Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Výlet do Volterry - 13. kapitola

31.03.2010 (11:15) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1830×

13. kapitola - Vyrovnání

Seděla jsem na vysokém stromě a dívala se na vyhlídku pod sebou. Mohla jsem vidět nějaké město, jezero a řeku. Když jsem byla sama, dobře jsme si mohla ujasnit svoje myšlenky.

Teď, po více než dvou měsících, jsme žili jako nomádi. Cestovali jsme po celé Evropě. Konečně jsem se mohla podívat na všechna místa, kam jsem kdy chtěla.

Vzpomínala jsem na ty okamžiky, jak to začalo. Když mě kluci přesvědčili, nebo spíš jsem přemluvila sama sebe, jsem je přeměnila.

Začala jsem s Jacksonem, protože měl těžší zranění.

„Bude to bolet, ale ty se nesmíš bát. Jdi na to stejně jako ve -,“ škub, „- Volteře.“

„V pohodě,“ řekl.

„No nevím, už sis toho vytrpěl dost. Doufám, že tě nezabiju.“

A kousla jsem ho do krku. Snažila jsem se pouze uvolnit jed a nenapít se krve. Bylo to těžké, ale dokázala jsme to. Aby to šlo rychleji, přidala jsem jed do kotníků a zápěstí. Modlila jsem se, aby se dokázal ovládnout a nezačal křičet. To by mě zabilo.

Ale samozřejmě, že mu to hned nešlo. Křik se spustil.

„Zabijte mě! Prosím! To je bolest!“

Oliver vedle mě se zachvěl. Nevšímala jsme si toho a raději jsem Jacksonovi do ucha šeptala utěšující slova. Nepomohlo to. Jeho zranění se ale začala zlepšovat. Slyšela jsem, jak se napravila mícha.

Nevšímajíc si Jacksonova křiku jsem se otočila na Olivera. „Vážně to chceš podstoupit?“

„Jo.“ Ale bylo na něm znát, že není stoprocentně přesvědčený.

Přesto jsem ho kousla. V tu chvíli Jackson přestal křičet. Že mu to ale trvalo. Oliver ale nedokázal to, co já a bratr. Nemohla jsem to vydržet, takhle vedle nich jen sedět, nic nedělat a přitom vědět jak neuvěřitelně trpí. Tedy alespoň Oliver.

Jacksonova proměna trvala déle, protože díky přerušené míše jed postupoval pomaleji; nejdříve ji musel zpravit. Oliverova mučivá bolest trvala něco málo přes dva dny.

„To bylo rychlé,“ řekla jsem.

„Vážně?“ zeptal se mě. Jeho hlas zněl poměrně drsně. Předtím jsem si toho nevšimla, ale za tu dobu, co byl pryč, přibral hodně svaloviny. Teď se to ještě umocnilo. Trochu jsem se zalekla. Dva novorození upíři najednou. To nebude lehké.

„Jacksonovo srdce ještě bije.“

„Ty jo, to je zvláštní.“ Prohlížel si své nové tělo. Nevšímala jsem si ho a přemýšlela, jestli s ním mám jít na lov hned anebo počkat na Jacksona. Jenže bratra jsem tu samotného nechat nemohla.

„Jak velká je tvoje žízeň?“ zeptala jsem se Olivera, i když jsem věděla, že vyslovením pálení v krku ještě zhorším. Samozřejmě se hned chytil za hrdlo.

„Takže velká,“ odpověděla jsem si sama. „Vydržíš o ještě chvíli?“

„Jasně,“ ujistil mě, ale věděla jsem, že si tím nemůžu být tak jistá.

Po několika hodinách se konečně změnil tlukot Jacksonova srdce. Proměna byla téměř u konce. Otevřel oči, které nabyly sytě červenou barvu.

„Vítej,“ přivítala jsem ho.

Začal úplně stejně jako Oliver. Prohlížel si své nové tělo.

„Konečně můžeme na lov.“

Musela jsem vybrat nějaké větší město, aby tři lovící upíři nebyli tak nápadní. Kluci se chovali jako… kluci. Dva silní novorození upíři vedle sebe. Naštěstí se neprali, ale dali si rychlostní závod. To jsem se musela přidat. Potěšilo mě, že jsem pořád byla rychlejší. Je to pěkně naštvalo. Uvědomila jsme si, že se bavím.

Jelikož jsem nelovila s dívčí partou, musela jsem spoléhat na rychlost a sílu a ne na svůj šarm. Stálo by za to, to někdy vyzkoušet s rukama. Lovení na základě přitažlivosti by se jim určitě líbilo víc.

Ani jeden z kluků neměl žádný problém zabíjet lidi. I když oni se nad tím asi moc nerozmýšleli, protože byli divocí žízní. U prvního zrcadla, na které jsme narazili se zastavili stejně jako já.

Když naše oči opět nabyly karmínovou červeň, i když ta jejich byla výraznější, chtěla jsem zjistit, jaký mají talent.

Objevení Jacksonova talentu na sebe nenechalo dlouho čekat. Dalo se říct, že umí pravý opak toho, co umím já. Zajímavé. Já pozornost ubírala, on ji přidával. Dokázal přinutit pozornost ostatních, aby se na něco, jakkoliv nudného zaměřila a připadalo ti to strašně zajímavé. Jako malá jsem nenáviděla „Hele šiška, bum do bříška“. Tohle mě deptalo ještě víc.

Oliverův talent byl praktický. Hodil se na souboje. Bylo to něco mezi čtením myšlenek, vizí budoucnosti a intuicí. Trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsem na to přišla. Chtěla jsem je naučit aspoň trochu bojovat. I když já sama, taková malá, jsem si moc nevěřila.

Nevěděla jsem, jak začít s výukou. Trochu jsem improvizovala.

„Tak prostě zaútoč.“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Tak jo.“

Dělal začátečnické chyby, takže jsem ho měla za půl vteřiny.

Podruhé jsem začala já. Pomalu jsem na Olivera zaútočila a komentovala každý svůj i jeho pohyb. Můj výpad rukou zastavil snadno. Z jeho obličeje jsem poznala, že je neuvěřitelně překvapený. Provedla jsem ještě tři kreace a pak poodstoupila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Vždycky těsně předtím, než zaútočíš, jako kdyby mi něco říkalo, co uděláš a jak to mám zastavit.“

Velmi důmyslný dar.

Pod návalem šťastných vzpomínek jsem se musela usmát. S bratry se mi žilo doopravdy dobře. Byla jsem na sebe pyšná, že v pohodě zvládám dva novorozené upíry.

Samozřejmě, že jsem nezapomněla na svůj slib, který jsem dala Volturiovým, ale bála jsem se vrátit. Bála jsme se jen sama sobě přiznat, jak moc se tam chci vrátit. Stýskalo se mi. Neuvěřitelně se mi stýskalo. Zvlášť po Alecovi. Ale bála jsem se, že jsem mu svým odchodem hodně ublížila a on už mě nebude chtít. Jenže já neměla na vybranou. Potřebovala jsem pauzu. A potřebuju ji pořád.

„Pojď už dolů! Dáme souboj!“ volal na mě Jackson.

„Abys mohl zase vyhrát co!“ odsekla jsem tvrdě.

„Máš třicet vteřin.“

„Jdi někam!“ Potřebovala jsem přemýšlet.

„Dvacet sedm.“

Snažila jsem si vzpomenout, co spustilo celý tenhle nový svět. Co změnilo můj život. A teď i jejich. Ale co bylo nejdůležitější. K lepšímu!

Uvědomila jsme si, co to bylo. Výlet do Volterry.

„Jedenáct, deset, devět,…“ počítal netrpělivý Jackson.

„Už jdu,“ utnula jsme ho a s urovnanými myšlenkami seskočila ze stromu a šla si dát souboj se svým nezodpovědným bratrem.

KONEC

A pár veršů na závěr!

Pokud, čtenáři, budete milí,

budou možná další díly.

Hledejte je pod názvem, který

bude Návrat do Volterry!

Loučí se Stebluska17...

12. kapitola - Praštěná

Předmluva + 1. kapitola - Strašpytel

moje shrnutí

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 13. kapitola: