věděl jsem, co to znamená, měla vidění a já už i bohužel věděl jaké a na mysl mi vyplulo jen jediné přání - snad to stihnu.

„Odjíždíme okamžitě. Bella bude rodit,“ vysvětlil jsem s panickou hrůzou a vyběhl ven za svou láskou.