Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyspal se s osudem 4.

Tadáá...a máte tu další kapitolku z Vyspal se s osudem. Edward neunese tíhu svého smutku a poprvé se v upíří kůži rozbrečí. A kam ho jeho neštěstí přivede se stejně jako, kdo bude jeho další obětí a kdo neočekávaný se skrývá pod černou kápí, dozvíte TADY. Přeju příjemné počtení. :)

Sotva Edward došel na kraj lesa, rozběhl se upíří rychlostí a běžel hlouběji a hlouběji, hbitě se vyhýbal stromům a kamenům dokud nepřiběhl na malou dokonale kulatou mýtinu. Až tam se zastavil a ulehl do trávy plné kvítí. Rozplakal se. Nebo si alespoň myslel, že je to pláč. Oči ho nepřirozeně pálily a hrdlem se mu draly tlumené vzlyky. Všechen nepříjemné události posledních dnů se na něj snesly v podobě smutku, jaký dosud nezažil. Donutil ho vzpomínat. Vzpomínat na rodiče, na cestu do Ameriky, na tu osudovou noc, na nevinné žebráky, přijetí do smečky a konečně na Roberta. Rozhodl se, že udělá všechno proto, aby zachránil jeho existenci. Dalo by se říct, že Robert je jeho první pravý přítel. Edward totiž ještě nikdy dřív nepoznal, co je to pravé přátelství, a o to byly jeho city k Robertovi silnější. Měl ho jako přítele, ale zároveň staršího bratra, kterého také nikdy neměl. A teď o něj měl přijít.

Nevěděl jak dlouho tak ležel, snad minuty, snad hodiny, ale v jednu chvíli ucítil lehké šimrání na holé hrudi. Pomalu otevřel dosud zavřené oči a pohlédl nad sebe. Nad špičkami smrků teď vykukovalo slunce a stydlivě prostrkovalo své paprsky skrz větve. Sotva se dotkly Edwardovy hrudě, začaly po ní tančit. Edward, překvapen tou podívanou, se zvedl na předloktí a ani nedutal. Setrval tak až do chvíle, kdy se slunce na druhé straně mýtiny opět schovalo za stromy. Okouzlený dalšími upířími dovednostmi si ani nevšiml blížících se kroků. Teprve až šustění v křoví, jež lemovalo celou mýtinu, upoutalo jeho pozornost. Podíval se směrem, odkud vycházelo a v tu chvíli se z onoho křoví vynořil Robert. Došel až k Edwardovi a usadil se vedle něj.

„Už o tom vím. Carl stál blízko Jamese, když to říkal Victorii a všechno slyšel. No a takový informace se šířej rychle.“ Edward nic neříkal jen stále hleděl směrem, odkud Robert přišel.

„Edwarde, já jsem s tím šmířenej, takže jestli tě trápí tohle…“ Robert se na chvíli odmlčel. „Věděl jsem, že na to jednou dojde, a tak jsem připrevenej. Alespoň že si před svojí druhou smrtí ještě trochu užiju. Bitva je prej už na spadnutí. James už poslal smečku na lov a mě za tebou. Nebylo snadný tě najít. Kličkoval si všude možně a za řekou jsem na chvíli ztratil stopu, ale teď jsem tady,“ dořekl a rádoby unaveně si povzdechl. Chvíli jen mlčky seděli, až Edward promluvil:

„Asi se nevyhnu tomu… lovu, že?“

„Ne, bohužel ne. James potřebuje abychom byli silní a to zkrátka bez lidský krve nebudeme. Takže jestli nechceš, aby tě zřídili hned při první bitvě, měl by ses napít. No řekni, nemáš už žízeň?“ Škrábání a pálení v Edwardově krku, které si celé ty dny, kdy trénoval, nechtěl připouštět, najednou zesílilo. Musel tedy uznat, že bez krve se zkrátka neobejde. Proto, když se na obloze začaly rýsovat první hvězdy, se po boku Roberta rozběhl po lesní cestě vedoucí do nejbližší vesnice. V oběť přišli obyvatelé polorozpadlé chaloupky hned u lesa. Edward neodolal a jeho ovládání opět vzalo za své. Rovným dílem se rozdělil s Robertem a svět přišel od další čtyři lidské životy.

***

S výčitkami svědomí a Robertem v zádech doběhl Edward na mýtinu, kde už na ně čekala celá smečka. Robert dostal pochvalu od Jamese a Edward se nevyhnul posměškům od Alexe, ale stačilo, aby výhružně zavrčel a on se uklidil do ústraní. Zdálo se tedy, že bitva může začít. Smečka se seřadila do dvojstupu a doslova odplula do setmělého lesa. V čele s Jamesem a Victorií tiše běželi černou letní nocí, jen měsíc jim svítil na cestu a v jeho světle kůže upírů lehce pableskovala. Neběželi dlouho a už stanuli na čerstvě zoraném poli, kde se zastavili a na Jamesova slova zaujali válečné pozice. Dvacet pět upírů teď hledělo na obzor, kde se za chvíli mělo probudit slunce a odkud měla nejspíš přijít smečka, se kterou se strhne boj.

A opravdu. Sotva slunce vystrčilo své první paprsky za kopcem na obzoru, zahlédli v dálce rychle se blížící upíří legii. James zatím nebyl s to odhadnout jejich počet, ale jakmile se přebrodili přes řeku, která se vinula hned pod kopcem, zjistil, že jich jejich počet je sotva poloviční a neubránil se letmému úsměvu, stejně jako zbytek smečky.

Všichni věnovali svou pozornost jen blížící se legii, a tak si nevšimli, že hned u pravé paty kopce překročily řeku desítky postav v černých kápích. Stejně jako legie se blížily k Jamesově smečce, a však nedostávalo se jim žádné pozornosti, jelikož hned na druhém břehu řeky vstoupily do lesa, aby se z něj po chvíli opět vynořily a mohly se vrhnout mezi obě útočící smečky.

Když od sebe byly obě smečky vzdálené sotva půl druhé míle, ta vedená třemi ženami se zastavila a poslouchala poslední instrukce, jež rozdávala jedna z těch, které tuto legii vedly. Edward si vyhledal její myšlenky a hned nato je vylíčil Jamesovi. Ten teprve teď mohl své smečce sdělit postup útoku. Když tak udělal, mávl jednou rukou, na znamení, že jsou připraveni k boji. Žena z druhé smečky gesto opětovala a obě smečky vyběhly proti sobě.

„Nechme je, pobijí se navzájem,“ ozval se zvonivý hlásek zpod jedné kápě, jehož majitelka spolu s ostatními stále tiše čekala na vhodnou příležitost k útoku ve stínu stromů.

„Nevím, zdali je to šťastná volba. Dva z nich mají úžasné dary, neměli bychom připustit, aby je někdo zničil. Avšak, nechme rozhodnout Ara,“ opáčil hlubší hlas.

„Myslím si, že mou odpověď po Eleazarových slovech všichni znáte. Nuže, přátelé, na co čekáte? Eleazare, půjdeš první a ty dva s dary podržíš stranou. Felix ti pomůže. Vy ostatní zničte přebytečné,“ promluvil muž, jenž stál v čele.

„Aro, není to přeci jen příliš kruté…,“ oponoval další hlas.

„Pokud máš problémy se zabíjením novorozených, nikdo ti nebrání v odchodu, Carlisle. Měl bys však pamatovat, že ne všude se ti povede tak dobře jako ve Volteře. Lidé totiž mají na upíry spadeno, a to právě kvůli novorozeným. Proto je musíme ničit,“ ukončil diskuzi Aro a zahájil tak útok. Vítr, který se v tu chvíli zvedl, svlékl kápě všem, kteří pod nimi dosud skrývali své tváře, a kteří se rychlostí světla začali přibližovat k oběma bojujícím smečkám.

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyspal se s osudem 4.:

Přidat komentář:

Nick:

Text: