Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 15. kapitola

20.04.2010 (21:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3405×

15. kapitola

Bella:

„Edward je pryč,“ řekla Esmé.

„Jak pryč?“ řekla jsem a hlas mi skočil o oktávu výš. Absolutně jsem nechápala, co myslí tím pryč. On by přeci neodešel. Slíbil mi to.

„Bell, já toho moc nevím jen, že tam byl Aro a Edward s ním musel odejít. Carlisle nám všechno řekne, až se vrátíme domů,“ vysvětlovala. Já jen přikývla.

Otočila jsem se na bok a koukala z okénka. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Stále mi v hlavě zněla ta slova: Edward je pryč.

„A Lily?“ Až teď jsem si vzpomněla na svou dceru. Co jsem to za matku?

„Ta je v pořádku,“ uklidňovala mě Esmé. Oddychla jsem si. Kdyby mi vzali i ji, nepřežila bych to.

Zanedlouho jsem spatřila ceduli: Vítejte ve Forks a chvíli na to jsem poznala i známou cestu k domu.

Vystoupila jsem z auta a okamžitě vešla do domu. Už tam stáli Carlisle, Emmett a Jazz. Vzala jsem si od Carlislea Lily do náruče a čekala na jejich vysvětlení.

„Tak vysvětlí mi někdo, co se stalo?“ pobídla jsem je trochu důrazněji, když se mi nikdo nic nechystal říct.

„Bello, raději by ses měla posadit,“ domlouval mi Carlisle.

„Ne, já radši postojím. Prosím mluv,“ vybídla jsem ho.

„Dobrá, tedy krátce na to, co jste odjeli, se tu objevil Aro, ale bohužel pro nás, nebyl sám. Byla tu i část jeho gardy. Přišel si pro Edwarda a po chvíli vyhrožování Edward nakonec svolil a odešel s ním. On nechtěl, Bello, ale musel. Aro mu vyhrožoval, že tobě a Lily ublíží a to Edward nemohl dopustit. A i my tři jsme byli proti nim bezradní. Za prvé byli v přesile a za druhé ovládají dary, proti kterým nemáme šanci,“ vysvětil. Přikývla jsem a ještě víc k sobě přitiskla Lily.

Postupně mi docházelo, co to znamená. To mám žít bez Edwarda? Ale to já nedokážu. My jsme jako jeden. A teď mi chybí jedna polovina. Jak to mám pak zvládnout? Je jen jediné řešení.

„Jaké dary ovládají?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Jane tě dokáže v mysli mučit a věř, že je to velmi bolestivé. Pak je tu Alec, který tě dokáže odpojit od všech smyslů, takže sice nic necítíš, ale také jsi slepý, hluchý. Dále je tu Renata, která funguje jako osobní štít Ara. Dokáže ze sebe vyvolat fyzický štít, takže když ho použije, nemáš šanci se k Arovi dostat. No a pak je tu ještě Demetri, což je nejlepší stopař. A Felix je výborný bojovník. Abys pochopila, Aro se obklopuje jen těmi nejlepšími.“

„A proč chce Edwarda? Co umí on?“

„Prozatím nic, ale až ho Aro promění, bude mít Edward zřejmě dar, který se Arovi líbí.“

„Má i Aro nějaký dar?“

„Ano, dokáže ti přečíst všechny myšlenky, které se ti kdy honily hlavou pouhým dotekem ruky,“ vysvětlit Carlisle. A já na souhlas jen přikývla.

„Jak tedy mohu Edwarda zachránit?“ zeptala jsem se a tím vyzradila svůj plán.

„Bello, to nejde. Ani my to nedokážeme natož ty, obyčejný člověk.“

„A toho tam mám jen tak nechat?“ zeptala jsem se a do očí se mi draly další slzy.

„Obávám se, že ano.“

„Ne!“ vykřikla jsem a se slzami se snesla k zemi. Hned u mě byla Esmé a utěšovala mě a Rose si ode mě radši vzala Lily.

„To už ho nikdy neuvidím?“

Carlisle jen zakroutil hlavou. Mé oči valily potoky slz a nebylo to možné zastavit. Proč se vždy musí všechno zkazit?

„Ale no tak, zlatíčko, neztrácej naději! Vždycky nějaká je,“ tišila mě Esmé svým mateřským způsobem.

„Já ale žádnou nevidím,“ odporovala jsem přes vzlyky.

Edward:

Cestovali jsme dlouho. Na letišti nás čekalo soukromé letadlo, snad to nejluxusnější, co jsem kdy viděl. Možná za jiné situace bych si to užíval, ale teď rozhodně ne.

Nemyslel jsem na nic jiného, než jen na Bellu a Lily. Tak moc mi chyběly. Ale věděl jsem, že už je nikdy neuvidím. A tím to bylo horší.

Mlčky jsme doletěli až do Itálie a já zanedlouho spatřil známé hradby Volterry. Jak já to místo nenávidím.

Uvedli mě do mého pokoje. Hned po vstupu jsem si všiml okna s mříží.

„A jinak Aro není paranoidní?“ řekl jsem ironicky.

Nezdržoval jsem se vybalováním. Já tu zůstat nechci tak, proč bych to dělal. Vysoukal jsem se na postel a zíral do prázdna. Před obličejem se mi začala objevovat Bellina tvář. Ta však zmizela, když někdo zaklepal na dveře.

„Edwarde, doufám, že se ti tvůj pokoj líbí. A omlouvám se za ty mříže, ale já se musím pojistit,“ domlouval mi svým nechutným medovým hláskem.

„No jasně, Aro, jsem na vozíku. Určitě bych se tedy šplhal někde z okna deset metrů nad zemí,“ řekl jsem s mírnou dávkou ironie.

„To je jen pro jistotu.“

„No, to je jedno. Co ještě chceš? Už si mě zatáhl sem. Vzal jsi mi všechno, pro co jsem jen žil. Tak co ještě chceš?“ zeptal jsem se opět tím hrubým nepřátelským tónem.

„Ach, Edwarde, opět ten nepřátelský tón. Pochop, že já to vše dělám pro tvé dobro. No, ale teď proč jsem přišel. Dám ti týden, aby ses tu aklimatizoval a začni se připravovat na svůj nový život. Od tohoto okamžiku přesně za týden tě proměním a staneš se mým nástupcem,“ oznámil mi způsobem jako by ohlašoval, že bude za chvíli oběd a ne, že mi chce vzít i to poslední, co mi ještě zbylo. Po těchto slovech se otočil na podpatku a odešel.

Začal jsem přemýšlet jak z toho ven, ale nic mě nenapadalo. Stále se mi honilo v hlavě jen to, že mi zbývá jen týden života. Pak to bude jen nekonečné bloumání. Netěšila mě nijak ani představa, že budu opět chodit. Co se zdravýma nohama, když nemáte ženu, se kterou byste si mohli jít třeba zatancovat. Nebo když nemáte dceru, se kterou byste dováděli na louce. Ne, o tohle všechno mě Aro připravil. Tak k čemu zdravé nohy?

Týden jsem ze svého pokoje nevylezl. Co bych tam taky pohledával?

„Je čas, Edwarde,“ řekl Aro hned, jak vešel do mého pokoje. Právě jsem ležel na posteli a myslel na Bellu, takže jsem se ani nenamáhal zvednout hlavu.

Felix a ještě někdo mě přidrželi za končetiny a za chvíli jsem ucítil silné zuby na své kůži. Zpočátku se nic nedělo a pak mě začal pohlcovat oheň. Byla to příšerná bolest, oheň spaloval mé tělo zevnitř a nikdo s tím nic nedělal. Mé tělo se zmítalo bolestí, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku, takovou radost Arovy neudělám.

Nevím, jak dlouho tu už ležím, ale dost dlouho, aby ze mě byl jen popel. Pak bolest začala najednou ustávat. Nejprve v nohách a rukách, a když už jsem si myslel, že je po všem, objevila se ještě větší bolest u mého srdce. Cítil jsem, jak se mé srdce snaží vydat poslední úder a pak vše utichlo. Mé srdce přestalo bít. Už jsem necítil žádný spalující oheň ani bolest. Opatrně jsem tedy otevřel oči.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 15. kapitola: