Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 24. kapitola

20.07.2010 (09:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2650×

24. kapitola

„Kdo jsi a co tu chceš?“ zeptala jsem se nenávistně.

„Jsem Jane a ty musíš být Bella, viď? Edward mi o tobě hodně vyprávěl, ostatně kde je?“ zeptala se ta podivná upírka. Nevím proč, ale nedůvěřovala jsem jí. Ani její zlaté oči mě nepřesvědčily. Zvlášť teď jsem byla najednou ještě obezřetnější. Pomalu jsem se sunula dál od ní a ochranitelsky jsem si položila ruce na své zatím ploché břicho. Vím, že proti upírce nemám nejmenší šanci, přesto jsem tu nemohla jen tak postávat a čekat na smrt.

Měla jsme hroznou potřebu chránit své nenarozené dítě za každou cenu, a tak jsem popadla první trochu ostrý předmět, který mi přišel pod ruku. Nůž, který ještě před chvílí ležel na konferenčním stolku v obýváku, a rozhodně jsme teď neměla chuť řešit, jak se tam dostal, se ocitl v mé pravé ruce a já namířila čepel proti upírce. I když to nebylo moc platný.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vyhrožovala jsem jí.

„Ale no tak, Bello, nechci ti ublížit. A sama moc dobře víš, že ten nůž je proti mně naprosto zbytečný. Prosím věř mi trochu a poslouchej mě, vše ti vysvětlím,“ uklidňovala mě přívětivě.

„Nevěřím ti,“ přiznala jsem a nůž jsme stále pevně svírala v ruce.

„To vidím,“ odpověděla a pohled jí sklouzl na nůž v mé ruce a ruku na mém bříšku. „Bello, já ti opravdu nechci ublížit, tobě ani tvému dítěti,“ přesvědčovala mě dál.

„A co tedy chceš?“ zeptala jsem se a chtěla jí tím dát šanci.

„To bych spíš měla vysvětlovat, až přijde i Edward. To mě zavádí k otázce, na kterou si mi ještě neopověděla. Povíš mi kde je?“

„Jel pro nějaké bylinky nebo co. Každou chvíli by se měl vrátit,“ odpověděla jsem. „Odkud se vlastně znáte?“

„Známe se z Volterry. A jestli chceš, všechno ti povím, jen by si mohla dát nůž na místo, co myslíš? Nejsem tu ze zlého úmyslu a určitě se nám tak budete povídat lépe,“ navrhla mi s úsměvem a šla se posadit na gauč, při čemž rukou poukázala na místo vedle sebe. Já si jí ale stále nebyla jistá, zvlášť když byla z Volterry. Přesto jsem se ale rozhodla dát jí šanci, odložila jsem nůž a šla se posadit na křeslo vedle gauče, které od ní bylo nejdál.

„Stále mi moc nevěříš, viď?“ zeptala s náznakem lítosti v očích. „Třeba tě přesvědčí Edward. Jsme totiž velice dobří přátelé… nikdy ti snad o mě nevyprávěl?“ Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne a marně hledala ve vzpomínkách sebemenší zmínku o Jane. Proč se mi o ní nezmínil?

„To je divné,“ přemýšlela nahlas. Zřejmě si pokládala stejnou otázku jako já. „Třeba nám to ale vysvětlí sám,“ řekla najednou, „slyším jeho auto,“ vysvětlila, když jsem na ní hodila nechápavý výraz.

A měla pravdu i já jsme zanedlouho poznala zvuk auta vjíždějícího do garáže.

„Bello! Lásko, už jsme tady!“ křičel na mě z garáže.

„Jane? Co tu děláš?“ zeptal se Edward hned jak vešel do dveří a najednou ji měl ve svým náručí a radostně se vítali.

„Taky tě rád vidím. Proč si přijela?“ ptal se dál Edward a já na ně jen zírala s otevřenou pusou. Absolutně mě ignorovali, nedivila bych se, kdyby najednou odešli a mě si ani nevšimli.

Žárlila jsem na tu upírka, takhle mi k srdci rozhodně nepřiroste. Ona se tu objeví a já jsem pro Edwarda najednou vosk? A co naše dítě? Teď už vlastně děti…

„Neboj, Edwarde, vše ti vysvětlím. Nejdřív by sis ale měl asi promluvit s Bellou. Za prvé mi nevěří a za druhé ti beztak něco musí říct,“ řekla mu a já si tak vysloužila od Edwarda zmatený pohled. „Omlouvám se, Bello, asi si mu to chtěla říct jinak, ale já nemám štít, který by chránil mé myšlenky,“ omluvila se mi a zmizela. A já tak zůstala jsem v pokoji sama s překvapeným Edwardem.

„Edwarde, co to říkala? Jakej štít?“ zeptala jsem se ho.

„No ovšem, že mě to hned nenapadlo,“ říkal si spíš pro sebe než pro mě, „Bello, podle všeho máš asi dar, který se ti projevuje už teď, když jsi člověk, ale doopravdy používat ho budeš moc, až budeš… upírka,“ řekl a zřejmě tak přijal ten fakt, který se mu tak příčí.

„Já stejně moc nechápu, o čem to mluvíš.“ Přistoupil ke mně a jedním rychlým pohybem on seděl v křesle a já na jeho klíně.

„Bello, víš, že ti nedokážu číst myšlenky. Není to proto, že je můj dar nějaký vadný, ale proto, že ty jsi proti němu imunní. Jsi psychický štít, takže jsi imunní vůči schopnostem, které jsou uvnitř hlavy, jak bych asi tak řekl,“ vysvětloval nemotorně, „Jane často dokáže tvůj dar odhadnout a když u tebe zvětřila takový potenciál, vyzkoušela i svoji schopnost, za což ji asi utrhnu hlavu. Ona ti totiž dokáže vyvolat nesnesitelnou bolest, je to přímo mučení, ale odehrává se to jen v tvé hlavě, takže ty si proti tomu naštěstí imunní,“ vysvětlil a mě to začalo alespoň trochu zapadat do sebe. Ale přeci jsme se neubránila jedné otázce.

„Chtěla mi ublížit?“ zhrozila jsem se.

„Ne, nikdy by to na tobě nezkoušela, kdyby si nebyla jistá, že jsi imunní. Je to má velice dobrá přítelkyně a ve Volteře mi hodně pomáhala.“

„Proč si mi o ní tedy nikdy nevyprávěl?“

„Já ani nevím, když jsem přijel domů, mel jsem ti toho tolik, co říct, a pak už jsme si na to nějak nevzpomněl. Nepřipadalo mi to důležité.“

„Je to tvá dobrá kamarádka, ne? A tobě nepřipadalo důležité říct o ní své ženě?“ obvinili jsme ho.

„Ne, měl jsem totiž oči a mysl zaměstnanou jen svou ženou,“ řekl mi a já se začervenala. „A teď mi pověz něco ty, o čem to mluvila Jane, co mi musíš říct? Skrývala to přede mnou, jak jen mohla.“

„No víš, Edwarde, já už vím, proč mi poslední dobou je tak špatně. Právě mi volal doktor a řekl, že… že jsem těhotná. Edwarde, budeme mít druhé miminko,“ řekla jsem nadšeně. Čekala jsem stejné nadšení i z jeho strany ale jemu najednou všechny rysy na tváři ztvrdly, zprudka vstal, až jsem málem upadla a bolestně se na mě podíval.

„S kým?!“ zeptal se zuřivě, ale zároveň v tom byla i bolest.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 24. kapitola: