Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyspal se s osudem 7. - Konec konců

25.10.2010 (08:15) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1630×

Dlouhé minuty procházeli spletitými chodbami, než se konečně Caius zastavil před kovovými dveřmi. Zabral za kliku a všem se nabídl pohled do luxusně zařízeného pokoje.

„To jste snad čekali kobku?“ zeptal se s posměchem, když spatřil ve tváři novorozených překvapení.

„Aro si vás chce hýčkat. Máte tady proto všechno, nač si jen vzpomenete. Knihy...“ Ukázal rukou k velkolepé a obsažné knihovně. „Klavír...“ Přešel k protější stěně místnosti a opřel se o velké křídlo. „Vyšívání? No, to už Aro trochu přehnal, ale chce pro vás to nejlepší. Buďte mu vděční.“ Pak přešel zpět ke dveřím a postrčil udivené novorozené dovnitř.

„Ne abyste vyváděli hlouposti. Za dveřmi bude stát hlídka a zítra na vás čeká první výcvik. To je pro tuto chvíli vše, pojď Carlisle,“ chystal se k odchodu Caius, ale Carlisle vypadal trochu rozpačitě.

„Nemohl bych tady ještě chvíli zůstat? Chci na ně dát pozor, než dorazí první hlídač.“

„To se nebojíš zůstat sám s dvěmi novorozenými?“ vymlouval mu to Caius.

„Já už dávno nejsem novorozený,“ promluvil najednou plavovlasý upír. Všichni na něj vyjeveně zírali, jako by si do této chvíle mysleli, že mluvit neumí.

„Jmenuji se Jasper a upírem jsem se stal už před pár desítkami let. S armádou novorozených jsem byl jen kvůli svému nadání v bojích.“

Carlisle se chopil příležitosti a řekl: „No vidíš, Caie, teď jsme tu na Edwarda dva. Nic se mi nemůže stát. Omluv mě, prosím tě, u Ara.“ S těmito slovy za ním spěšně zavřel dveře a zůstal s novými upíry sám. Pomalým krokem přešel ke stoličce u klavíru a usadil se na ni. Pak pokynul Edwardovi a Jasperovi, aby se usadili na křesla u stolku uprostřed místnosti. Poslechli ho a čekali, co se bude dít dál. Carlisle tady přece nezůstal jen tak, určitě má něco na srdci, napadlo Edwarda. Chvíli ho pozoroval a opravdu. O pár vteřin později se Carlisle rozpovídal.

„Stále vidím ve vašich očí otazníky, takže budu muset pár slovy doplnit Arovu řeč. Ocitli jste se ve Volteře. Je to sídlo nás - nejmocnější upírů na světě. My řídíme upíří svět, my sepisujeme zákony, my jsme vládci. Máme svou vlastní gardu a té jsem se stali součástí, jak už řekl Aro. Budete nám pomáhat v bojích a chránění utajení před lidmi,“ odříkával s kamennou tváří zřejmě už nazpaměť naučený proslov. Najednou mu ale výraz zjihl a dodal: „Ale nic z toho nemusí být vaším osudem, můžete odejít kdykoli se vám zamane, alespoň takhle to prezentuje Aro. Nedodá však, že už navždy pro něj budete zavržení, a to v tom lepším případě. V tom horším se vás bude snažit získat zpátky násilím.“ Teď už se Carlisle mračil a pohledem provrtával kovové dveře.

„Mnoho darů už mu uniklo. Jestli se chcete zachránit od věčnosti po boku zákona utečte hned, než si vás Aro oblíbí.“

Edward přemýšlel o tom, co právě slyšel. Zrovna dvakrát se mu nechtělo zůstat uvězněný v zatuchlém hradě, ale kam by šel? Urputně zvažoval obě dvě možnosti, když najednou Jasper opět promluvil.

„Já odcházím. Mám už bojů po krk, i když v nich vynikám. Chci zkusit žít normálním životem, aspoň tedy v mezích.“

Carlisle mlčky přikývl a pak se podíval na Edwarda.

„A co ty, Edwarde?“

„Nevím, nedokážu se rozhodnout. Kam bych šel, kdybych utekl? Ale na druhou stranu se mi nechce zůstávat se zrůdami, které z lidí vysávají život.“ Když tohle řekl, zůstal na něj Carlisle zaraženě zírat.

„Tak ty taky…?“ zašeptal.

„Ano. Vždycky, už v armádě novorozených…“ Ignoroval bolest u srdce a pokračoval „… se mi hnusilo zabíjet lidi jen kvůli své žízni. Vím, jaké to je, ztratit své blízké.“ Další nával bolesti. „Nechci totéž způsobovat ostatním.“

Carlisle na něj udiveně koukal, pak se mu rozjasnil obličej a řekl: „Myslím, že jsem právě našel řešení pro nás všechny. Zajdu za Arem a předložím mu svůj plán. Zůstaňte tady.“ Na to se zvedl ze stoličky a upíří rychlostí zmizel ve dveřích.

Edward zůstal s Jasperem samotný. Navzájem se oba měřili pohledem, nejdříve podezíravým, ale pak Edwarda zasáhla vlna důvěry, a tak se ujistil, že mu Jasper nechce nijak ublížit.

Netrvalo ani pět minut a Carlisle byl zpátky.

„Vyšlo to, ale Aro zuří. Pojďte rychle, nebo vzteky zboří celý hrad. Nemáme moc času, Edwarde, vysvětli Jasperovi náš plán.“

Edward si všechno přečetl v Carlisleovi mysli a pak to přeložil Jasperovi, ale to už běželi souborem chodeb, které, jak si Edward pamatoval, vedou k Hlavnímu sálu. Když si Jasper všechno vyposlechl, neubránil se spokojenému úšklebku. Souhlasil.

Doběhli k bráně do sálu, ale tam Carlisle zabočil a pokračoval chodbou kolem něj, až se napojila na tu, která směřovala k recepci. Za tlustou zdí uslyšeli zběsilý řev Ara, který se pomalu ztrácel v dálce, jak se blížili k přijímací místnosti. Vtom na konci široké chodby, kterou zrovna běželi, uviděli světla a v příští vteřině už byli na místě.

Carlisle na nic nečekal a přeběhnul k recepčnímu pultu. Nikdo za ním však nestál, a tak nervózně zazvonil na zvonek.

„Už jdu,“ ozvalo se z místnosti za pultem. Hned se otevřely dveře a v nich stála Esmé.

„Přejete si, můj pane?“ řekla a zarděla se.

„Chtěla bys se mnou utéct, Esmé?“ vyhrkl bez obalu Carlisle. Esmé na něj chvíli zírala, jako by na ni právě promluvil čínsky, ale pak s úsměvem přikývla. Carlisle ji popadl do náručí a Esmé překvapeně zapištěla. Edward se před všemi těmi city snažil odvrátit pohled, ale neunikl mu letmý polibek, který si dva bezmezně zamilovaní věnovali.

Pak už jim nic nebránilo vyběhnout bránou ven, přeskočit hradby a utíkat pryč. Nikdo je nestíhal, jen Edwarda a to radost. Konečně bude žít! Bude mít novou rodinu – otce, matku a bratra, a živit se bude jen zvířecí krví. Co víc si může upír jako on přát? Snad jedině spřízněnou duši, ale na její hledání má celou věčnost. Věřil, že se objeví, až to bude nejméně čekat.

S takovými myšlenkami vyběhl spolu s ostatními z Volterry a běžel dál a dál - vstříc novému osudu.

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyspal se s osudem 7. - Konec konců: