Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vysněná - 19. kapitola - Narozeniny

18.01.2013 (16:15) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3996×

Vysněná

19. kapitola

Pohled Belly

Probudila jsem se, ale oči jsem nechala zavřené. Chtěla jsem zaspat své narozeniny. Moc dobře vím, co mě čeká. Judith mě bude nutit do párty, kterou už měla dávno přichystanou, jen já jsem to nechtěla vidět. Nechtěla jsem ani o tom slyšet. Oslavy byly moje noční můra. Ptáte se proč? Nikdy jsem neslavila narozeniny v kruhu lidí či jiných bytostí, které mě měly rády. Vždy bylo vše tak umělé a předstírané. Měla jsem toho dost. Slíbila jsem si, že tyhle narozeniny budou jiné. A to budou.

Rozlepila jsem jedno oko a koukla se na budík, který stál vedle postele na nočním stolku. Bylo osm ráno. Usmála jsem se, protože Judith vstávala až okolo desáté, takže jsem měla čas nepozorovaně zmizet. Ale kam? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Takhle narychlo mě napadaly samé ptákoviny. Zamračila jsem se.

Rozhrnula jsem peřinu, když jsem uslyšela tlumený dopad něčeho na zem. Peřinu jsem hodila na postel a obešla postel, abych zjistila, co to zapříčinilo. Na zemi ležela černá krabička. Na první pohled vypadala přepychově, protože byla lesklá a byly v ní stříbrné třpytky, které tančily a zářily při dopadu slunečních paprsků. Sebrala jsem ji ze země a otevřela ji. Nemohla jsem z té nádhery spustit oči. Uvnitř byl tenký zlatý řetízek. Skládal se z malých kousíčků zlata, které se tvarovaly podle pohybu mé ruky. Na řetízku visel přívěšek ve tvaru srdce. Byl z čirého a na dotyk tvrdého kamene. Opatrně jsem ho vzala do ruky a zkoumala původ toho vzácného kamene. Byl to diamant. Po těle mi přeběhlo překvapení.

Lámala jsem si hlavu nad otázkou, kdo mi ho dal. Nejdříve mě napadla Judith, ale ta mi nikdy žádné dárky nikdy nedávala. Nakonec mě napadl Edward. On jediný sem mohl přijít a nechat mi ho tu, protože včera tu se mnou nikdo nebyl a nic takového tu nebylo. Nebyla jsem si jistá a musela jsem zjistit pravdu. Sama jsem chtěla odtud vypadnout a teď mám alespoň důvod.

V rychlosti jsem se oblékla do džínů a červeného topu. Přes záda jsem si přehodila černé sako a krabičku se šperkem si dala do kabelky. Potichu jsem seběhla dolů do přízemí, abych nevzbudila tetu a namířila si to ke svému autu. Kabelku jsem položila na sedačku spolujezdce a usedla za volant. Svého miláčka jsem nastartovala a vyjela směr dům rodiny Cullenových.

Vůbec mi nebylo trapné nebo nepříjemné, že je budu obtěžovat v takhle časnou hodinu. Moc dobře jsem věděla, že nespí. Prostě jsem se musela přesvědčit. Odbočila jsem na lesní cestu, která mě dovedla až k jejich domu. Vystoupila jsem z auta a sebrala kabelku ze sedadla.

Pomalým krokem jsem došla ke vstupním dveřím a přemýšlela nad tím, že o mně už stejně všichni vědí. Bylo zbytečné zvonit, ale přesto jsem zazvonila. Musíme se přeci chovat jako normální lidé. Věděla jsem, že Edward ví, že jsem nesmrtelná, ale netušila jsem, jestli to někomu řekl nebo jestli to už ostatní také poznali.

Skrz prosklené dveře jsem viděla Alici, která došla s úsměvem ke dveřím a otevřela je.

„Ahoj, Bello,” pozdravila mě přátelsky.

„Ahoj. Je doma Edward?” zeptala jsem se s úsměvem, protože jsem stále byla překvapená jeho dárkem a ve skrytu duše jsem doufala, že je opravdu od něj. Nevěděla jsem proč, ale doufala jsem. Poslední dobou jsem hodně zmatená. Od té doby, co jsem potkala Edwarda, se všechno změnilo. Cítila jsem se jinak a pocity, které mě vyplňovaly, jsem neuměla popsat.

„Jistě je ve svém pokoji,” řekla a ukázala rukou směr.

Usmála jsem se na ni a rozešla se po schodech do jeho pokoje. Šla jsem úzkou uličkou, když jsem uviděla jeho dveře. Zhluboka jsem se nadechla. Ani nevím, proč jsem měla strach. Možná proto, že bych byla zklamaná, kdyby mi ten dárek nedal on, ale zvědavost mě přemohla, tak jako vždy, a proto jsem zaťukala. Z pokoje se ozvalo „dále” a já vstoupila.

Nevypadal překvapeně. Jak jsem si myslela, už dávno o mně věděli. Díval se na mě svýma nádhernýma karamelovýma panenkama, kde se mísilo tolik pocitů. Tolik jsem je chtěla identifikovat. Rozeznala jsem jen strach a netrpělivost, ale i přesto se ty oči zdály hřejivé. Jako by v nich byla láska. Uvažovala jsem a samotnou mě toto domnění překvapilo.

Zavrtěla jsem hlavou, abych mé myšlenky vyhnala z hlavy, a znovu jsem se podívala do jeho očí.

„Ahoj,” pozdravila jsem, i když to bylo zjevně zbytečné.

„Ahoj,” odpověděl mi a usmál se.

„Děkuju,” řekla jsem a stále svírala kabelku, ve které jsem měla ten drahokam.

„Za co?” zeptal se nechápavě, ale v jeho očích jsem viděla pravdu.

„Za tohle,” odpověděla jsem a vytáhla z kabelky černou krabičku.

„Proč myslíš, že jsem ti to dal já?” zkoušel to stále, ale já viděla pravdu v jeho očích.

„Každý máme svá tajemství, Edwarde,” odpověděla jsem a podívala se na krabičku, kterou jsem svírala v ruce.

„Chtěla jsem ti říct, že je překrásný. Je to nejkrásnější dar, který mi kdo kdy dal, a slibuju, že ho budu nosit stále na krku,” řekla jsem v mírné nostalgii.

„To jsem rád,” řekl pravdivě a já se zadívala do těch jeho karamelových studánek, které se zdály hřejivější než kdy před tím.

„Zapnul bys mi ho, prosím?” zeptala jsem se s nadějí v hlase a pozvednutým obočím.

Pomalými krůčky se ke mně blížil. Vzal si ode mě černou krabičku, ze které vyndal řetízek. Otočila jsem se zády k němu. Slyšela jsem, jak ho rozepíná a řetízek mi přendal přes hlavu. Vzápětí jsem se zachvěla, protože jsem ucítila jeho ruce na svém krku. Rukou jsem svírala malé srdíčko na mém krku a srdce mi bušilo, jako bych běžela maraton. Řetízek mi zapnul a ruce měl stále položené na mém krku. Bylo to zvláštní. Nohy jsem měla přirostlé k zemi, takže jsem se nemohla pohnout a brněla mě kůže, kde jsem cítila jeho dotyk. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na něj. Jeho vůně mě stále omamovala a já se musela hodně soustředit, abych tohle spojení přetrhla.

„Děkuji. Ale neměl sis dělat škodu,” řekla jsem nakonec. Měla jsem z něj obrovskou radost, ale nebylo to vhodné.

„Nekoupil jsem ho. Je po mé matce,” řekl a svěsil ruce podél těla.

„Tudíž bych ti ho měla vrátit. Není to vhodné. Máš k němu vztah,” řekla jsem a rukama šátrala po zapínaní vzadu na krku.

„Ne. Chci, aby sis ho nechala. Ukrýval se až moc dlouho před světem a tobě nesmírně sluší,” řekl a díval se na malé srdíčko, které mi viselo na krku.

„Ale proč? Proč jsi mi ho dal k narozeninám?” zeptala jsem se vážně a chtěla jsem odpověď vyčíst z jeho očí.

„Protože jsem se…“ začal Edward, když do dveří vrazil Emmett.

„Slyšel jsem dobře? Bella má narozeniny?” hulákal nadšeně na celý dům.

Ahojky lidičky,

po přečtení vašich komentářů z poslední kapitoly jsem se rozhodla, že další kapitolu vydám hned.

Omlouvám se, že kapitoly vypadájí spíše jako odstavce, a proto je tu další část mého příběhu.

Co bude v další kapitole?

Bella se rozhodne strávit své narozeniny u Cullenů.

Jak?

Na to si budete muset počkat.

Vaše Baroslava

Pokud máte rádi mé povídky, píšu další s názvem Sázka naslepo.

Abych vás trochu naladila, má nová povídka, bude mít o dost delší kapitoly.

Většinou 1500 - 2000 slov.

A o čem bude?

Tři sestry a kamarádky se vsadí.

Ale nebude to jen tak obyčejná sázka, protože v ní půjde o tři mladíky,

kteří jsou vyvrhelové školy a ony jsou královnami.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vysněná - 19. kapitola - Narozeniny: