Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 27. kapitola

19.08.2010 (18:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1991×

27. kapitola

Už uběhly tři měsíce od Janeiny návštěvy a stále žádná zpráva, Edwarda to sice trochu znepokojovalo, ale snažil se to přede mnou víceméně skrývat. Já jsem se tím nezabývala vůbec, byla jsem ráda, že máme klid a snažila jsem se, si ho i maximálně užít. Se školou jsem samozřejmě skončila, nemělo cenu dokončovat semestr, když příští rok už nenastoupím a navíc takhle jsem mohla být mnohem víc s Lily, které už se pomalu blížily druhé narozeniny. Nejprve jsem chtěla oslavu připravit sama, ale jelikož jsem to chtěla mít perfektní, přenechala jsem to radši Alici. Je to jen přeci mistryně ve svém oboru.

Ona je Alice vůbec zvláštní přírodní úkaz. Stihla chystat oslavu a obvolávat tak nespočet lidí, přitom se dokonale stihla každému i nadále starat o garderobu, ale kdyby jen to. Stále mě nutila s ní chodit něco nakupovat, ještě že Edward v poslední době zasahoval čím dál častěji. Čím víc jsem se kulatila, tím míň mě toho nechal dělat, což byla povětšinou otrava, ale alespoň mě bránil před Alicí. A to jsem byla teprve v šestém měsíci, v devátém už mě snad nenechá ani chodit. Budu mu to muset všechno, co nejrychleji zarazit.

„Edwarde, nepůjdeme se projít?“ nadhodila jsem jedno nedělní odpoledne, kdy jsem se už vážně nudila. Nikdo mě nic nenechal udělat a mně to lezlo na mozek.

„Vážně chceš jít? Nechceš si radši pustit nějaký film? A já ti udělám masáž nohou,“ nabízel velice lákavou nabídku, ale já konečně musela určit hranice.

„Ne, jdeme na procházku,“ řekla jsem razantně, „ale tu masáž mi můžeš udělat později,“ dodala jsem a mrkla na něj. On se jen usmál a šel mi pomoct vstát z gauče.

„Lily?! Nechceš jít s námi?“ zavolala jsem na svou dceru, která teď byla někde v domě zalezlá, jelikož si hrála s Emmettem a Jasperem na schovávanou. Ty dva ji opravdu dokázali zabavit a vždycky jí udělali radost tím, že ji nechali vyhrát, i když Emmett někdy neodolal, byl jak malej.

„Jo,“ křičela nadšeně a běžela k nám ze schodů, chtěla jsem na ni zakřičet, ať zpomalí, jinak upadne, ale Edward byl rychlejší a už ji snášel dolů raději sám, což se Lily náramně líbilo.

„No, Lily, ty nás tu jen tak necháš, jo?“ ptal se na oko ublíženě Emmett.

„Stejně bych vyhlála.“

„Počkej příště, ty skrčku jeden mrňavej,“ řekl se smíchem Emmett a odešel, pravděpodobně za Rose.

„Pšíště,“ dodala Lily a tvářila se velice vážně. Musela jsem se tomu smát.

„Co tě tak pobavilo, lásko?“ ptal se Edward.

„Ale nic. Půjdeme?“

Udělali jsme si příjemnou procházku do přírody a zpříjemnily si tak odpoledne. Především Lily se dostatečně vydováděla. Neustále běhala a šmejdila po všech zákoutích, až ji někdy musel Edward jít zadržet, jinak by si určitě natloukla.

Když jsme se po téměř dvou hodinách rozhodli, že jsme dostatečně provětraní, vydali jsme se domů. Byla jsem tomu i ráda, už mě celkem bolely nohy a záda, ale nic jsem neříkala. Kdyby ano, věděla jsem, že by mě Edward bez sebemenšího zaváhání vzal do náruče a to jsem nechtěla.

„Po dnešku Lily určitě brzo usne, pak mi můžeš udělat tu masáž,“ řekla jsem a jako před tím na něj mrkla, jenomže jeho reakce byla poněkud jiná, než jsem čekala.

„Myslím, že dnes to nepůjde,“ řekl až s příliš napjatou tváří.

„Proč? Co se děje, Edwarde?“ ptala jsem se celá zmatená, ale on mlčel. Nechápala jsem vůbec, co se děje, ale zřejmě jsem byla jediná… Jakmile jsem vešla do domu, všichni stáli v obýváku a na tvářích měli stejné strnulé výrazy jako Edward, ne-li horší.

„Co se děje?“ zeptala jsem se znovu s obavami v hlase. Ale nikdo mi neodpovídal. Jen se na sebe všichni tázavě podívali.

„Řekne mi tu někdo, co se sakra děje?“ ptala jsem se už téměř hystericky a trochu se mi přitom zamotala hlava a já zavrávorala. Edwardovy silné paže mě samozřejmě včas zachytily a za půl minutky jsem se ocitla na pohovce.

„Bello, co ti je?“

„Nic, jen jsem trochu unavená a to, že mi evidentně něco tajíte, tomu moc nepomohlo.“

„Omlouváme se, Bello,“ ujala se slova Esmé, „nechtěli jsme tě takhle rozrušit. Odpočiň si a oni ti určitě všechno vysvětlí, já se půjdu postarat o Lily. Určitě má hlad a do spánku taky nemá daleko,“ řekla a odešla za Lily.

„Děkuju, Esmé,“ zavolala jsem ještě na ni.

„Takže?“ podívala jsem se postupně na každou tvář v místnosti a nejdéle na Edwardovu.

„Bello, možná bych tě měl nejdřív vyšetřit,“ navrhl Carlisle.

„Ne, to není potřeba. Nic to nebylo a teď už mi to, prosím, někdo řekněte.“

„Tak dobře,“ rezignoval Carlisle. „Přišla zpráva z Volterry,“ řekl a čekal na moji reakci.

„No a? Co se tam píše?“

„Potřebují pomoc. Edwardovu pomoc,“ upřesnil, když jsem se na něj dívala trochu nechápavě. „Také by ocenili pomoct i někoho dalšího, ale Edwarda chtějí nejvíce. Tedy Edwarda a Alici.“

„Ale proč?“

„To přesně nevíme. Jen víme, že se něco chystá a organizuje to Jane s Demetrim, zřejmě se jim to ale tak trochu vymklo z rukou. Jsem si jistý, že Jane tu byla pro Edwarda už před třemi měsíci, ale díky tvému těhotenství se situace změnila.“

„Změnila? Já vůbec nic nechápu. Jaká situace? Co se chystá?“

„My sami toho moc nevíme. Ale zřejmě něco proti trůnu, minimálně proti Arovi,“ povysvětlil Carlisle.

„To jako nějaká vzpoura?“

„Vypadá to tak. Zřejmě už ale dovršila do konečného stádia a potřebují každou ruku.“ Chápavě jsem přikývla a vzápětí se zaměřila jen na Edwarda, který po celou dobu nic neřekl a jen koukal do země.

„Ty tam pojedeš?“ zeptala jsem se ho.

„Musím,“ odpověděl téměř neslyšitelně. „Bello, pochop. Jane mě potřebuje, dlužím jí to a určitě to všechno dobře dopadne, jen jí musím pomoct pro dobro nás všech, pro dobro našich dětí.“

„A to nás tu zase necháš samotné? Co když se nevrátíš?“

„Vrátím.“ Vzal si mě do náruče a dlaní přejížděl po mé tváři. „Vrátím se dřív, než si stačíš uvědomit, že jsem vůbec pryč.“

„Přesto se o tebe bojím.“

„Neboj se, Bello, já, Jasper a Emmett pojedeme také.“ Chtěla mě uklidnit Alice, ale moc to nepomohlo, spíš to ještě zhoršila.

„No paráda, teď se budu bát o čtyři lidi… upíry, které miluju.“

„Nemusíš se bát, nic se nám nestane. Já to vím,“ řekla Alice a významně si poklepala na spánek, čímž mi chtěla připomenout svůj dar.

„No dobrá, stejně vás nepřesvědčím,“ rezignovala jsem. „A kdy odjíždíte?“

„Za hodinu,“ řekla Alice a někam odběhla.

„Už?“ zděsila jsem se.

„Musíme tam být co nejdříve,“ vysvětlil Edward provinile.

Jak jsem se s ním měla rozloučit za hodinu a ještě se k tomu stihnout rozloučit s Alicí, Jasperem a Emmettem? Co když už je nikdy neuvidím? Postupně mnou začala prostupovat panika, ale jako blesk z čistého nebe přišel náhlý klid.

„Klid, Bello,“ řekl Jasper s úsměvem. Pochopila jsem, že on může za ten náhlý klid a byla jsem mu vděčná.

„Díky, Jaspere.“

„Žádný problém.“

Jasper se pak celou dobu držel poblíž mě a vysílal na mě vlny klidu, jak jen to šlo. Byla jsem mu opravdu vděčná, nehysterčila jsem ani jsem si zatím nepředstavovala nejrůznější katastrofické obrazy, jak to může dopadnout. Ne. Prozatím jsem se jen v klidu loučila s Edwardem a užívala si jeho přítomnosti.

„Vyrážíme,“ zavelela najednou Alice, až jsem se lekla. „Bello, zrušila jsem vše ohledně oslavy pro Lily, oslavíme to, až se vrátíme,“ dodala ještě.

„Ehm… dobře. Tak šťastnou cestu a hlavně se vraťte, pokud možno co nejdřív,“ řekla jsem a se všemi se objala. Když se už všichni rozloučili, s Edwardem jsme si věnovali poslední polibek a za chvilku byli v tahu.

Koukala jsem za nimi ještě dobrou půl hodinu, i když už byli určitě někde u moře. Bez Jaspera mě panika postupně dostala a já se za chvilku celá třásla strachy.

„Budou v pořádku,“ řekla chlácholivě Esmé, objala mě a odvedla do obýváku. Tam mi přímo poručila, abych snědla jídlo, které pro mě připravila. Zpočátku jsem nechtěla, ale miminko bylo jiného názoru a než jsem se nadála, byl celý ten obrovský talíř ve mně. Zapila jsem to ještě hrnečkem krve, kterou jsme teď také potřebovala téměř stejně jako upíři.

„Děkuju, Esmé, bylo to moc dobré,“ pochválila jsem ji. „Já si teď půjdou lehnout, jsem už opravdu unavená,“ řekla jsem a odešla do, teď už zase jen své, ložnice. Dala jsem si dlouhou horkou sprchu a zalehla do postele. Díky své únavě jsem usnula brzo, ale klidný spánek mě nečekal.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 27. kapitola: