Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 19. kapitola

19.05.2010 (13:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2497×

19. kapitola

Edward:

„Můžu se připojit?“ zeptal jsem se, abych nějak začal a snad je i probudil k životu.

Chvilku na mě ještě koukali, jak kdyby spadl z višně. Myšlenky všech byly naprosto zmatené, ale já chtěl slyšet jen jedny. Zaměřil jsem se jen na Bellu a její myšlenky, ale nic. Nic jsem neslyšel. To se mi stalo prvně. Je to snad nějaký rozbitý? Zabýval jsem se myšlenkou, co je s mým darem, když v tom jsem uslyšel líbezný hlásek.

„Táta,“ řekla má dcerka a mě neskutečně zahřálo u mého mrtvého srdce. A najednou se všichni probrali a jejich myšlenky se netýkalo ničeho jiného nežli mě.

„Edwarde? Jsi to ty?“ zeptal se člověk, kterého jsem chtěl slyšet nejvíc.

„Ano, Bello, jsem.“

Předala Lily Rosalie a opatrně ke mně přistupovala.

„Ale jak? To přeci není možné.“

„Ach, Bello,“ řekl jsem a přistoupil těsně k ní. Ale udržoval jsem takový odstup, aby se nedotkla mé studené kůže. Vím, že už je na to asi zvyklá, ale přesto nechci, aby se lekla.

„Edwarde, jak? Já…“ říkala celá zmatená.

„Bello, jsem to já. Tvůj manžel Edward. Jen už nejsem člověk. Přeměnili mě, Bello, a pochopím, jestli se mnou už nebudeš chtít zůstat.“

„Ty, blázínku,“ řekla a přistoupila ke mně ještě blíž. Objala mě a hleděla na mě těma svýma čokoládovýma očima. Jak ty mi chyběly.

„Jak sis jen mohl myslet, že bych s tebou být nechtěla? Je mi jedno, co jsi. Miluju tě a jsem neskutečně šťastná, že ses mi vrátil. Tohle je ten nejlepší vánoční dárek, který jsem mohla dostat,“ řekla ty nádherná slova a pak mě políbila. Nečekal jsem to a bál se, že to už je pro ni moc nebezpečné.

Když jsme, ale ujistil sám sebe, že to zvládnu, ignoroval jsem palčivou bolest v krku a začal jí polibky oplácet. Nikdo mi ten ztracený rok už nevrátí, ale o to víc se musím snažit, abych byl co nejvíce s ní.

„Hej, Bello, neuzurpuj si ho jen pro sebe, my jsme tu taky,“ zaznělo od Emmetta. Bella se ode mě odtáhla a zrudla jako rajče.

Najednou k nám přicupitala naše dcerka a natahovala se ke mně. Vzal jsem ji do náruče a užíval si ten pocit. Opět jsem měl svou rodinu u sebe, ale na jak dlouho?

„Tak ty už chodíš, beruško?“ rozplýval jsem se nad jejími dovednostmi, ale zároveň mi bylo hrozně líto, že jsem o to všechno přišel. O její první slovo, první krůčky. To všechno mi Aro znemožnil prožít, ale podruhé se mu to už nepodaří.

„Umí toho už hodně. Však ještě uvidíš,“ řekla Bella.

„Ano, Edwarde, už s námi zůstaneš, že?“ zeptala se Esmé. Neměl jsem srdce říct jim teď pravdu a tak jsem jen přikývl.

„Tak vítej doma, synu,“ řekla Esmé a objala mě. A po ní hned všichni ostatní. Konečně jsem se cítil jako doma v kruhu milující rodiny.

„Vysvětlí nám někdo, co se tu děje?“ ozval se Charlie. A sakra na lidské členy jsem jaksi zapomněl a podle myšlenek ostatních Cullenů, nejen já.

„No, Charlie, Edward se nám vrátil domů,“ vysvětlil Carlisle.

„To vidím, ale jak to, že chodí? A navíc vypadá tak jinak. Spíše jako vy, Carlisle. A evidentně jste o jeho příjezdu nevěděli, ale neměl být v nějaké léčebně?“

„No to ano, ale…“ snažil se marně zachránit situaci Carlisle.

„Víte, Charlie, promiň, že ti do toho skáču, Carlisle,“ ujal jsem se slova, „nikdo netušil, že se vrátím, protože jsme to tak chtěl. Chtěl jsem je překvapit. A součástí toho překvapení bylo, i že už chodím. Léčba byla úspěšná,“

„Jo úspěšná, jo? A proč si tady mluvil o nějaké přeměně a tom, že nejsi člověk? A navíc se nějak moc podobáš Cullenovým.“

„To se vám jenom zdá, je tu špatný světlo a…“

„Já mám zrak výborný!“ zakřičel. „Nedělejte ze mě ani z Reneé a Phila hlupáky a řekněte nám, o co jde.“

„Ne, to nejde. Je to pro vaše dobro. Věřte nám, prosím,“ ujal se slova opět Carlisle.

„A co s tím máš společného ty, Bello?“ zeptal se Charlie Belly.

Bella:

Když se Edward objevil v těch dveřích, nevěřila jsem vlastním očím. Stál tam zcela zdráv a krásnější než kdy dřív a očima plný lásky koukal na mě.

Zpočátku jsem nebyla schopna slova, ale když Lily řekla: „Táta.“ Jakoby mě to probralo, a nejen mě. Zeptala jsem se ho, jestli to opravdu je on a on mi odpověděl medovým hlasem, že je. Ale já stále nevěřila, že jen nesním.

Začala jsem k němu opatrně přistupovat a bála se, že až budu dostatečně blízko, rozplyne se jako pára nad hrncem. On byl ale rychlejší a už stál těsně u mě.

Musela jsem na něj ale koukat stále vyjeveně, protože mě začal přesvědčovat, že je to opravdu on. A dokonce si myslel, že bych ho chtěla opustit. Ten blázínek.

Až v ten moment jsem si byla zcela jistá, že se mi to nezdá a skočila jsem mu po krku. Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná. To jsou ty nejlepší Vánoce, jaké jsme kdy zažila. Moje rodina je opět pohromadě.

Zvlášť když se ho Esmé zeptala, jestli zůstává a on přikývl. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější. Pak to ale táta zkazil svými všetečnými otázkami. Co mu máme asi říct?

A teď tu stojí, hledí na mě a vyžaduje odpověď na svou otázku, ale co mu mám asi říct? Nechci mu lhát, ale také mu nechci říkat pravdu.

„Ne, Charlie, Bella nevěděla o mém příjezdu a už se o tom nebude více bavit, prosím,“ odpověděl za mě Edward.

„No dobrá,“ souhlasil nakonec. Ale já věděla, že to jen tak nenechá.

Ač nechtěně, jsem zívla a šlo na mě spaní. Stejně tak jako Lily.

„Měli byste jít spát, obě,“ řekl Edward.

„Nechci spát, teď když ses vrátil. Bojím se, že mi zase zmizíš.“

„Nezmizím, půjdu s tebou a nehnu se od tebe ani na krok,“ sliboval.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. Všem jsem popřála dobrou noc a vyrazilo po boku Edwarda do pokoje.

„Ještě si dám sprchu,“ informovala jsem ho.

„Jen běž, já zatím uložím Lily,“ řekl. Musela mu moc chybět od té doby, co k němu přicupitala, jí nespustil z náruče.

Dala jsem si sprchu, oblékla si sametové pyžámko a vrátila se k němu. Lily už spinkala a Edward na mě čekal na posteli.

„Panebože, Bello, ty mě pokoušíš,“ řekl a oči mu zčernaly.

„A to je špatně?“ zeptala jsem se nevině a lehla si k němu. Opřela jsme se o jeho studenou a tvrdou hruď a on mě objal paží. Byl to sice nezvyk, zpočátku jsem si připadala, jako když ležím na kamenu, ale po chvilce jsem si už zvykla a přišlo mi to zcela přirozené.

Nejprve jsme jen mlčeli a užívali si po dlouhé době naší společnou chvíli. Pak ale Edward promluvil.

„Bojím se, Bello.“

„A čeho?“

„Bojím se, že ti ublížím. Jsem jen krátce upírem a nevím, jestli je moje sebeovládání tak dokonalé. Sice si nedokážu představit, že bych ti měl nikterak ublížit, ale přesto se moc bojím. A nejsem si jistý, jestli bych měl být tak blízko tebe.“

„Já ti věřím, Edwarde. Ty to dokážeš. A tvé místo je právě tady vedle mě. Nebudu na tebe nijak pospíchat či naléhat, ale prosím nikam nechoď.“

„Kam bych chodil? Jak si řekla, mé místo je vedle tebe. Byl jsem bez tebe úplně ztracený. Už nikdy nechci být bez tebe. Moc tě miluju.“

„Já tebe taky,“ řekla jsem. Zavřela oči a za pár minut, konečně po dlouhé době, v klidu usnula.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 19. kapitola: