Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 30. kapitola

15.09.2010 (18:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2198×

30. kapitola

Den za dnem tu to bylo horší a horší. Ne v podmínkách, které byly na danou situaci, dá se říct výborné, ale v atmosféře. Nejen, že jsem prožíval vlastní strach o Bellu a naše děti, slyšel jsem ve všech myšlenkách strach ostatních, jejich nejistoty, obavy a napětí. O to horší to měl Jasper, který se raději na dlouhé hodiny klidil do lesů a chtěl být pokud možno sám, popřípadě s Alice.

Já jsem se svůj volný čas snažil využít k plánování strategie a k stále většímu seznámení se situací. Jednou se mi to ale ovšem málem vymstilo.

Asi je trochu divné použít pro upíra výraz, nedalo mi to spát, ale žádný jiný to lépe nevystihuje. Neustále se mi v mysli vybavovala slova Jane o Arových pokusech a já se je rozhodl prozkoumat to na vlastní pěst.

Aro vycházel z hradu vždy tajným vchodem, o kterém vědělo jen pár vybraných jedinců, včetně mě. Počkal jsem si tedy na něj v dostatečné vzdálenosti tak, aby nezachytil můj pach, ale zároveň aby mi jeho myšlenky zůstaly stále otevřené. Naštěstí mi vítr a slunce hrálo do karet a já se za ním mohl nepozorovaně plížit.

Dostali jsme se až k polorozpadlému stavení, dalo by se říci statku, asi deset mil od hradu. U vchodu na Ara čekali nějací muži zahalení od hlavy k patě v pláštích, které byly až moc podobné těm, které mívali členové gardy jen s jedním rozdílem. Tyto pláště byly mnohem černější, než jaké nosili i ti nejvýše postavení, spíše se své barvě podobali postavení samotnému Triu. Tudíž museli být pro Ara velice důležití a já se jen mohl domnívat, jakým způsobem nám tihle záhadní upíři ještě zkomplikují situaci.

„Pane, máme tu problém. Jedno z těch starších se neustále pokouší o útěk a dost mi to tu komplikuje situaci, zvlášť když na svou stranu strhává další,“ řekla nějaká žena, samozřejmě upírka, která právě vyšla z jedné z těch místností. A já si až teď uvědomil, co mi ta stavba připomíná. Vypadalo to tu přesně jako v koncentračním táboře Terezín. Takže koncentrační tábor - jak výstižné pro to, co tu Aro dělá.

„Zabte ho,“ řekl chladným a vyrovnaným hlasem Aro, jako kdyby se nechumelilo. Žena sebou nejprve cukla, zřejmě jí také nebylo po chuti zabít další dítě, ale pak jen přikývla a opět zmizela v budově a Aro ji následoval. V tu chvíli do mě vjel takový vztek, že jsem neměl daleko k tomu tam rychle vtrhnout, osvobodit tolik nevinných dětí, co to půjde, a zároveň pobít co nejvíce jejich věznitelů, ale i já dokázal uvažovat natolik racionálně, že jsem věděl, že je to nemožné a raději jsem se svého unáhleného plánu vzdal. Však se ještě najde způsob, jak ty děti zachránit.

V mých úvahách mě přerušil telefon, který se rozdrnčel na celé prostranství, že ho musel zaregistrovat i hluchý. S tichým klením jsem se rychle vzdálil a zvedl ten zpropadený telefon.

„Edwarde, kde jsi? Proč jsem tě před chvílí neviděla a i teď se mi občas ztrácíš?“ ptala se úzkostně Alice.

„To opravdu netuším, Alice. Jsem v lese asi deset mil od hradu, zašel jsem si na lov,“ lhal jsem.

„No dobře, ale proč až tam? Nikdy jsme takhle daleko nešli. Edwarde, co mi tajíš?“

„Nic, Alice, hele já se ti ještě ozvu. Jdu zavolat Belle, už jsem se jí dlouho neozval.“

„No dobře, Edwarde, ale pamatuj, že mě jen tak neobalamutíš.“

„Jasně,“ přitakal jsem a zavěsil. Teď jsem ale musel zavolat Belle, jelikož by Alice viděla, že jsem tak neučinil a mohla by mě ještě více podezírat. Vytočil jsem tedy známé číslo a po chvilce to zvedla Rosalie, která mi okamžitě předala Bellu. Bylo skvělé slyšet opět její hlas, ale také to ve mně vyvolalo ještě vetší smutek, smutek po domovu, po kterém jsem tak toužil.

„Ahoj, lásko,“ pozdravila mě nadšeně, evidentně stejně ráda, že mě slyší tak jako já ji.

„Ahoj, zlato, poslyš, nemám moc času. Jen jsem ti chtěl říct, že jsme všichni v pořádku a že se to trochu protáhlo, ale nedělej si starosti, o moc dlouho ne,“ sdělil jsem jí rychle. Zaregistroval jsem, že se sem někdo pomalu blíží, tak jsem musel spěchat.

„No dobře. Ale stihneš přijet do porodu, viď?“

„Určitě, neměj strach. Sakra… Lásko, já už musím končit. Opatruj se a hlavně se nestrachuj, my jsme a budeme v pořádku. Brzy se uvidíme. Miluju tě,“ řekl jsem rychle a utíkal co nejdál pryč, snad mě ještě nestihli zaregistrovat. Sice nevím, co to bylo zač, ale určitě měli co dočinění s Arem, měli ty stejné pláště jako ti dva u vchodu.

Zamířil jsem to rovnou k našemu provizornímu obydlí a cestou už volal Jane.

„Jane, musím s tebou mluvit. Hned!“

„Edwarde, já teď nemám čas. Alecova výprava se zpozdí minimálně o tři týdny. Musím vymyslet, co dělat.“

„Dobrá, vyřešíme to společně. Sejdeme se za pět minut v domě. Do té doby sežeň ostatní!“ rozkázal jsem a zavěsil. Nabral jsem svou nejvyšší možnou rychlost a cestou si ještě ulovil jelena, aby nepadlo ze strany Alice podezření.

Během pěti minut jsem už uviděl náš aktuální dům a podle myšlenek tam už byli všichni a čekalo se jen na mě. Jakmile jsem vešel dovnitř, Alice se na mě významně podívala, ale nijak to nekomentovala. Zamířil jsem rovnou k Jane s tím, že toho máme hodně co probrat.

„Jane, proč si nám neřekla, že Aro tam má v tom domě hrůzy ještě své pomocníky?“

„Pomocníky? Minule tam žádní nebyli, ale je pravda, že už jsem tam dlouho nebyla a jak to ty vůbec víš?“

„Byl jsem tam,“ přiznal jsem po chvilce váhání.

„Co prosím? Víš, jak je to v téhle situaci nebezpečné?“ vřískala Jane.

„Já to věděla,“ mumlala si Alice.

„No tak, uklidni se. Nikdo mě neobjevil a navíc jsem přišel k dost důležitým informacím.“

„Ne, ale mohl. Až příliš si riskoval, Edwarde. Doufám, že se nic takového už nestane, ohrozil bys tím nejen sebe, ale i celou naši akci včetně našich životů.“

„Ne, neboj. Už se to nikdy nebude opakovat,“ slíbil jsem rezignovaně a ona jen spokojeně přikývla.

„Dobrá. Teď ale musíme vyřešit ještě jednu věc. To, že má Aro ještě nějaké pomocníky je určitě cenná informace, ale klidně bychom se bez ní obešli. Museli jsme přeci předpokládat, že Aro není sám a navíc ani ještě teď nevíme, proti komu všechno budeme bojovat. A proto potřebujeme Aleca, kterému ale Aro prodloužil jeho výpravu o další tři týdny a já se bojím, že Aro už něco tuší ba možná už i ví.

A proto se vás ptám, počkáme na Aleca, s nímž bude boj podstatně jednodušší a máme šanci na minimální nebo lépe žádné ztráty? U této možnosti ale musíme vzít v potaz, že je tu veliké riziko odhalení. Anebo budeme jednat bez Aleca, což nás ale bude stát draho a ještě ke všemu se dost podstatně sníží naše šance na výhru. Takže co uděláme?“ zeptala se Jane a pohlédla na každého z nás.

„Já jsem pro okamžitý útok,“ odpověděl Felix a už se přímo napřahoval, že vyrazí.

„Nic jiného jsem ani od tebe nečekala, Felixi, ale přesto nezáleží jen na tobě nebo na mně. Dáme tedy hlasovat,“ rozhodla razantně. „Kdo je tedy pro, abychom šli do útoku v nejbližších hodinách, ať zvedne ruku.“ Jako první se přihlásil Felix s Emmettem, pak trochu váhavě Heidi, ale to bylo vše.

„Předpokládám, že ty, Jaspere, Edwarde, Alice, Demetri a Marcusi, jste pro, abychom počkali na Aleca?“ My jen souhlasně přikývli a bylo rozhodnuto.

„I já se přikláním k tomuto názoru, tudíž zaútočíme hned, jak se Alec vrátí. Za tři týdny bude boj! Pořádně se připravte!“

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 30. kapitola: