24.03.2010 (08:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1864×

5. kapitola - Hra na schovávanou

Otevřela jsem oči. Zrak se mi aspoň milionkrát zlepšil. Cítila jsem, že v místnosti někdo je. Hledala jsem případné nebezpečí. Postavila jsem se, abych měla případně lepší výchozí pozici pro útok či obranu. Ten pohyb by normálně způsobil, že se všechno rozmaže, ale nic. Můj zrak mě nezklamal.

Rozhlížela jsem se. V místnosti kolem mě stáli Demetri, Alec, Felix a Jane. Vypadali, že jsou schopni okamžitě zakročit, kdyby se něco stalo. A to něco by byla moje reakce. Zasyčela jsem. Moje ješitnost se nezměnila. Škoda.

Při tom zvuku se ještě více napjali. To mě ještě více rozhodilo. Jane šla pomalu směrem ke mně. Věděla jsem, že je líbezná, ale vidět ji novýma očima, bylo jako ji spatřit poprvé. Obličej měla naprosto úžasný. Vedle ní by vypadal andílek jako ošklivé stvoření.

„Jsi v pořádku?“ řekla pomalu.

„Samozřejmě. Všechno je úžasné.“ Můj hlas zněl jako zvuk harfy. Naprosto úžasný.

„Vážně?“ divila se Jane.

„Jasně. Ani to nebolelo, dokonce bych řekla, že to byla nuda,“ ušklíbla jsem se.

„Aro měl pravdu. Jsi mi fakt dost podobná,“ usmála se.

Demetri přišel k Jane a něco jí zašeptal do ucha, ale já to samozřejmě slyšela.

„Měli bychom jít na lov, určitě má žízeň.“

Původně jsem se chtěla kochat tím novým životem, ale jakmile Demetri vyslovil tuto větu, ucítila jsem v krku téměř nesnesitelné pálení. Přestala jsem se soustředit a chytila se za krk.

„Vidíš,“  řekl Demetri. Díky mé nesoustředěnosti jsem si nevšimla, že to řekl lehce zlomyslně.

„Tak půjdeme,“ oznámila Jane. Měla takovou autoritu u ostatních, jakou já asi nikdy mít nebudu.

Vyšli jsme z místnosti. Už jsme nemuseli jít pomalým lidským tempem. Příjemné a osvobozující takhle rychle jít chodbou. Po několika vteřinách jsme šli kolem nějakých oken. Podívala jsem se do jednoho z nich, které bylo otevřené a uviděla v něm zcela neznámou krásnou bytost.

Černý plášť překrýval šaty ke kolenům, které odhalovaly úžasně dlouhé nohy. Vlasy se jí zlatě vlnily do půlky zad. Rysy na bílém obličeji měla naprosto dokonalé. Pod vysokým čelem červeně žhnuly velké, rudé oči. Nasadila výraz překvapení. Chtěla jsem se jí dotknout, ale narazila jsem na sklo. To nebylo otevřené okno, ale zrcadlo. To nebyl nikdo neznámý, ale to jsem byla já! Prohlédla jsem sama sebe důkladněji. Poznávala jsem tvar svých očí a rtů.  Tolik jsem se změnila. Nikoho tak krásného jsem nikdy neviděla. Až na Heidi.

„Sluší ti to,“ řekla Jane.

„Díky, ale vůbec mi to není podobné.“

„Ale je.“

„Vážně jsi moc hezká,“ vložil se do debaty Demetri.

Jane do něj šťouchla. Vypadala malinko nasupeně, ale byl v tom cítit závan humoru.

„Tobě to taky sluší zlato,“ dodal pohotově Demetri. Zjevně si nevšiml, že si dělá srandu, ale to by asi nepochopil žádnej chlap. Aby se opravil ještě víc, začal Jane líbat. Já jsem se raději otočila zpátky k zrcadlu.

„Měli bychom jít,“ řekla nakonec Jane.

„Tak jo, ale musíme to vzít oklikou, abychom nešli kolem Marge.“

Bylo mi úplně ukradené, kdo je to Marge, protože se znovu ohlásila má žízeň. Přestala jsem se dívat do zrcadla a šly jsme dál.

„Nechceš vyzkoušet svou rychlost?“ zeptala se Jane.

„Tady?“ podivila jsem se.

„Proč ne,“ zasmála se, „že mě nechytíš.“ A dala se do plné rychlosti. Rozběhla jsem se za ní. V takové rychlosti letět po interiéru by byla normálně sebevražda, ale já viděla vše naprosto perfektně. Vlastně by to nebyla moje smrt, ale smrt stěn a nábytku. Cítila jsem v sobě takovou sílu, že bych asi dokázala rozmačkat cokoliv. Dům. Beton. Někdy to musím vyzkoušet. Bylo to úžasné.

Za několik vteřin jsme byli v hlavní síni. Uvnitř seděl jen Aro a za ním obvyklé seskupení gardy, kromě mého doprovodu.

„Tak vás vítáme, jak se daří Hano?“ zeptal se zdvořile Aro. Měla jsem pocit jako bych ho nikdy neviděla. Jeho kůže vypadala papírově křehká. Vyzařovala z něj taková tajemná energie. Působil lehce výstředně.

„Dobře, všechno je skvělé,“ až na tu žízeň dodala jsem si v duchu. Kdy už půjdeme na lov?

„Zaujala mě tvá proměna,“ pokračoval Aro.

„Aha, tohle.“

„Jo. Tím jak ses s tím vyrovnala jsi dokázala, že patříš k Volturiovým.“ chválil Aro, „ale ještě bych chtěl něco zkusit.“ Zase nasadil ten zvláštní tón, který nevěstil nic dobrého. Raději jsem mlčela a čekala.

Na to, co chtěl udělat, jsem přišla hned, jakmile vyslovil jediné slovo: „Jane?“

„Pane, nemyslím, že je to dobrý nápad, není ani pár hodin stará,“ řekla Jane. Potěšilo mě, jak se za mě postavila. Konečně jsem měla kamarádku.

„Tím spíše je třeba to vyzkoušet,“ oponoval Aro. Umírala jsem žízní, mohla jsem každou chvíli ztratit kontrolu a on chtěl dělat nějaký debilní experiment. Potlačila jsem zavrčení.

„Do toho,“ povzbuzoval Aro.

Otočila jsem se na Jane. Upřeně se na mě dívala omluvným pohledem.

„Promiň,“ artikulovala němě Jane. To mě neuvěřitelně potěšilo. Sadistická, krutá Jane se omlouvala za to, že musí použít svojí moc. To mi dodalo odvahu.

„To je dobrý,“ chtěla jsem říct, ale vtom jsem ucítila neuvěřitelnou bolest. Nejdříve mě udivila a rozhodila můj mozek. Snažila jsem se nevydat ani hlásku. Zkoušela jsme to potlačit jako posledně, ale šlo to špatně. Je to jen bolest. Je to jen bolest. Sláva. Bolest byla konečně pod kontrolou. Otevřela jsem oči a usmála se na Jane.

„Výborně,“ řekl Aro. „Je to neuvěřitelné, co někdo dokáže jen silou vůle. Vypadáš, že se ovládáš, co se týče žízně -“ trhla jsem sebou a pálení opět zesílilo. „-takže bychom mohli vyzkoušet tvůj talent.“

„A jak?“

„Hrála jsi někdy na schovávanou?“ zeptal se Aro. Jemu fakt hráblo.

„No jasně,“ přiznala jsem.

„Zkusíme to. Ty s Jane se společně schováte a Demetri vás bude hledat,“ vysvětlil Aro.

„Ten nás najde hned, tedy alespoň mě,“ poznamenala chytře Jane.

„No právě proto. Chci vyzkoušet, jestli dokáže zamaskovat i tebe,“  řekl Aro. Měl to  vážně chytře vymyšlené. „Do toho.“

Odešli jsme a já viděla jak Jane zvedla oči ke stropu.

„Tak začnem ne?“řekla.

Vzala mě za ruku a utekli jsme pryč. Proběhli jsme několik chodeb, prošli několika dveřmi a čekali. Já nevěděla, co dělat. Tak jsem se prostě soustředila, aby nás nenašli. Napoprvé to nevyšlo. Demetri nás našel za několik vteřin. Napodruhé taky ne.

Napotřetí jsem se víc soustředila sama na sebe a ucítila lehký mrazivý pocit, který jsem předtím ignorovala. Soustředila jsem se na ten mráz a snažila se ho přenést na Jane. Najednou jsem se ten mrazivý pocit zdvojnásobil a ani to nebylo nepříjemné. Čekali jsme několik minut, ale nic.

„Výborně,“ řekla Jane, ale ta slova způsobila, že ten pocit z mého mozku unikl. Demetri byl u nás za osm vteřin.

„Výborně,“ pochválil mě taky. „Teď jsem Jane cítil až za nějakou dobu.“

„Zkusíme to znovu?“ zeptala jsem se.

„Jistě, ale tentokrát se schovávej sama, uvidíme jak dobře to dokážeš.“

Běžela jsem tedy sama. Už jsem si skoro vybrala místo, kde se schovám, ale vtom jsem ucítila vůni. Příjemnou teplou lidskou vůni a moje žízeň mě úplně pohltila. Rozběhla jsem se tím směrem. Už jsem to nebyla já, ale lovkyně. Půvabná, dravá lovkyně.

Vtrhla jsem do místnosti, kde za recepčním pultem stála žena. Lidská žena. Neměla šanci.

Přiskočila jsem k té kořisti. Jedním ladním pohybem jsem ji zlomila vaz. Rychle jsem vyhledala její hrdlo a zakousla do ní svoje zuby. Krev byla teplá, chutnala mi a tišila mou žízeň

Ve dveřích za mnou se objevila Jane, Demetri a vteřinu na to Aro, ale to jsem nevnímala. Ani se neobtěžovali mě od ní odtrhnout. V klidu se na mě dívali. Když jsem skončila Aro jen pronesl: „Škoda. Margareta byla výkonná. Seženeme novou recepční, ale pro jistotu by tu Hannah neměla zůstávat.Vezměte ji na letní sídlo.“

„Dobře,“ souhlasil Demetri.

„Ty a Jane s ní pojedete a kdyby něco pošleme Aleca.“

„Ano pane,“ promluvila Jane.

„Vraťte se, co nejdříve to půjde,“ řekl Aro a otočil se zády k té tajemné krásce ze zrcadla, která právě zabila svou první oběť.

4. kapitola - Bolest

6. kapitola - Myšlenky

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 5. kapitola: