Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyspal se s osudem 1.

03.05.2010 (07:45) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3034×

Prolog

Další slaná slza stekla truchlícímu muži po tváři až k bradě a se šplouchnutím skočila do sklenice červeného vína a zčeřila jeho hladinu. Muž uchopil skleničku za stopku a krouživými pohyby smísil víno a slanou vodu, jako by připravoval koktejl, laciný koktejl ze smutku, nářku a zoufalství. Co chvíli se ho napil, doufajíc, že v něm najde útěchu a chvilkové zapomnění. Chtěl se opít. Spláchnout ze sebe všechny vzpomínky na dobu nedávno minulou. Už nedokázal dál přehlížet rány, které mu způsobila, alespoň ne za střízliva.

Útěchu tedy našel ve víně. Žádného tvrdšího alkoholu se mu nedostávalo, leda tak prvotřídního šampaňského, kterého mají rodiče plné sklepy, stejně jako vína. A bylo to tu zase. Jakákoli věc, která mu sebemíň připomínala rodiče přinášela vlnu smutku a bolesti. Proto do sebe rychle nalil zbytek vína ze skleničky a tělem se mu opět rozlilo známé teplo. Pln rozhořčení prázdnou skleničkou mrštil o zeď, až se roztříštila na drobounké střepy, které mu na dlani přivodily mělké rány. To u něj vyvolalo další příval slz. Sjel ze židle, na které dosud sklesle seděl a opřel se o zeď, o kterou sklenici rozbil. Teď už mu nevadilo, že se mu střípky zarývají do rukou, myslel už jenom na jedno, na svůj osud, osud dosud rozmazlovaného a hýčkaného jedináčka, kterému španělská chřipka vzala rodiče.

Byl teď na všechno sám. Jistě, dostávalo se mu množství sluhů a chův, které ho budou opatrovat a ochraňovat i nadále, ale nikdy od nich neuslyší:

„Edwarde, proč se šťouráš v tom jídle? Trápí tě snad něco?“ nebo „Pojď, zlato, popovídáme si o tom, ano?“. Už to budou jen samé zdvořilostní fráze typu:

„Mohu vám něčím posloužit, pane?“, když bude potřebovat vylít svůj smutek. Pravda, bylo mu už sedmnáct, věk ve kterém se z chlapce stává muž a pomalu se chystá na svatbu s nějakou dobře zajištěnou neznámou, kterou mu rodiče vybrali. Jenže on se pořád cítil jako dítě, které potřebuje matčino teplé objetí a otcovu pevnou ruku. Nedokázal se sám za sebe ani rozhodnout, natož pak nařizovat ostatním, což bylo teď po otcově smrti jeho úlohou. Zdědil totiž mnoho panství, sídel, sluhů a hlavně peněž. Nevěděl co si s tím vším má počít. Domy může rozprodat nebo nechat zchátrat, stejně jako panství, ale co s těmi penězi? V této situaci ho napadlo jen jedno využití. Mohl by si za ně koupit neuvěřitelné množství léku na žal a na zaplašení vzpomínek. Alkohol. Jenže kde ho sehnat? Může si pro něj zajet do města, ale tam ho každý zná a akorát by rodu Masenů pošpinil reputaci, až by se nějaká městská drbna doslechla, že se zatím poslední z toho rodu, ano ten sirotek Edward, dal na alkoholismus. Jenže on má přeci oprávnění, přišel o všechno, co mu bylo v životě milé a navíc, on by přeci jen v budoucnu zostudil své jméno, až by se dal na vojáka. To byl totiž jeho sen, nechat se najmout, dřít se v armádě a něco takového by bylo už dost ponižující pro tak vážený a uznávaný rod, kde se každý muž dá na právnickou dráhu nebo cokoli podobně váženého.

Zbývalo tedy jediné řešení. Utéct. Někam hodně daleko, až tam, kam se běžný Angličan nedostane. Za moře. Už dlouho přemýšlel o cestě do Ameriky, ale rodiče tuto zem vždy odsuzovali, že tamější lidé si nepotrpí na zdvořilost ani slušnost, a tak se takové cesty zdržoval. Teď však nastala jiná doba. Stal se z něho sirotek a časem by mohl být i vyvrhel společnosti, tak proč před tím neutéct? V dětství měl sklony k dobrodružství, které však časem zakrněli, ale teď, jako by v něm opět rašily.

Zcela pohlcen svými plány, které byly optimistické důsledkem alkoholu, se dopotácel do své ložnice a svalil se na postel. Rozhodl se, že jen co se ráno probudí a zbaví se bolesti hlavy uskuteční útěk. Předtím ještě napíše rádoby závěť a všechen svůj majetek připíše služebnictvu. Bude to velmi velkorysé gesto, a tak na něj snad v Anglii budou vzpomínat jako na mladíka, který je hoden svého jména, svého rodu, a nikdo si nevzpomene, že právě onen mladík také prásknul do bot za účelem vlastního povyražení.

1. kapitola

Edward Masen se ubytoval v pochybném podniku, který se nacházel ve městě, jemuž by polichotilo, kdyby se srovnalo s londýnskou chudinskou čtvrtí. Špinavé ulice byly plné bezdomovců a žebráků, jež se už nevešli do zchátralých domů, které ostatní obyvatelé města považovali za útulné příbytky. Kdoví proč zavítal Edward zrovna do tohoto města. Možná chtěl poznat život nuzáků, snad toužil po takové společnosti nebo zkrátka nechtěl utrácet za lepší ubytování. Ať tak nebo tak, obyvatelé města ho hned vroucně přivítali, jako každého, kdo přijel luxusním kočárem, v pěkném oblečení a s velkým kufrem, dozajista plným peněz.

Hned první žebrák ho nasměroval k nejpřepychovějšímu hotelu a nato nastavil dlaně, čekajíc peněžní odměnu. Edward ho tedy pár mincemi obdaroval a stejně tak i ostatní, které potkal cestou do hotelu. Recepčnímu pak dal dvojitou sumu, než požadoval a on mu zato slíbil ten nejlepší pokoj. Sotva do něj Edward vstoupil, zpozoroval, že je naprosto stejný jako ty ostatní, jen s malým rozdílem. Na vyvrácených oknech měl totiž krajkované záclonky a na rozpadajícím se nočním stolku naprasklou vázičku s povadlými tulipány.

Ještě ten večer po příjezdu vyrazil Edward, i když byl znavený několikatýdenní cestou, na vycházku do centra města. Chvílemi, když procházel temnějšími ulička, se trochu bál, ale vždycky se našla nějaká poblikávající lucerna, která mu dodala odvahy. Zrovna když jednou takovou uličkou procházel, narazil na menší hostinec s nápisem U levné lásky nad vchodem. Význam názvu pochopil, až když se usadil na jednu z židlí poblíž baru a tam k němu připlula, jinak se jejímu ladnému pohybu říct nedalo, jedna okouzlující slečinka, která zřejmě nebyla příznivcem oblečení, jelikož ho na sobě měla opravdu málo. Ještě si ani nestihl objednat a už mu seděla na klíně a zvolala na muže za barem:

„Jednu whisky tady pro urozeného pána.“

Muž, zřejmě nebyl moc ochotný, jen hrubě odsekl:

„A platit za něj bude kdo?“

Edward neváhal a opáčil: „Zaplatím si sám.“ Nato, nevšímajíc si ženy, která se mu svíjela na klíně, si sáhl do kapsy. Když zjistil, že je prázdná, prošacoval i druhou.

„No to snad ne. Musel jsem všechny své peníze vytrousit nebo zapomenout v hotelu.“

„Tak takovýhle tady netrpíme. My sme slušnej podnik,“ řekl muž a pobouřeně praštil pěstí do baru, div se nerozpadl.

„Nech ho, Joe. A vy hledejte, mladíku,“ řekla žena přiblížila svůj dekolt k Edwardově obličeji. Ten se jen začervenal a opatrně uchopil bankovku za růžek, který koukal ženě z výstřihu. Pak ji podal muži, který se podivil nad její hodnotou.

„Hodlám tu strávit celý večer a vy, mít moje vzpomínky a trápení, byste určitě nevypil méně, než na kolik by vám tolik peněz stačilo,“ vysvětlil Edward barmanovi, a ten hned nalil dvě sklenice whisky a donesl je Edwardovi a té ženě. Tak vypila její obsah na jedno polknutí a dál věnovala pozornost pouze Edwardovi.

V baru bylo ještě mnoho takových žen, ale ta jeho byla zdaleka ta nejkrásnější a nejsvůdnější, stačil zpozorovat Edward. Kudrnaté zrzavé vlasy jí volně splývaly až k bokům, oči, které rádoby stydlivě skrývala za hustými řasami, měla podobné barvy, což ho nemálo udivilo, a tělo, které jí mohly všechny ženy v místnosti závidět a muži obdivovat. Proto, aby mu neutekla za lepším, jí ovinul jednu paži kolem boků. Co by asi na takovéhle chování řekli doma, to ho už vůbec nezajímalo. Teď, daleko za mořem, začínal nový život, nezodpovědnější, zábavnější, řekl si a nalil do sebe whisky.

„Mohu se vás optat,“ řekla svůdně žena a jednou rukou si pohrávala s límečkem Edwardovi košile „co taková dozajista vážená persóna jako vy dělá v takovýmhle zapadákově?“

Edward, už částečně pod vlivem whisky odpověděl:

„Já tady, mladá paní, hledám štěstí.“

„Hm, tak to vás můžu ujistit, že se mnou se vám ho rozhodně dostane,“ pošeptala mu do ucha a on se rošťácky zasmál.

Barman opět naplnil sklenice a Edward ji ihned vyprázdnil. Vysloužil si tak od něj nevrlé zabručení, protože byl nucen znovu mu nalít. Tentokrát si Edward obsah pošetřil a věnoval se ženě. S jednou rukou na jejím koleně a s druhou stále obtočenou kolem jejích boků, jí pošeptal: „Beru vás za slovo.“

***

Přes zpola vydlážděné náměstí kráčel letní nocí muž silně pod vlivem alkoholu, podpírán ženou, mající v sobě pouze jedinou sklenku whisky. Oba mířil k hotelu, kde byl onen muž dočasně ubytován, za účelem dalšího povyražení. Žena byla nadmíru spokojená se svým dnešním úlovkem, peněz měl, jak stačila zjistit, dost, dále, jak řekl, potřeboval nutně její služby, aby mu pomohly alespoň na chvíli zapomenout a navíc vůně jeho krve jí byla více než příjemná. A tak když přišli k hotelu, ve kterém údajně mladík bydlel (žena byla nucena zeptat se recepčního, zdali-ho poznává), neváhala a pomohla mu ulehnout na rozviklanou postel a hned mu začala sundávat nepotřebné svršky.

Rozepínání knoflíčků u vesty a košile jí nedělalo problém, a tak pod ní zanedlouho ležel mladík polonahý. Snad očekával, že žena bude ve svlékání pokračovat, a proto jí nastavil boky. Jenže ona věnovala svou pozornost pouze mužově krku a hrudi. Drobnými polibky mapovala jeho obličej a přes líce sjížděla stále níž, až ke klíční kosti, kterou lehce oblízla. Opilý muž jen stěží dokázal dávat najevo své vzrušení, ale ženě to bylo jedno. Ta se teď nosem otírala o levou stranu krku a slastně mu vydechla do ucha. Dělalo jí problém ovládat se, ale přesto na chvíli odrhla pozornost od krční tepny a polibky sjela na mužovu hruď. Ten ležel, naprosto oddán ženiným pohybům, aniž by se jakkoli zapojil do hry. Až když ho žena políbila do pupíku vydechl:

„Smím znát… vaše jméno?“

Žena na chvíli přestala ve své činnosti a zkoumavě se zahleděla muži do očí. Vypadalo to, že ho to opravdu zajímá. Doputovala tedy polibky zpět k jeho uchu a zašeptala:

„Mé jméno je Victoria.“ To byla poslední slova, která muž slyšel, která dokázal vnímat. Dál už cítil jen oheň spalující jeho tělo a jed proudící jeho žilami.

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyspal se s osudem 1.: