Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 12. kapitola

08.04.2010 (08:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2200×

12. kapitola

Právě jsme jeli, jako každý den v tuto hodinu, už tak známou cestou k našemu domu, ale něco nebylo v pořádku. Z dálky jsem uviděla červenou záři.

Přijeli jsme blíž k domu a mě málem ranila mrtvice. Náš dům byl v plamenech.

Všude kolem pobíhali hasiči s hadicemi, kteří se snažili uhasit oheň, který byl už rozšířen v obou patrech. Ale nevypadalo to zrovna nadějně. Spíše mi připadalo, že se oheň šíří, čím dál víc.

„Edwarde, řekni mi prosím, že to není pravda,“ řekla jsem a z očí se mi začaly řinout slzy.

„Edwarde!“ zvýšila jsem hlas, protože nereagoval. To jsem ale neměla dělat, probudila jsem tím Lily, která se následně na to rozplakala.

„Ššš, zlatíčko,“ snažila jsem se ji utěšit, ale nezabíralo to.

Vystoupila jsem z auta s plačící Lily v náručí. Přes slzy jsem už téměř ani neviděla. To přeci nemůže být pravda. Teď když se zdá být všechno dokonalé, se musí všechno zkazit. Proč? Proč je život tak krutý?

Za chvilku byl po mém boku i Edward.

„Všechno bude dobré, Bells, slibuju,“ uklidňoval mě. Sedla jsem si mu do klína a položila hlavu na jeho hruď. I Lily se zanedlouho uklidnila.

Pozorovali jsme ten šrumec okolo nás. Nemělo cenu se do toho plést a ani zbytečně zmatkovat. Ani nevím, kde se ten klid ve mně vzal. Snad mě uklidňovalo to, že je má rodina v pořádku. Na ničem jiném mi nezáleželo.

„Bello,“ zavolal někdo. Rozhlídla jsem se a spatřila, jak k nám běží můj otec.

„Tati?“

„Holčičko, tady jste. Ani nevíš, jak moc rád tě vidím. Nebrala jsi mi telefon, už jsem se bál, že jsi v domě,“ řekl a bylo na něm vidět, že mu spadl kámen ze srdce.

„Neboj se, tati, jsme všichni v pořádku. Můžeš mi prosím říct, co se tu stalo?“ ptala jsem se. Vážně mě překvapuje, jak jsem klidná.

„To se ještě neví, neboj my to, ale zjistíme. Asi bys…“

„Bello!“ zavolal na mě melodický hlásek.

„Alice, co ty tu děláš?“ ptala jsem se jí naprosto šokovaná. Okamžitě mě objala.

„Slyšela jsem, co se stalo. Je to hrozné, samozřejmě můžete zůstat u nás. Neboj, všechno zajistím,“ navrhovala mi.

„Ne, Alice, díky ale to nemůžu přijmout. Ale děkuju moc za nabídku.“

„Přesně tak, Bello, půjdete ke mně,“ řekl Charlie.

„Ale, Charlie, u vás není moc místa a navíc nemáte bezbariérový přístup. Víte, jaká by to byla pro ně komplikace? U nás budou mít veškeré pohodlí a všichni budou moc rádi,“ přesvědčovala ho Alice.

„No máš pravdu, ale rozhodnutí je na Belle a Edwardovi,“ souhlasil Charlie. Oba na mě pohlédli s nadějí v očích.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Alice má pravdu v domě mají spoustu místa, navíc dům je bezbariérový. A Esmé by se o nás určitě s nadšením starala. Ale mohu jim přinést takovou zátěž? Zas tak dlouho se přeci neznáme, abychom se k nim hned nastěhovali. A Charlie je naše rodina, i když to u něj v domě bude mnohem komplikovanější. Byla jsem v koncích. Jak se jen rozhodnout?

„Co myslíš ty, Edwarde?“ zeptala jsme se ho s nadějí, že mi nějak pomůže.

„Mě je to v celku jedno, Bells, je to na tobě.“ No to jsi mi teda pomohl!

„No… já… myslím, že jednodušší to bude u Alice. Nezlob se, Charlie. Ale ona má pravdu. Nechápej to tak, že bych tě nějak zavrhla. To ne! Jen to bude snazší pro nás pro všechny, hlavně pro Edwarda,“ rozhodla jsem nakonec.

„To je v pohodě, Bells. Máš naprostou pravdu,“ řekl Charlie a mě se ulevilo.

„Skvělé tak jedem,“ zavelela Alice.

„Počkej, kam tak pospícháš?“ snažila jsme se jí zastavit.

„Bello, nevím, na co tu chceš čekat. Z tvého domu toho, bohužel, moc nezbylo. Je mi to líto, ale není čas truchlit. Musíme koupit spoustu věcí.“

„Věcí?“ ptala jsem se zmateně.

„No ano, oblečení a tak. Nech to na mě.“ A sakra opět nákupy.

„Alice, ale je pět odpoledne,“ zkoušela jsem jí přesvědčit.

„No právě, není času nazbyt.“ A sakra zas to celé překroutila.

Rozloučili jsme se tedy s tátou a nasedli do auta. Poslední pohled na náš domeček. Tedy spíš na to, co z něho zbylo. Oheň už byl téměř uhašený a mně se naskytl pohled na ty trosky. Bylo mi do pláče. Jestliže před tím jsem si kupodivu udržovala klid, teď bych nejradši zalezla do postele a vybrečela se. Ztratila jsem domov. Domov, který jsem tolik milovala. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že my jsme bezdomovci. Nemáme nic! No to jsme si to uvědomila brzo. Mám nějaký zpomalený reakce.

Také jsem si uvědomila, že Edward je nějaký zamlklý.

„Edwarde? Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ne, já jen… byl to náš domov.“

„Já vím, lásko,“ přitakala jsem. Políbila jsem ho a mohli jsme jet. Tady už nás momentálně nic nedrží.

Dny ubíhaly jako voda a my jsme se postupně začali u Cullenů zabydlovat. Nakoupily jsme si nové věci a můj šatník dostal nový ráz samozřejmě vše podle Alice. Všichni byli moc nadšený a Esmé snad nejvíc.

Občas k nám přišel na návštěvu i Charlie. S Cullenovými se brzy spřátelil, rád se s Emmetem koukal na zápasy. Možná je pravda co se říká, že všechno zlé je pro něco dobré.

Jednou k nám Charlie nečekaně zavítal.

„Tati, co tu děláš?“ zeptala jsem se ho celá překvapená, zvlášť když byl ještě ve službě.

„Jsem tu pracovně, musím vám říct, že váš dům někdo, pravděpodobně úmyslně, zapálil.“

„Zapálil? Ale kdo? A Proč?“ ptala jsem se naprosto šokovaná. Kdo by nám chtěl ublížit?

„No na to se chci zeptat právě já. Nevíte o někom, kdo by takového činu byl schopen?“ zeptal se. Všichni přítomný zavrtěli hlavami, že ne.

Následně na to začalo typické vyptávání, Charlie tomu říkal vyšetřování. Lily začala plakat a tak jsem se vzdálila ji utěšit.

Když jsem sestupovala ze schodů, Charlie už byl pryč. Zaslechla jsem ale něco podivného. Něco, co mě zamrazilo na místě, a já jen se zájmem poslouchala.

„Myslíš, že by toho byl, Aro schopen? Tohle není jeho styl, on rovnou zabíjí,“ řekl pravděpodobně Carlisle.

„Pokud jde o mě, jednal vždy trochu netradičně. Už minule mi vyhrožoval, navíc jsem mu přestal posílat hlášení,“ řekl Edward.

Hlášení? O čem tu sakra mluví? A kdo je Aro?

„Kdo je Aro?“ vystoupila jsem ze stínu a zeptala se.

„Bells, no… víš,“ koktal Edward, nevěděl, co říct.

„Sakra, Edwarde, nelži mi už. Řekněte mi pravdu, všichni. Co jste zač?“

„Dobře, Bello, asi už nemá cenu ti lhát,“ ujal se slova Carlisle. „Prosím neděs se toho, co ti teď řeknu a jen bedlivě poslouchej. My nejsme obyčejní lidé. Máme obrovskou sílu a jsme neuvěřitelně silný. Naše kůže je ledová a tvrdá jako led. Máme dokonale vyvinuté smysly. Nejíme ani nepijeme, dokonce ani nespíme. A jsme také nesmrtelný. Možná si teď myslíš, že mi asi přeskočilo, ale věř mi prosím. My jsme upíři,… ale naše rodina se zřekla klasického způsobu žití a tak žijeme mezi lidmi. My totiž pijeme zvířecí krev, ovládáme svoji žízeň, proto jsou naše oči zlaté a proto já mohu být lékařem. Vím, že jsem ti toho teď řekl moc, ale to zdaleka není vše,“ skončil svůj dlouhý monolog. A já na něj tupě zírala s otevřenou pusou.

„A Aro?“ zeptala jsem se tiše.

„To je takzvaný vládce upírů, spolu se svými bratry a gardou chrání utajení tohoto světa. Velice respektují zákony a porušení velice trestají. Ale i oni nejsou dokonalý a já jsem toho příkladem. Měl jsem stát jejich potravou, ale Aro si všiml mého potenciálu a rozhodl se, mě vychovat, takže já…“ vysvětloval Edward.

„Tys to věděl? Od začátku jsi věděl, co jsou zač. Lhali jste my, vy všichni. Od vás bych to možná ještě pochopila, ale od tebe, Edwarde?“ křičela jsem na ně. Popadl mě hrozný vztek, který nebylo možné zastavit.

„Bello, prosím nech mě to vysvětlit.“

„Nepřibližuj se ke mně, Edwarde Athony Masene! Já už nechci nic slyšet.“

„Bells, ale já…“

„Co ty? Jsi lhář! Nech mě být, Edwarde! Já už nevím, kdo jsi! Nevím, koho jsem si vzala!“ vykřikla jsem a vyběhla se slzami v očích ven. Lhali mi! Všichni mi lhali!

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždycky je naděje - 12. kapitola: