Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyspal se s osudem 6.

17.08.2010 (10:30) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1459×

Plaval. Nevěděl, jak dlouho, kam, ani proč, přesto stále plaval dál studeným oceánem spolu se smečkou, jíž se teprve před pár chvílemi stal součástí. Jeho tělo novorozeného nejevilo ani špetku únavy, přesto ale párkrát zatoužil, aby už byli na pevnině. Už jako člověk neměl příliš rád vodu a zdálo se, že toho se při přeměně nezbavil. A sotva když si toto pomyslel, spatřil na obzoru, kde už vycházelo slunce, kousek pevniny. Rychle ale odvrátil zrak zpět k vodní hladině. Copak už mu po zbytek věčnosti bude východ slunce připomínat tu bitvu, v níž přišel o své novorozené přátele? Bude muset před východem slunce zatahovat záclony, jen proto aby mu nepřipomněl události včerejšího dne? Ano, nejspíš ano, odpověděl si záhy, když ucítil, že srdce, které se už skoro zacelilo díky dojmům z jeho nové smečky, jež odstrčily stranou všechny další myšlenky a vzpomínky, opět drolí na kousíčky, ne větší než zrnka písku. Rychle se proto snažil vzpomínky zaplašit a přemýšlet nad čímkoli jiným, co by nebylo branou do světa agónie.

Rozhlédl se kolem sebe. Tváře všech upírů kolem něho, jako by se s východem slunce naopak více rozjasnily. Občas zahlédl i úsměv a podle myšlenek poznal, že ty radostné výrazy mají co dočinění s tím kouskem pevniny na obzoru. Už brzy budou doma… budeme doma, opravil sám sebe vzápětí. Nevěděl, zda se radovat, obávat, truchlit…? Obrátil se pro radu k druhému novorozenému. Ten plaval v levém křídle formace tedy dost daleko, aby se s Edwardem, který plaval v křídle pravém, nestihl poprat, dokud by někdo ze smečky nestihl zakročit. Z jeho výrazu mohl Edward vyčíst radost a očekávání, jako u ostatních upírů, avšak věděl, že je to jen odraz jeho daru. Když mu totiž pohlédl do mysli, našel jeho ustrašené myšlenky, jak se krčí v růžku, kam je zatlačily emoce ostatních upírů ze smečky. Edward se tedy nakonec také rozhodl pro strach. Měl by se přeci bát, když plaval po boku upírů, jež mu před pár hodinami vyvraždili rodinu, měl by se bát, kam že to vlastně plavou a měl by se bát toho, co tam uvidí. On však cítil, že u něj spíš převládá očekávání a v tu chvíli ještě nevěděl, zdali je to dobře či špatně.

A to se dozvěděl, až když po zdlouhavé cestě, kterou si jen zřídka mohli krátit upířím během, když měli jistotu, že je nepozoruje lidské oko, stanuli před hradbami města, jemuž vévodil hrad skoro jako z pohádky. Teď si byl jist, že očekávání rozhodně bylo na místě. O pár vteřin později se už ocitli v přijímací hale hradu. Za pultem v jejím středu seděla žena a prohrabávala se jakýmisi listinami. Když si povšimla příchozích zvedla obličej a s úsměvem řekla: „Vítejte doma!“ Hned nato si strčila jeden neposlušný pramen kaštanově hnědých vlasů za ucho a odhalila tak svůj krk. A to byla chyba. Edward, který rozhodně nečekal, že se v upířím sídle setká s lidskou ženou, okamžitě zapomněl na sebeovládání a začal lovit. Sotva se ale připravil ke skoku, už ho čísi pevné paže svíraly kolem hrudi a nedovolovaly mu udělat sebemenší pohyb. Věděl, že i když je novorozený, s tímhle upírem nic nezmůže, a proto se opět uvolnil a přestal dýchat, aby ho krev té ženy tolik nedráždila. Když ostatní ze smečky uviděli, jak snadno se dokáže ovládat, jen těžko se snažili zamaskovat překvapení. Nic takového ještě nezažili, a když Edward stočil svůj pohled na druhého novorozeného, viděl, že tohle je chování úměrné jeho věku. Novorozený se vzpouzel v železném objetí dalšího statného upíra, zorničky rozšířené touhou, svaly napjaté. Edward to nedokázal pochopit, stačila jediná vzpomínka na jeho lidský život, na to jaké to je, o někoho přijít, a hned ho choutky přešly. Ano, cítil dál tu žízeň a žár, co ho spaloval, ale ovládal se. A to zase nedokázala pochopit jeho nová smečka. Plavovlasý muž, který už si získal Edwardovu důvěru, promluvil:

„Kde jsi se naučil takovému sebeovládání. U novorozeného je to něco neuvěřitelného…“ Nato mu Edward pověděl o svých rodičích a kráteru, který zbyl v jeho srdci, když umřeli. Plavovlasý upír teď zřejmě nemohl najít odpověď, proto jen znovu zopakoval:

„Neuvěřitelné…“ Pak se otočil ke třem dalším upírům, kteří vedli celou smečku a ti jen tiše přikývli, stejně ohromení. Nastala chvíle ticha, kterou rušilo jen vrčení novorozeného a pochvíli decentní odkašlání ženy za pultem, kterým na sebe zřejmě chtěla upoutat pozornost. Povedlo se jí to, a proto promluvila, v jejím hlase přitom nebyla známka strachu:

„Vidím, že jste byli úspěšní. Dokonce jste získali další exponáty do své sbírky nadaných upírů.“ Takže ví o upírech, pomyslel si Edward, a zároveň k ní pocítil vlnu obdivu. On na jejím místě by si rozhodně netroufl dělat recepční – či co to vlastně byla – v upířím sídle. A k čemu jim tam vlastně byla? Snad jako třešnička na dortu, ušklíbl se. V tom znovu promluvil plavovlasý upír:

„Správně hádáš, drahá Esmé. Přebyteční jsou zničeni a ti dva, jenž jsme si přivedli, mají neocenitelné dary. Jeden – Edward – je čtenář myšlenek. Ten druhý – zatím nám nebyl schopen sdělit své jméno – dokáže ovlivňovat a rozpoznávat emoce,“ dořekl a usmál se směrem k zmíněnému. Tomu se ihned změnil výraz a po tváři se mu rozlilo stejné nadšení jako – teď Edward zaslechl v myšlenkách té Esmé jeho jméno – Carlisleovi. Taky se dozvěděl, jaké city k němu Esmé chová. V duchu stále opakovala, že Carlisle vypadá jako anděl, že má nádherný hlas a krásné hluboké oči, jen kdyby nebyly tak rudé…  Od takových úvah ji vytrhl až upír – Aro, pomyslela si –, jenž s netrpělivým výrazem prohlásil:

„Už je čas, Carlisle.“ Oslovený přikývl, uchopil Esméinu ruku a lehce ji políbil. Ta se začervenala, jak to umí jen lidé, a oplatila Carlisleovi zamilovaný pohled. Edwardovi tahle připomínka, že i upíři dokáží milovat, způsobila píchnutí u rozlámaného srdce. Vzpomněl si totiž na dva upíry, kteří tento cit k sobě chovali, avšak teď už k tomu nemají možnost…

V čele s Arem se celá smečka přesunula ke dveřím na druhé straně haly, za nimiž na ně čekalo mnoho chodeb, kterými museli projít, aby konečně stanuli v hale mnohonásobně větší než ta předchozí. Byla celá obložená mramorem, na podlaze ležely saténové koberce a stejnou látkou byly potaženy i čtyři trůny, které byly postaveny na stupínku na protější straně rozlehlé haly. A právě k nim zamířil Carlisle spolu s Arem a těma dvěma zbývajícími upíry. V tu chvíli by Edward mohl přísahat, že se vznášejí, tak lehce dokázali jít. Nemohl z nich spustit zrak až do chvíle, kdy se všichni čtyři usadili každý na svůj trůny a pokynuli jemu a druhému novorozenému aby přistoupili. Když tak učinili, Aro promluvil:

„Vítejte ve Volteře, vašem novém domově. Od tohoto okamžiku se stáváte právoplatnými členy naší gardy. Jelikož jste už obeznámeni s podrobnostmi o vaší nové existenci a stejně tak jste podrobeni výcviku novorozených, nevidím další důvod, proč vás tu dál zdržovat. Carlisle a Caius,“ ukázal na dva upíry po své pravici, „vás doprovodí do vašeho pokoje, ano, budete bydlet spolu a neradil bych vám vyvolávat jakékoli pře či potyčky. V takovém případě bych byl nucen zakročit jako váš panovník. Snad bych vám ještě mohl sdělit pár informací o naší smečce. Jsme vůbec nejstarší upíři na světě a máme proto za úkol chránit a usměrňovat upíří smečky po celém světě. A právě kvůli těmto povinnostem sbíráme nadané upíry jako jste vy. Já sám mám podobný dar, jako ty, Edwarde. Dokážu číst myšlenky a dokonce i vzpomínky, ale pouze za pomoci dotyku. Máme tu i další vzácné dary jako například působení bolesti či ochromení smyslů. Avšak tvůj dar, Edwarde, je, troufám si říci, nejužitečnější. Toť vše, nevím, co bych dál dodal. Pokud nemáte žádné další otázky, můžete jít,“ dořekl a pokynul směrem ke dveřím po své pravici.

Edward toužil Arovi položit tolik otázek, ale pochopil, že jeho dotaz byl pouze formální. Nato Carlisle a Caius sestoupili ze stupínku a vyzvali oba dva novorozené, aby je následovali. Edward se tedy rozhodl, že všechny otázky, které ho tížily už od jeho zrození a na které mu ani Victorie ani Aro nechtěli zodpovědět, položí Carlisleovi. Podle jeho myšlenek poznal, že je jiný než všichni ostatní upíři, třeba podle té, kvůli které se od ostatních tolik lišil. V té recepci jako jediný nesmýšlel o Esmé jako o budoucí potravě, nýbrž jako o rovnoprávné osobě. Carlisleovi se totiž příčilo zabíjet lidi kvůli své vlastní potřebě a právě to bylo Edwardovi důvodem k držení sympatií k němu jakožto upírovi, který by byl schopen bojovat se svým osudem.