Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyspal se s osudem 5.

27.06.2010 (13:45) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1411×

„Neee!“ vykřikl Edward. Nebylo to však jen bezduché slovo - skýtalo všechny jeho pocity, jež ho zaplavily ve chvíli, kdy uslyšel první myšlenky postav v kápích, nezadržitelně se blížících k místu právě započaté bitvy. Jako první to byl pocit, jež ho donutil klesnout k zemi, tvář schovat v dlaních a vystavit tak své tělo útoku nepřítele. Nedokázal se však soustředit na probíhající bitvu, hlavou mu vířily desítky myšlenek, narážely do lebky, hučely v uších a bránily mu přemýšlet. Jakkoli se je snažil potlačit, byly tam pořád. A právě v tuto chvíli poprvé zalitoval, jaký mu byl dán dar.

Ležel tam, stále neschopen cokoli vnímat, a tak si nevšiml, že upíři, kterým patřily ty bolest přinášející myšlenky, započali bitvu, při níž stáli proti dvěma smečkám, které teď stály při sobě, i přes to, že dřív si byly soky. Obě strany bojovaly dál, i když věděly, že nově příchozí mají navrch. Mnoho novorozených již leželo na zorané zemi s dřevěným kolíkem trčícím z hrudi, ale postavám v kápích stále neubývalo na počtu.

Na první pohled se mohlo zdát, že Edwarda si nikdo nevšímá, ale už na ten druhý by si každý všiml upíra, jenž kolem něj chodil v nepravidelném kruhu a usmrtil každého, kdo se k Edwardovi jen přiblížil. Edward sám totiž dosud nebyl schopen žádné obrany, jelikož výkřiky a prosby o smilování v myslích ostatních mu ji stále upíraly. V jednu chvíli si už myslel, že se mu snad hlava rozskočí, ale hned na to se stalo něco, co konečně donutilo jeho mysl věnovat se dění okolního světa. Ticho, dosud rušené jen tlumenými steny a skoro neslyšným dusotem nohou, proťal bolestný výkřik. Poznal ten hlas, bál se, co uvidí, přesto posbíral všechnu svou sílu, aby mohl zvednout hlavu a otevřít oči.

Scéna, kterou spatřil, ho vyděsila. Věděl, že kdyby jeho srdce ještě tlouklo, teď by vynechalo. Na zemi všude kolem něj ležela mrtvá těla novorozených i jejich zkušených vůdců, tančily po nich sluneční paprsky, a některá z nich se ještě mírně škubala, jak z nich vyprchávaly poslední zbytky života. Nad nimi se tyčily dosud zahalené postavy, jen s kápěmi sundanými, a o něčem se mezi sebou v kruhu radily. Co chvíli někdo z nich pohlédl na Edwarda, jeho to však nezajímalo. Potřeboval vědět, co se stalo s Robertem, co mu udělaly. V hloubi mysli znal na obě tyto otázky odpověď, avšak nechtěl se s nimi smířit. Zapřísahal si přeci, že Roberta nenechá podruhé zemřít, ale místo toho, aby se svůj slib pokoušel splnit, ležel v tu chvíli na zemi s hlavou v dlaních a namísto s po smrti nepřítele toužícími upíry bojoval s myšlenkami.

Rozezleně udeřil pěstí do země, hned na to se z ní zvedl a jako smyslů zbavený se rozběhl k hloučku radících se upírů. Bylo mu jedno, že jde jeden přinejmenším proti padesátinásobku, nezáleželo mu na svém životě, chtěl jenom vrátit ten Robertův. Sotva si ho jedna z postav všimla, už stály všichni proti němu v bojové pozici. Nevypadalo to však, že by se chystaly k útoku, pouze se tak chtěly pojistit, že na ně Edward nezaútočí. Zastavil se. Dokonale ho to vyvedlo z míry. Proč se na něj nevrhnou stejně jako na ostatní novorozené? Proč mu také nevrazí kolík do srdce? Zmateně hledal v jejich myslích myšlenku, která by jejich počínaní vysvětlila. Už necítil ten nápor myšlenek, jako před chvíli, stejně ale pro něj bylo stále těžké najít tu pravou. Dál po ní neúspěšně pátral, až po chvíli se ho muži s polodlouhými blonďatými vlasy zželelo a promluvil.

„Chápu, že nás nenávidíš kvůli činům, které jsme spáchali, ale prosím, vyslechni naše slova, jež dokazují nevinu nás všech,“ odmlčel se a udělal krok směrem k Edwardovi. Ten se teď zaměřil na mužovu mysl a zjistil, že od něj se útoku dozajista nedočká. Pocítil k němu proto špetku důvěry a letmo přikývl na znamení, že může pokračovat. Muž se nenechal dvakrát pobízet, jen se ohlédl po ostatních, mlčky přihlížejících upírech a opět se pustil do řeči.

„Určitě bys chtěl vědět, proč jsme tě nechali žít, pokud si na to ovšem nepřišel sám.“ - Edward lehce zavrtěl hlavou - „Opravdu nevíš? Co máš a ostatní ne, čím si byl obdařen po své proměně? Tvůj dar, to je důvod, proč jsme tě nezabili. V naší smečce si darů velmi vážíme, protože každý další získaný znamená moc a sílu. Možná se ptáš, jak jsme tvůj dar odhalili. Dokázal to právě jeden z nás, který byl obdařen umem rozpoznávat dary a posuzovat jejich hodnotu. Taky se možná divíš, proč tohle všechno neříkám v duchu, abych vyzkoušel tvoje umění. Dělám to jen proto, že tu nejsi jediný, u kterého jsme dnes objevili mocný dar a on potřebuje vysvětlení stejně tak jako ty,“ řekl, otočil se ke své smečce a pokynul statnému muži. Ten skoro neznatelně přikývl a vzdálil se k místu, kde na zemi ležel jeden z novorozených. Stejně jako Edward boj přežil bez jediné újmy a stejně jako on ještě před chvílí měl hlavu schovanou v dlaních. Když se k němu statný muž přiblížil, vzhlédl a v obličeji rámovaném plavými vlasy měl výraz utrpení. Edward ucítil píchnutí u srdce. Nebylo spravedlivé, že nepřítel mohl žít, když jeho příteli to nedovolili. Měl chuť vlastníma ruka toho neprávem žijícího zabít. Věděl ale, že by tak smečku, jež tak toužila po každém daru, rozzuřil. A po tom rozhodně netoužil. Jejich oči, jež dominovaly průhledně bílím tvářím, totiž byly daleko víc do ruda zbarvené než oči novorozených... až naháněly strach.

Stěží, ale přece se ovládal, aby neskočil tomu novorozenému po krku, když mu statný muž pomáhal vstát a vedl ho ke smečce. Nakonec ale od své touhy upustil. Pohlédl totiž novorozenému do očí, ve kterých jako by zahlédl všechen vlastní smutek a zášť. Rychle tedy pohled stočil na blonďatého upíra, jež se opět chopil slova.

„Tento novorozený má dar rozpoznat a ovlivňovat emoce jak upírů, tak lidí. A proto bychom byly všichni velice poctěni, kdybychom vás dva mohli pojmout za členy smečky. Naše sídlo se nachází v italské Volterře. Měli byste tam vše, co upír potřebuje k životu a jen občas bychom všichni společně usměrnili ostatní upíry, což je naší povinností. Ptám se vás tedy, zdali se chcete stát našimi společníky?“

Edward nevěděl, co odpovědět. Ano, muž sice mluvil přátelským tónem, ale jemu bylo jasné, že když odmítne jejich pozvání zaplatí životem, pokud ho však neodtáhnou do svého sídla násilím. Přejel pohledem po všech přihlížejících - jejich myšlenky jen potvrdily jeho úvahu - až spočinul pohledem na novorozeném. V očích měl ještě větší hrůzu než dosud, byl ale rozhodnutý pozvání smečky přijmout. Edward ještě na chvíli zaváhal, ale nakonec řekl rozhodně: „Vaše pozvání přijímám.“ Hlavou mu prolétlo několik cizích radostných myšlenek a v ten okamžik mu bylo jasné, že už není cesty zpět.

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyspal se s osudem 5.: