26.03.2010 (12:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1965×

7.kapitola - Trénink

Na letním sídle jsem zůstala skoro až do konce dubna.  Moje krvežíznivost se natolik zklidnila, že jsem mohla projít kolem člověka a nezabít ho. Konečně jsem se mohla vrátit do Volterry.

„Vítejte zpět,“ řekl Aro se svým obvyklým nadšením. „Čeká nás spousta práce.“

Ukázalo se, že v San Antoniu v Texasu opět někdo snaží rozpoutat válku pomocí novorozených upírů. Jakoby si nepamatovali, jak to dopadlo minule. Povinnost Volturiových byla zasáhnout. Odjet se mělo už za měsíc.

Za tu dobu jsem se musela naučit bojovat a rozvíjet svůj talent, protože díky němu by byl moment překvapení na naší straně. Nad ničím jiným jsem moc nepřemýšlela. Přede mnou ležel úkol a já se na něj plně soustředila.

Můj výcvik se dělil na dvě části. Trénink boje jsem většinou absolvovala s Demetrim. Pro jistotu jsme chodili daleko za město, protože ty ohlušující rány by byly někomu nápadné. Upíři jsou v prvním roce velmi silní, takže v tomhle ohledu jsem měla navrch. Když jsem přestala využívat jen svou sílu a trochu víc se soustředila na strategii, začala jsem být téměř nepolapitelná. Učila jsem se doopravdy rychle.

Jane se na nás jen dívala. Nikdy se k nám nepřidala. Taky proč, když mohla svého protivníka upálit v bolesti.

Ten druhý trénink, rozvíjení mého talentu, nebyl tak snadný. Už mi nedělalo takový problém najít ten mrazivý pocit a rozmístit ho okolo sebe, ale udržet ho na dlouhou dobu mi moc nešlo. Přesto jsem se hodinu od hodiny zlepšovala. Aro z toho měl radost, což mě potěšilo.

Jedna upírka v gardě, Chelsea, měla schopnost uvolňovat a upevňovat vztahy mezi námi. Hodně to uplatňovala, takže jsme k Arovi, Caiusovi a Marcovi cítili velikou úctu. Mně, jako naprosto ješitné osobě to vadilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Objevil se však nový vztah, za který nemohla ani Chelsea.

Jednoho dne jsem měla domluvený souboj s Demerim a Jane nás měla doprovázet, ale místo nich tam čekal Alec.

„Kde je Demetri?“ zeptala jsem se.

„Něco má,“ odpověděl a ušklíbl se.

„A Jane?“ ptala jsem se dál, protože jsem tušila, kde asi Demetri je.

„Něco jí do toho vlezlo,“ potvrdil moje myšlenky Alec a když viděl jak jsem se začala smát dodal: „To se mi moc nepovedlo.“

„To...ne....no,“ vykoktala jsem mezi smíchem.

„Tak půjdeme a zapomeneme na mé nepovedené poznámky.“ Vsadila bych celou svou existenci, že kdyby mohl, tak by byl rudý až za ušima.

„Jestli se mi to povede, tak proč ne,“ řekla jsem pořád celá vysmátá.

Alec na mě zavrčel a já se konečně přestala smát. „Dobře, dobře, jde se bojovat.“

Překvapilo mě jak Alec dobře bojuje a učí. S jeho talentem zbavit ne jednoho, ale celou skupinu protivníků smyslů, bych spíš čekala, že se zachová jako sestra. Smůla byla, že mě téměř nikdy nenechal vyhrát. Kdykoliv jsem už skoro vyhrála, zbavil mě smyslů. Zvítězit se mi povedlo jen jednou. Lepší než drátem do oka. Na konci mě dokonce pochválil.

„Jde ti to doopravdy dobře, na tvůj věk.“

„Kterej věk myslíš?“ zeptala jsem se, protože jsem se bála, že zase půjde do dvojsmyslů.

„Oba dva,“ odpověděl.

„No každopádně díky.“

Strašně mě mrzelo, že už je konec. Příště určitě budu zase bojovat s Demetrim.

„Tak ahoj,“ rozloučil se Alec, ale bylo na něm poznat, že ještě nechce odejít.

„Ahoj,“ řekla jsem. Odešel a zanechal ve mě smutek.

,Škoda, že nejsem odvážná i v jiném směru,´ myslela jsem si.

Možná jsem odvahy moc neměla, ale promítlo se to v mém štěstí. Demetri odjel s Heidi z města, takže jsem měla opět domluvenou schůzku s Alecem.

Celá usměvavá a v dobré náladě jsem se řítila na smluvené místo. Úsměv mi oplatil.

„Tak začnem, než zase něco plácnu a ty se začneš smát. Tentokrát Demetri jenom jede s Heidi. Sakra.“

I když jsem se hodně snažila, musela jsem se začít smát. Tentokrát se ani nenamáhal mě umlčet a prostě mě zbavil všech smyslů. Ta černota byla nepříjemná. Přestala jsem se smát a naoko naštvaně mu řekla: „Už jsem toho nechala, tak mi můžeš vrátit zrak!“

Zase jsme se dali do boje a zase mě nenechal vyhrát. Ke konci jednoho velmi vyrovnaného souboje jsem málem vyhrála, ale on samozřejmě včas zakročil. Zase jsem se ocitla v té černotě.

„Ty podvodníku,“

Místo jeho hlasu jsem najednou něco cítila (konečně) na svých rtech. Jeho rty. Nádherné. Zrak se mi vrátil, ale oči jsem zavřela a začala opětovat Alecovi polibky. Věděla jsem, že mé srdce je mrtvé, ale teď jsem měla pocit jako by ožilo. Tak neuvěřitelně to bylo krásné. On se odtrhl jako první. Ach jo.

„Panejo.“

„Pa-ne-jo,“ souhlasila jsem.

Chtěla jsem ještě, ale řekl jednu důležitou věc, která mi připomněla moje téměř černé oči.

„Za chvíli přijde Heidi.“

„Tak jdeme.“

Vrátili jsme se akorát. Heidi zrovna prováděla výpravu chodbou před hlavním sálem. Všichni už čekali.

Tenhle způsob lovu mi nevadil, ale nemělo to takové kouzlo jako lov ve městě. Alec by samozřejmě mohl všechny zbavit smyslů, ale to by nás připravil i o ten poslední zbytek zábavy.

Skupina se zavřela v síni a pak stačilo čekat na Arův povel. Já už jsem si stačila najít cíl a propočítat sílu a dráhu jakou mám provést výpad. Křik nikdy netrval moc dlouho. Já jsem vždycky nejdřív oběti v rychlosti zlomila vaz, takže si mě téměř nemohla všimnout.

Hledala jsem Aleca. V rohu svou kořist kousl do krku. Ta rychlost na mě udělala dojem. Nakonec jsme všechny mrtvoly spálili. Moje oči vždy po lovu příjemně zčervenaly.

„Hmm,“ řekl mi po jídle Alec.

„Co hmm?“ pitvořila jsem se.

„Při lovu jsi docela elegantní. Myslím ten tvůj výpad. Zapůsobilo to na mě.“

„Ty mě pozoruješ?“ Potěšení se mi jen těžko povedlo skrýt za podráždění.

„No jasně. Taková šelma jako ty se vidí málokdy.“

„Ty jsi taky dobrý. Jsi velmi rychlý a...“ Zastavila jsem se, protože jsem nechtěla prozradit, že ho taky pozoruju.

„Taky šmíruje,“ řekl se smíchem.

Chtěla jsem ještě něco říct na svoji obhajobu, ale moje rty měli najednou spoustu práce. Doopravdy skvělé zakončení lovu.

6. kapitola - Myšlenky

8. kapitola - Zábava

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 7. kapitola: