Po delším čekání přidávám v pořadí již 13. kapitolu, která nese název 'Jediné volné místo'. Děj není níc moc, ale brzy se rozjede hlavní zápletka, tak se můžete těšit.:D Příjemné čtení přeje Crystal Ps: lehce jsem pozměnila charakter Rose... doufám, že vám to nevadí.
07.12.2009 (12:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2446×
„Zase jdeš za ní?“ ptala se Rosalie, když mě přistihla jak stojím na parapetu a chystám se vyskočit. Otočil jsem se a Rose se na mě tázavě podívala. Ona by měla být ta poslední, která by se o Bellu měla zajímat. Její chování jsem tak nějak nechápal, neměla ji mít ráda a teď…
Teď to vypadá, že mě podporuje.
„Ano.“ odpověděl jsem prostě.
„Víš… no jen mi to přijde divné. Upír a člověk… ale když jsi myslíš, že je ta pravá. Ve štěstí ti bránit nebudu.“ řekla, snažila se být milá, ale moc jí to nešlo a pak odkráčela.
Jen jsem nad tím pokrčil rameny a rozhodl se opět věnovat mému předchozímu záměru.
Opět jsem se vyhoupl na parapet, seskočil dolů a neslyšně dopadl. Dnes měli Bellu pustit domů, hojila se velmi rychle a zítra už může do školy. Rychle jsem se rozběhl směrem k Bellinému domečku. Běžel jsem co nejrychleji jsem dovedl, už bylo kolem tří ráno. Chtěl jsem se k Belle dostat, co nejdříve, ale bohužel jsem to nestihl.
Rychle jsem prokličkoval mezi stromy, posléze vyběhl z lesa a uviděl jsem Bellin domek.
Měl jsem štěstí – nechala otevřené okno, rychle jsem přiběhl k domu. Všichni tvrdě spali, Charliemu se zdálo o fotbalu… jak jinak. A u Belly… nic.
Neslyšně jsem vyskočil do jejího okna, posadil se na křeslo a jen se díval. Jako vždy byla nádherná, vypadala tak mile a nevinně. Vlasy měla stažené do ohonu a byla až po nos zachumlaná v přikrývce, byla sladká. Usmál jsem se a znovu se nadechl. Voněla nádherně, stejně jako její byl, který byl její vůní nasáklý. Jen jedna věc tu vůni kazila a to, že v jejím pokoji byla cítit vůně Newtona. Ne, že by nevoněl dobře – to všichni lidé, ale v porovnání s Bellinou byla hořká a štiplavá. Vlastně v porovnání s její byly hořké všechny.
Bella byla jedinečná a vždy bude.
Bylo opravdu fascinující sledovat Bellu když spí. Když mluví ze spaní, když žvatlá něco nesrozumitelného jako malé dítě.
Bylo mi tak líto,že musím odejít. Útěchou mi bylo, že ji uvidím ve škole.
Bylo těžké odejít, ale musel jsem. Bella se brzy probudí a byl by šok najít mě tady.
Vstal jsem z křesla a pomalým krokem přešel k Bellině posteli. Natáhl jsem ruku a pohladil ji po vlasech.
„Brzy se zase uvidíme.“ řekl jsem a vyskočil z okna. Co nejrychleji jsem utíkal lesem, čím dřív tam budu, tím dřív pojedeme do školy a tím dřív uvidím Bellu.
Za nedlouho jsem už seděl v autě, Alice s Jasperem jako obvykle v zadu a pomalu jsem zatočil na parkoviště školy.
Zrovna jsem vystupoval když jsem uslyšel myšlenky Newtona…
‚Jo, fajn. Bellu mám rád… ehm hodně, ale vyhánět mě takhle brzo z postele fakt nemusela, jako by nemohla požádat svého tátu… ‚
‚Kéž bych ji tak mohl svést já…‘ odpověděl jsem si v duchu na ty jeho.
Potichu jsem si povzdych, tak potuchu, že to neslyšel ani Jasper, který stál vedle mě.
Jen jsem lehce zatřásl hlavou, abych se zbavil nepříjemných myšlenek. Chtěl jsem se vydat do školy, ale to jsem nestihl, protože zrovna na parkoviště přijel Newton s Bellou, mojí Bellou…
‚Ne! Nemám právo si ji takhle přivlastňovat!‘ okřikl jsem se, ale můj zrak stále visel na Belle, které Mike právě pomáhal vystoupit z hnědého pojízdného čehosi.
‚Mike by se měl radovat, měl by být ten nejšťastnější člověk na světě. Měl by být šťastný, že takový poklad jako je Bella je ochoten trávit s ním čas, měl by být vděčný že ho má ráda. Ale není…‘ zněly mé myšlenky, které komentovaly jejich vztah.
Chudák Bella… měla ruku až po rameno v sádře. Na krku měla ještě znatelné modřiny, ale to jí už nedělala problém.
Vypadala šťastně, byla šťastná. Za to jsem byl opravdu rád. Jen je škoda, že byla šťastná s ním a ne se mnou.
Mezí mým přemýšlením se Bella již dostala z něčeho co by se dalo nazvat auto.
Zářivě se usmála a díky to mě zahřálo na místě, kde se nacházelo mé mrtvé srdce.
Ten pocit ovšem netrval tak dlouho jak bych si přál, protože se Bella postavila na špičky a Mika políbila. Místo krásného pocit jsem cítil nenávist. Na tohle jsem se nesnesl dívat a rychlým krokem jsem odešel do školy. Rychlejším tempem vyběhl schody a vešel do školy.
Asi po minutě jsem se dostal ke své skřínce, musel jsem se přemáhat, abych nerozdrtil klíč nebo spíž, abych nerozdrtil celou skříň.
***
Oběd byl velmi otravný, otravné myšlenky, proč zrovna já musím umět zrovna tohle, proč nemůžu být obyčejný upír.. Ani Bellu jsem neviděl…
Pomalu jsem šel po chodbě, měl jsem namířeno do učebny biologie.
Chytl jsem kliku, otevřel dveře a pomalu vešel dovnitř. Všechna místa byla obsazená, až na jedno…
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 13. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!