27.03.2010 (07:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1514×

8.kapitola - Zábava

1) Tohle byla moje nejšťastnější doba mezi Volturiovými. Se všemi jsem vycházela dobře a hlavně s Alecem. Trávili jsme spolu hodně času.

V boji jsem se zlepšovala. Dokázala jsem být neuvěřitelně rychlá.

Demetri si ze mě vždycky rád utahoval stejně jako Alec z něho. Takže jsem měla spoustu věcí, které jsem proti němu mohla použít. Jednou jsem se na něj tak naštvala, že jsem ho vyzvala na souboj. Uzavřeli se sázky. Alec samozřejmě sázel na mě a Jane na Demetriho.

„Tak jdeme na to,“ řekl Demetri.

„Jasně.“

Chvíli jsme jen tak opisovali dokonalou kružnici. Zaútočil jako první. Já jsem se mu pohotově vyhnula. Byla to neuvěřitelná nuda. Svou formaci pořád opakoval.

„To tě to baví?“ zeptala jsem se.

„Už ne.“

Využil mé zdánlivé nepozornosti. Konečně na mě přímo zaútočil, ale já se dokázala bránit. Demetri měl neuvěřitelnou sílu, ale já taky. Byla jsem rychlejší, takže jsem za dvě vteřiny držela jeho ruce a moje čelist spočinula na jeho krku.

„Vítěz,“ chtěla jsem zařvat, ale on se najednou vzepřel. Naše pozice se naprosto přesně otočila.

„Vítěz,“ ukradl mi moje slova.

„To neplatí!“ hádala jsem se jako malé dítě.

„Ale platí.“ Zavčela jsem na něj. Pořád nepustil moje ruce. Myslela jsem, že mi je rozdrtí, proto jsem zklamaně přiznala: „Vítěz.“

Konečně mě pustil. Alec zklamaně vzdychl. S Jane se vsadil, že ten kdo vyhraje, vybere tomu druhému oblečení a musí se jít ukázat gardě.

Alec se toho úkolu bál, ale musím uznat, že ty růžové šaty a blond paruka mu fakt slušely. Chtěla jsem mu to říct, ale můj smích mi v tom zabránil.

„Můžeš za to ty!“ obvinil mě.

„Promiň. Omluvila bych se ti polibkem, ale vypadalo by to divně,“ řekla jsem. Jane se rozesmála ještě víc.

„A ne abys všechny oslepil, přece bys je nepřipravil o takovou srandu,“ poznamenala Jane.

„Vy jste ale dvojka,“ nadával Alec, ale to už jsme ho vystrkovali ze dveří.

Seznámili jsme celou gardu s naší novou kamarádkou Tracy. Jméno Aleca se nám zdálo moc nápadné.

Corin, člen gardy, zapískal a pak slušně pozdravil: „Čau kočko!“ A ještě dodal: „Zvláštní. Voní skoro stejně jako Alec.“

Nejlepší na tom bylo, že jsem viděla jak se mu Tracy líbí. Ani jsem nedokázala žárlit, protože jsem musela potlačovat smích. Málem mě zabilo, když Corin chtěl Tracy obejmout a ta vykřikla Alecovo hlasem: „To jsem já ty blbečku!“

Nevěděla jsem, kdo se tváří líp. Alec vypadal, že asi bude vraždit. Na obličeji mu ale bylo trochu znát potěšení. Na Corinovu reakci to nemělo. Ten chtěl uskočit, ale dal do toho takovou sílu, že vyhloubil do stěny za ním kráter ve tvaru svého těla. Jeho obličej nabral výraz nejdřív překvapení potom přešel do nechápavosti a skončil na zklamání. Tahle scéna vyléčila mé zklamání z prohry. Prohýbala jsem se smíchem. Smál se taky Demetri a Jane a ostatní členové gardy, takže se zbytek gardy, který nebyl přítomen a Aro, Caius, a Marucus přiřítili.

„Co se děje? Někdo hoří? Nebo řádí jiní tvoři?“

Zábava mohla vykouknout i mezi Volturiovými.

2) Můj vztah s Alecem mi pomohl i v jiných ohledech. Jednou jsme s Jane navzájem trénovali naše talenty. V místnosti byl ještě Demetri, Felix, Alec a Chelsea. Corin stál od Aleca přes celou místnost. Já jsem se téměř nesoustředila a pořád pokukovala po Alecovi. Jane si toho samozřejmě všimla.

„Soustřeď se trochu a nekoukej pořád na bráchu,“ napomenula mě.

„Já na něj nekoukám.“ Svůj pohled jsem zavrtala hluboko do podlahy.

„No jasně,“ řekla pochybovačně.

Raději jsem nic neříkala. Začaly jsme tedy znovu cvičit. Byla jsem jediná, která vydržela dělat Jane pokusnou loutku. Samozřejmě by to raději zkoušela na někom jiném, ale nikdo nebyl k mání. Mohla na mě vyzkoušet různé druhy bolestí, které uměla působit. Nejraději používala spalující. Jedinou, kterou jsem nezvládala byla bolest, která vyřadila můj mozek. Tehdy jsem se nemohla bránit a ignorovat to. Pořád to ale pro mě byla zábava.

Když bolest ustala, znovu jsem se podívala na Aleca. Právě se smál nějakému vtipu, který mu řekla Chelsea. Ten pocit žárlivosti způsobil, že ten mrazivý pocit ve mě neuvěřitelně vzrostl. Neváhala jsem a rozprostřela ho do celého těla. Zatlačila jsem na něj ještě víc.

„Výborně!“vykřikla Jane.

Nechápala jsem za co mě chválí. Potom jsem se podívala na svou ruku. Místo ní jsem viděla světle zlatou siluetu. Pro ostatní jsem musela být neviditelná!

Zkusila jsem to rozšířit i na ostatní. Nebylo to o moc těžší, než předtím. Janina červená silueta se objevila po chvilce. Nakonec přibyla i Demetriho černá, Felixovo šedivá, Alecova modrá a Chelseaina růžová a zablýskala se Corinova stříbrná. Brzy jsem se vyčerpala a musela všechno pustit, ale ze zlepšení jsem měla neuvěřitelnou radost.

3) Díky mé nově objevené schopnosti byla práce v Texasu zábava. Podle pachu jsme upíry našli kousek od San Antonia. Právě se prali mezi sebou, takže jejich počet ještě zeslábl.

Seřadili jsme se do formace. Já jsem stála vzadu a měla všechny zakrýt. Už mi to nečinilo žádný problém. Novorozené jsme obklíčili. Mohlo jich být tak osmnáct. Nás bylo bez  17 svědků aspoň 20. Snadné. Ale i ten počet byl zbytečný. Alec je jednoduše oslepil a jen jsme rozdělali oheň.

Všichni okolo mě sledovali hranici, ale já se rozhlížela. V křoví na okraji louky jsem zahlédla chlapce. Musel být o něco málo starší než já. Upír na první pohled. Nikdo jiný si ho nevšiml. Chvíli jsem se na něj dívala. Asi se divil, co se to tady děje, když jeho smečka najednou z ničeho nic začala hořet.

Už jsem to nemohla vydržet a štít musela pustit. V tom nás ten kluk uviděl a zaútočil. Nejblíže k němu stál Caius. Na nic jsem nečekala a vyrazila vpřed. Za půl vteřiny jsem přeletěla louku a za druhou půlku vteřiny jsem útočníka srazila stranou. Ozvala se ohlušující rána. Nebyl moc dobrý bojovník. Rozhodně mnohem horší, než Demetri. Z hlediska síly jsem tipovala, že nebude ani rok starý. Nikdo mi nepomohl, což se mi líbilo. Aspoň jsem si užila pořádný boj. Zneviditelnit se se mi nepodařilo, takže jsem zaútočila. On se šikovně vyhnul. Tentokrát zaútočil on. Já jsem pohotově uhnula. Rychle změnil směr a povedlo se mu kousnout mě do ruky. To mě tak naštvalo, že jsem zavrčela a rovnou mu skočila po krku. Ani nevím jak, ale jeho hlava najednou ležela o pár metrů dál. Zbytek kousků jeho těla jsem už systematicky naházela do ohně.

Podívala jsem se na sebe. Kromě zranění na ruce mi nic nebylo.

„Výborně,“ pochválil mě Alec.

„Díky,“ poděkovala jsem. „Taky jsi mi mohl pomoc.“

„Vypadala jsi, že to nepotřebuješ.“

„Asi ne, ale musím se zlepšit ve vyvolání své neviditelnosti, protože to bych ho měla hned a bez zranění.“

On se na mě usmál. Nemohla jsem si pomoc a políbila jsem ho. Po chvíli se ozvala moje ruka. Začalo to příšerně štípat.

Zahleděla jsem se tedy do ohně. Byla jsem na sebe moc pyšná. Přeprala jsem ho úplně sama. Škoda, že jsem se ho nezeptala na jméno. Usmála jsem se pro sebe.

Smích mi ale moc dlouho nezůstal, protože jsem v ohni zahlédla dívku. Byla asi stejně stará jako já. Najednou mi došla nepříjemná věc. Já jsem svůj upíří život brala jako to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát. Možná to tak bylo, ale jen z ohledu dlouhověkosti. Nikdy nemůžu umřít, ale je to tak správně? Všichni ti, co hořeli, mohli žít lidský spokojený život a zemřít. Ta možnost jim byla sebrána a získali něco nového, co dopadlo naprosto stejně, možná hůř.

A co můj život? Stal se ze mě krvelačný upír. Neuvěřitelně mě to změnilo. Vždy jsem byla tichá, mírná, hodná a mírumilovná. Teď se ze mě stal zabiják. Možná jsem předtím byla stejná, jen jsem ty vlastnosti potlačovala. Ale takhle jsem aspoň šťastná. Co na tom tedy mohlo být špatného?

7. kapitola - Trénink

9. kapitola - Knihovna

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 8. kapitola: