Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 22. kapitola

21.06.2010 (10:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2508×

22. kapitola

Bella:

Vyprávěla jsem mu tak vše až do jeho příchodu. Jakmile jsem skončila, Lily se, jako na zavolání, vzbudila. Ale jelikož se Edward nehýbal, šla jsem pro ni sama. Vrátila jsme se, ale on stále seděl na stejném místě a zíral do prázdna. Na tváři mu byla vidět bolest. Možná jsme mu to neměla všechno říkat.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho vyděšeně, ale on nijak nereagoval.

„Edwarde!“ volala jsme na něj a třásla s ním, ale on nic. Sedla jsme si vedle něho a už jsem chtěla volat Carlislea, když mě najednou objaly studené paže.

„Ach, Bello, je mi to tak líto,“ vzlykal, „tolik mě mrzí, že jsem o to všechno přišel. Tolik jste mi obě chyběly a na věčnost budu litovat toho, že jsem s nimi odešel. Měl jsem se nějak bránit,“ obviňoval se.

„A jak by ses asi chtěl bránit, Edwarde? Moc dobře jsi věděl, že je to nemožné. Byl jsi na vozíku a navíc to byli upíři a ještě k tomu v přesile. Neměl jsi nejmenší šanci a já jsme ráda, že si se takhle rozhodnul. Taky už bych tě nemusela vidět nikdy.“

„Taky se tak málem stalo,“ nadhodil.

„Jo ale nestalo. Edwarde, prosím, nevyčítej si už to, co nemůžeš vrátit. Koukej se do budoucnosti, do naší společné věčné budoucnosti.“

„Máš pravdu,“ přitakal po chvilce, ale moc přesvědčivě mi to neznělo.

„Opravdu?“

„No jistě,“ přesvědčoval mě. „Lily, pojď k tátovi,“ odvedl řeč jinam a vzal si ode mě Lily, která se po něm už beztak sápala. Přesunul se s ní na zem a začal si s ní nadšeně hrát.

„Bello? Nešla by ses projít?“ zeptala se maminka. Edward si stále nadšeně hrál s Lily, a tak jsem usoudila, že to není zas tak špatný nápad. Už dlouho jsem nebyla s maminkou jen sama.

Teple jsem se oblékla a mohly jsme vyrazit. Vzaly jsme si auto a vyrazily do města s tím, že si někam půjdeme posedět. Ono se totiž procházet venku v tomhle počasí není zrovna nejlepší nápad. Zalezly jsme do první dobře vypadající kavárny. Usadily jsme se, objednaly si a já poznala, že se mi máma chystá něco říct.

„Co se děje, mami? Proč si mě najednou tak vytáhla?“ zeptala jsme se, abych jí tak navedla k tomu, co chtěla říct.

„Proč by se mělo něco dít, Bello? Nemůžu si zajít jen tak se svou dcerou na kafe?“ zeptala se jako neviňátko, ale já na to jen pozvedla obočí a čekala, až mi řekne pravdu.

„No dobře… Jen jsem byla zvědavá, jak to vypadá mezi tebou a Edwardem a nechtěla jsme se ptát v dosahu všech,“ přiznala nakonec barvu.

„Mami, říkala jsem ti už včera, že je vše v pořádku. Edward a já jsme spolu opravdu šťastní, oba jsme rádi, že jsme zase spolu,“ vysvětlovala jsem jí… Znova.

„Já vím, Bello, ale nevypadá to tak,“ podotkla.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Bello, já neříkám, že nejste šťastní, jen si myslím, že se k sobě chováte trochu odtažitě. Občas zahlídnu pár letmým polibků maximálně pár zamilovaných pohledů, ale není v tom ta vášeň. Přeci jste bez sebe byli rok, to se vám ani trochu nestýskalo? Myslím fyzicky…“ Ježíš, jak nerada jsem se s ní bavila na toto téma. Musím to, co nejrychleji utnout.

„Mami, prosím… nedělej si starosti. My s Edwardem jsme v pohodě. Hlavně to neřeš, prosím.“

„Ale, Bello, já ti chci jen pomoct. Bojím se, aby ti Edward nějak neublížil. Připadá mi, že je tu jen kvůli Lily.“

„Tak to ti připadá špatně, Edward mě miluje a já jeho. A teď už to prosím neřeš!“ utnula jsem ji rázně.

„No jak myslíš… ale přemýšlej o tom alespoň trochu,“ dodala, a pak už se na toto téma dál nezmiňovala. Mně ale nasadila brouka do hlavy. Je možné, aby se mnou byl Edward jen kvůli Lily? Co když mi jí jednou vezme a už ji někdy neuvidím? Byl by toho schopný?

Edward:

Jakmile Bella odešla, hrál jsem si s Lily ještě pěknou dobu. Chtěl jsem si vynahradit ztracený čas, o který jsem přišel. Přišel jsem o tolik a o víc už nechci.

Zrovna jsme s Lily stavěli kostky, když Lily řekla: „Tati, takhle ne!“ pokárala mě, vzala mi kostičku a udělala si to po svém. Emmett, který se najednou objevil ve dveřích, se začal řehtat, že už mě sprdne i malá holka, ale já byl dojatý. Stále jsem nevycházel z údivu, když má dcera promluvila svým kouzelným, líbezným hláskem, a když mě navíc oslovila „tati“, byl jsem v sedmém nebi.

Musel jsem se na nějakou dobu zasnít, protože jsem po chvilce zaregistroval, jak mi Lily hází kostky přímo do hlavy a v myšlenkách i nahlas se dost hlasitě dožaduje jídla. Naoko jsem ji pokáral, že tohle se nedělá a odnesl ji za Esmé do kuchyně, která už jí něco připravovala. Páchlo to odporně, ale Lily to asi chutnat bude, Esmé by jí nedala nic závadného. Byla pro ni jako její vnučka.

Předal jsem Lily Rose a Esmé a nechal je v kuchyni. Ať si jí ty dvě taky užijí, milují jí téměř jako já s Bellou, tak proč jim to nedopřát. Chystal jsem se odebrat do obýváku, kde už kluci sledovali nějakej zápas a dost hlasitě ho komentovali. Můj zrak ale upoutalo něco jiného.

Na vyvýšeném pódiu u okna se majestátně tyčilo černé křídlo. Samozřejmě jsem věděl, že Cullenovi mají klavír, hraje na něj Rose a musím říct, že dost dobře, ale nikdy jsem mu nevěnoval přílišnou pozornost. Ale teď mě nějak chytla potřeba se ho opět dotknout. Opět své pocity vyjádřit pomocí hudby, už jsem to dlouho neudělal. Zamířil jsem si to ke klavíru, posadil se a začal hrát…

Bella:

Vracela jsem se domů a v mysli mi stále zněla máminy slova: „… připadá mi, že je tu jen kvůli Lily.“ Nemohla jsem si pomoct, stále jsem o tom přemýšlela. Co když má máma pravdu? Uvažovala jsme nad tím už nějakou dobu, taky proto jsem se vydala domů sama a pěšky, máma ještě zůstala ve městě.

V mysli jsem si přehrávala všechny události posledních dnů, Edwardova gesta, činy… Ale nebylo mi to k ničemu platné. V jednu chvíli jsme si byla jistá, že mě Edward miluje, ale pak se objevilo oné neoblíbené „ale…“

Nohy mě už bolely a zmatená jsem byla čím dál víc, když už jsem konečně zahlídla náš dům. Vydala jsem se k hlavním dveřím, když v tom jsem zaslechla nádhernou hudbu na klavír, která se linula z domu. Že by Rose? Ale ta takhle nehraje, nejsem sice žádný odborník, ale tohle poznám, takhle hraje jen jeden člověk - upír…

Vešla jsem do domu a opravdu jsem spatřila scénu, v kterou jsem již nedoufala. Edward seděl u klavíru a celá rodina ho tiše a obdivně pozorovala.

Edward dohrál skladbu, kterou jsme důvěrně znala. Byla to skladba, kterou mi složil ještě před tou událostí, která způsobila, že na klavír po dlouhou dobu nesáhl.

„Kde ses naučil takhle hrát, Edwarde, a proč ses nám nikdy nepochlubil?“ zeptala se obdivně Esmé.

„Naučil mě to Aro, ale po smrti mých rodičů, za kterou on mohl, jsem na klavír odmítal sáhnout. Až teď mě k němu něco opět táhlo, ani jsem si neuvědomil, jak mi to chybělo. Přesto bych se dokázal bez toho obejít, ale bez někoho ne,“ řekl a podíval se na mě. Na chvíli jsem dostala strach, že mi nějakým způsobem myšlenky číst dokáže a ví, nad čím uvažuju.

„Esmé, mohla by ses teď prosím postarat o Lily?“ zeptala jsem se jí a ona nadšeně přikývla.

„Edwarde, ty pojď prosím se mnou,“ vyzvala jsem ho. Byla jsem si naprosto jistá činem, který chci teď udělat. Buď teď, nebo nikdy. Buď měla máma pravdu, anebo jsme si dělala starosti naprosto zbytečně. Doufala jsem v to druhé…

Jakmile se za Edwardem zavřely dveře naší ložnice, doslova jsem se na něj vrhla. A on se nečekaně nebránil.

„Teď nebo nikdy,“ zašeptala jsem mu do ucha a on se na mě přitiskl ještě náruživěji. Začal mě líbat nejprve na rty a krk, pak mě opatrně přesunul na postel a mezi polibky po celém mém těle mi strhával zuby oblečení. Já se mu zcela poddala a vychutnávala si každý doušek tohoto nádherného okamžiku…