Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 26. kapitola

05.08.2010 (11:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

26. kapitola

Jane:

Jela jsem do Forks s jediným cílem, ale když jsem se dozvěděla tu zprávu, nemohla jsem jim říct, o co jde. Bellino těhotenství situaci komplikuje a náš plán určitě pozdrží. Ne že bych jim to nepřála, jen teď budeme muset postupovat pomaleji. A rozhodně opatrněji, dřív než Aro začne něco tušit.

Cestou do Volterry jsem si ulovila pár srnců, a když město pohltila tma, vstoupila jsem bezpečně a nepozorovaně do hradu.

„Jane, ty už si se vrátila? A kde máš Edwarda? Nepřistoupil na náš plán?“ ptal se mě Demetri hned jak jsem přišla a věnoval mi letmé políbení na rty.

„Demetri, situace se zkomplikovala. Bella je těhotná. Nemůžeme to teď Edwardovi říct, znáš ho, hned by šel s námi, ale on teď musí zůstat u Belly a chránit ji. Víš, jak by to dopadlo, kdyby se o tom Aro dozvěděl.“

„Ano, vím. A právě proto to musíme udělat, co nejdřív.“

„Není nás dost. Víš, že upíři jako Renata za ním budou stát, ať se děje cokoliv. A já nechci na naší straně žádné ztráty. Musíme sehnat více upírů, kteří budou ochotní jít s námi. Čtyři na to nestačíme.“

„Tvůj bratr by nám ohromně pomohl,“ navrhl věc, kterou jsem už dlouho odmítala. Zatáhnout do toho sebe, svého snoubence a Felixe s Heidi, kteří souhlasili až moc ochotně, je jedna věc, ale vlastního bratra? To nedokážu a Demetri to moc dobře věděl.

„Je to příliš nebezpečné,“ namítla jsem.

„Ne, s ním by bylo nebezpečí mnohem nižší. Všechny je ochromí a pak to bude snadné.“ Měl pravdu, bylo by to snazší, ale půjde i on za námi?

„Je až příliš loajální. To víš.“

„Ty si jeho sestra. Určitě bude stát za tebou,“ přemlouval mě.

„Dobře, můžeme to zkusit,“ souhlasila jsem poraženě.

„Bude to dobré, uvidíš,“ řekl a objal mě. A já se ochotně schoulila do jeho náruče. Do čeho jsme se to jen pustili…

„Jane? Demetri? Co chystáte?“ zeptal se přísný hlas Marcuse. Jestli náš rozhovor slyšel, tak náš plán skončil dřív, než začal…

Bella:

Už to byly dva dny, co Jane odjela a Edward byl stále neklidnější. Neustále spekuloval, o čem to Jane mluvila a hrozně ho štvalo, že neví, o co šlo. Věděla jsem, že by se nejradši rozběhl za ní a všechno z ní dostal, ale zůstával jen kvůli mně.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, když seděl u klavíru a bezmyšlenkovitě něco hrál, i když tomu nevěnoval nejmenší pozornost, bylo to krásné. Na moment vzhlédl, když jsem si k němu přisedla, ale pak se jeho tvář opět odvrátila.

„Edwarde, takhle to dál nejde. Musíš odjet,“ řekla jsem a on se na mě jen nechápavě podíval.

„Odjet? Kam bych jezdil? Mé místo je tady.“

„To ano, ale vidím, jak jsi kvůli tomu, co říkala Jane neklidný. Měl bys jet, abys to zjistil,“ nabádala jsem ho.

„Nikam nepojedu, Bello, ano, jsem neklidný, neustále přemýšlím, co tím mohla myslet a snažím se přijít na to, jak ji pomoct, ale to nic nemění na tom, že ji bezmezně věřím, a když řekla, že teď není vhodná chvíle mě zapojit a musím jen, co nejlépe zajistit tvou bezpečnost. Udělám to,“ řekl rozhodným hlasem, který nekladl odporu, ale já přesto musela namítat.

„Moji bezpečnost zajistí Cullenovi, beztak zítra přijedou. Edwarde, nerada tě vidím se trápit.“

„Jak jsem řekl, Jane věřím a v tomhle ji poslechnu, ať mě to stojí sebevětší úsilí. Beztak sedm upírů je lepší než šest,“ dodal a mrkl na mě. Věděla jsem, že teď už ho nepřesvědčím. Jen doufám, že to Jane, co nejdřív vysvětlí, nemám zájem koukat se na svého sypajícího se manžela.

Přistoupil ke mně, vzal mě do náručí a sedl si semnou na křeslo.

„Teď už se tím nebudeme trápit. Tohle je náš poslední večer. Zítra už přijedou Cullenovi s Lily.“

„No tak toho musíme ještě využít,“ řekla jsem a přisála se na jeho chladné rty. On se mnou vstal, a aniž by mě od sebe odtrhl, mě unášel do naší ložnice.

Paprsky slunce mi pražily do obličeje a nenechaly mě tak už déle spát. Neochotně jsem otevřela oči a podívala se do Edwardovy tváře, která se pod vlivem slunečních paprsků krásně třpytila.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a natáhla se pro polibek.

On mi ho opětoval, ale s úsměvem odpověděl: „Ráno? Bello, je téměř poledne.“

„Poledne?“ zhrozila jsem se. „To jsem spala tak dlouho? Každou chvíli tu budou Cullenovi.“ Už jsem se chystala k odchodu, abych ze sebe udělala člověka, ale Edward mě odmítal pustit.

„Carlisle volal. Budou tu ve dvě hodiny, tedy přesně ve dvě hodiny a tři minuty, podle Alice,“ řekl a usmál se. „Máme ještě spoustu času,“ pošeptal mi svůdně, ale mě se najednou udělalo hrozně zle a musela jsem ho od sebe rychle odtrhnout.

„Promiň,“ hlesla jsem slabě a běžela do koupelny rovnou k záchodové míse. A Edward byl samozřejmě hned u mě.

„Lásko, jsi v pořádku?“ ptal se ustaraně a přidržoval mi vlasy.

„Jen ranní nevolnost,“ vysvětlila jsem. „Už je to skoro dobré, jen si musím vyčistit zuby,“ řekla jsem a vrhla se ke kartáčku. Opravdu už to bylo lepší, nevolnost odešla stejně rychle, jako přišla.

Poslala jsem Edwarda pryč. Vyčistila si zuby a chtěla se ještě opláchnout nakonec jsem, ale zvolila sprchu. Ani se mi z ní nechtělo vylézt, ale jelikož se můj žaludek hlásil, osušila jsem se, oblékla a sešla dolu za Edwardem.

„Tak co jak se cítíš?“ ptal se hned, jak jsem sešla poslední schod.

„Výborně, jen máme s prckem hlad.“

„Hned vás obsloužím,“ řekl s úsměvem a div mě do té kuchyně nedonesl. „Co byste si dali?“ Ptal se v množném čísle a mně se to moc líbilo. Usmála jsem se na něj a zapřemýšlela, na co mám opravdu chuť.

„Vajíčka,“ vykřikla jsem po chvíli s šibalským úsměvem. Bylo to úplně stejné jako u prvního těhotenství, kolik vajec jsem se já tenkrát najedla. Ale je pravda, že s Lily jsem žádné nevolnosti neměla, tohle bude asi pěknej lumpík.

„Tady to máte,“ řekl Edward po chvíli a pokládal přede mě lahodně vonící talíř plný míchaných vajíček. „ Dala by sis ještě něco?“

„Tebe.“ Zasmál se mé odpovědi, ale nic neudělal.

„Už slyším Cullenovi,“ vysvětlil, když spatřil můj zklamaný výraz. Jen jsem chápavě přikývla a pustila se do jídla.

I já jsem po chvilce uslyšela přijíždějící auta, rychle jsem dojedla a umyla talíř. Nechtěla jsem tu Esmé zanechat nějaký nepořádek. Sotva jsem to uklidila, uslyšela jsem ten nejnádhernější hlásek na světě. Zvonivý hlásek mé dcery.

„Mami! Tati!“ křičela a málem upadla, jak se snažila rychle dostat k nám.

„Beruško naše,“ řekli jsme unisimo a objali ji.

„Jak si se měla, co?“ zeptala jsem se ji.

„Skvěle. Tety a strejdové jsou fakt príma, ale chyběli jste mi.“

„Ty nám taky,“ řekl Edward a políbil ji do vlasů.

„A my jsme vosk?“ ptal se uraženě Emmett.

„To víš, že ne,“ uklidňovala jsem ho a šla se uvítat i s ním a pak i se všemi ostatními. Když jsme se všichni dostatečně přivítali, šli jsme se usadit do obýváku, Edward společně s Lily v náručí si sedl po mém boku a ostatní vytvořili kolem nás po párech kolečko.

„Tak jak jste se měli?“ zeptala jsem se.

„Skvěle, Lily si to náramně užila a Denaliovi si jí taky zamilovali. Měla je obmotané kolem prstu během pár minut,“ vyprávěla se smíchem Esmé. „Ale povídejte vy. Je něco nového?“ zeptala se a při té otázce se na mě Alice významně podívala. Tuší něco?

„No vlastně je,“ začala jsem, „je to sice dost nečekané, ale my s Edwardem budeme mít další dítě… jsem těhotná,“ oznámila jsem jim nadšeně. Zprvu na mě koukali, jako kdybych spadla z višně, ale pak nastala vlna gratulací.

„Ale jak to?“ zeptala se nechápavě Rosalie.

A tak jsme jim to všechno vysvětlili, včetně návštěvy Jane. Carlisle ale nebyl moc nadšený tím, že se ve Volteře něco děje a evidentně do toho chtějí zatáhnout i nás, přinejmenším Edwarda.

Nejdřív trval na tom, že mě vyšetří, a když mi oznámil, že je vše v pořádku. Šel společně s Edwardem diskutovat, pravděpodobně o tom, co se může dít. Po chvilce se k nim připojili i Jasper s Emmettem. Holky zůstaly semnou a už začaly plánovat, co všechno se musí koupit pro miminko a pro mě, dokonce i snad už začali plánovat dětský pokojík. Já jim ale pozornosti moc nevěnovala, věnovala jsem se jen Lily, celý týden se mi po ní tak neuvěřitelně stýskalo a teď jsem si musela nahradit každou minutu. Bůh ví, kolik takových příležitostí ještě mít budeme…

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 26. kapitola: