28.03.2010 (11:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1570×

10. kapitola – V Háji

Už toho na mě bylo vážně moc. Jsem zrůda! Bylo mi tak strašně. Nevěděla jsem, kam jdu. Najednou přede mnou byly dveře. Bez myšlenek jsem je otevřela. Vešla jsem do haly, kde se uskutečnila moje první svačinka. To mé krizi opravdu pomohlo! Chtěla jsem se otočit a odejít, ale v tom na mě někdo promluvil. Byla to vysoká žena, s tmavou pletí a zelenýma očima, ale hlavně člověk. Gianna – Margaretina nástupkyně.

„Potřebujete něco?“

„Ne nic.“

„Vypadáte trochu rozrušeně,“ starala se dál. Zajímalo by mě, jestli věděla, jak skončila její předchůdkyně. Tipovala jsem že ne, protože jinak by se mnou takhle v pohodě nemluvila.

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na ni.

Určitě chtěla ještě něco říct, ale vyrušily ji zvuky.  Za chvíli jsem uviděla celou skupinu lidí. Sakra. Zapomněla jsem, že dneska se má vrátit Heidi.

Nevěděla jsem, co dělat. Buď půjdu do sálu a budu dělat, že se nic nestalo nebo… nevím. Z nevědomosti jsem přistoupila na tu první možnost.

Hlavní trojice a celá garda už čekaly. Postavila jsem se co nejdál ode dveří. Dovnitř vešla skupina s Heidi v čele. Začala jsem pociťovat silnou žízeň. Moje zorničky už byly skoro černé.

„Vítejte ve Volteře,“ řekl Aro jako obvykle.

Já jsem ale vyvalila oči. Skupina se rozmístila po místnosti. Uviděla jsem Olivera a Jacksona! Nemohla jsem tomu uvěřit. Co tady sakra dělají? Pocítila jsem k nim neuvěřitelnou náklonnost. Uvědomila jsem si, co se s nimi stane, jestli okamžitě nevypadnou. A co se stane se mnou, když jim pomohu. Na sebe jsem se vykašlala. Utíkala jsem k nim, ale při tom neuváženém pohybu jsem zavadila o Arovu ruku. Taková chyba! Ten okamžitě poznal můj plán a zařval: „Zastavte ji!“

Měli smůlu. Můj mozek a tělo zareagovaly a já jsem se stala neviditelnou. Proběhla jsem okolo ostatních a nadávala si, že jsem si stoupla tak daleko.

Rychle jsem popadla nechápající bratry a zakryla je štítem. Chtěla zmizet, ale hlavní dveře byly zavřeny. Byli jsme v háji. Teď nás zabijí všechny tři.

„Já vím, že tu ještě jste,“ teď promluvil Caius.

Věděla jsem, že během vteřiny začne útočit Alec nebo Jane. Ublížit jsem jim nechtěla, ale ani jsem nechtěla nepřímo zabít kluky. Modlila jsem se, aby moje vztahy s dvojčaty byly natolik silné, že mě nechají nepokoji, ale jestli Caius něco přikáže…

Podívala jsem se na Ara. Málem mi upadly oči. Vypadal jako by ho mrzelo, že je na mě upozornil. Ale hlavně, jeho ruka šmátrala po zdi a nakonec se zastavila. Mé bystré oči zpozorovaly obrys dveří. Tajné dveře. Okamžitě jsem se rozběhal ke dveřím. Nepozorovaně je otevřít nebyl problém. Sice jsem vláčela dva kluky, ale byla jsem pořád rychlá.

V duchu jsem děkovala Arovi. Ale proč mi pomohl? Asi pochopil, že chci odejít a že k tomu mám důvody, i když to se mi zdálo jako blbost. On mě možná nechá odejít jen tak, ale Caius a ostatní členi gardy mě rozhodně sledovat budou.

Přemýšlela jsem na cestě pryč. Nic mě nenapadlo, takže jsem se prostě šla přímo za nosem. Chodba, kterou jsme šli, byla úzká. Ústila do kruhové místnosti s 6 dveřmi a bez oken. Hodila jsem Olivera a Jacksona na zem.

„Co to děláš?“ zeptal se Oliver.

„Snažím se vás dostat pryč,“ řekla jsem rychle.

„Proč?“ Bylo jasné, že mě nepoznali. Ach jo. Hlavně jsme museli okamžitě vypadnout.

„Na vysvětlování není čas.“

Začala jsem zkoušet všechny dveře.

První dveře. Zamčeno.

„Aspoň to zkus.“

Druhé dveře. Postraní vchod do knihovny. To jsem nemohla riskovat.

„Sakra. Doufám, že to pochopíte rychle.“ Dlužila jsem jim vysvětlení.

Vrátila jsem se k nim a pokračovala: „To jsem já! Hannah!“

„Ty?“ vyjekl Oliver a Jackson unisono.

Třetí dveře byly zase zamčené.

„Do háje,“ klela jsem dál. „Jo, jsem to já, ale teď se musíme dostat pryč, jinak zemřeme všichni tři.“ Konečně mlčeli.

Ze čtvrtých dveří jsem slyšela nějaké zvuky, takže jsem je přeskočila. No tak. Potřebujeme jít dál! Rozhodla jsem se pro páté dveře, protože to byla poslední možnost. Šestými dveřmi jsem přišla. Vedly do další chodby. Postupovali jsme pomalu, protože jsem se přizpůsobila jejich tempu. Znovu jsme se octli v kruhové místnosti, ale pouze s jediným dalším východem. Nevěděla jsem, co dělat. V tom mi unikl štít a my byli během dvou vteřin odhaleni.

„Tady jste.“ První se u nás objevil Demetri. Za ním Felix a ještě půltucet dalších členů gardy. Slyšela jsem hlasité zasyčení. Postavila jsem se do bojové pozice. Zase jsme byli v háji.

„No tak klid, stejně nemáš šanci,“ řekl Felix celkem zbytečně. Vykašlala jsem se na boj a znovu okolo sebe rozprostřela štít. Popadla jsem kluky, otočila se a běžela zpět do kruhové místnosti s šesti dveřmi. Vybrala jsem první odemčené dveře, které vedly do knihovny.

Tentokrát jsem ale neměla náskok, takže jsem se akorát stačila otočit a už se do místnosti kradli přátelé - nepřátelé.

Dostala jsem ohromnou ránu od Demetriho a spadla na regál v řadě I. Ten se s hlukem zřítil a spadl na další, až jich spoustu popadalo jako domino. Ostatní se okamžitě vrhli na kluky. Já jsem se rychle zvedla a doběhla ke starým bratrům jako první. Nevěděla jsem, co udělat a v poslední chvíli jsem je čapla a jednoho po druhém jsem hodila pryč. Oliver měl štěstí, letěl jen po zemi, ale Jacksona jsem odstrčila takovou silou, že přeletěl místnost vzduchem. Spadl a ozvala se ošklivé, zlověstné křupnutí. Navíc si ošklivě narazil hlavu. Teď ležel na zemi bez známky života. Prosím, ať není mrtví!

Teď ale proti mně stálo pět upírů. Vlastně jen tři. Jeden zjevně odběhl pro Aleca, který by mě okamžitě oslepil. Doufala jsem, že Jane bude na neutrální straně. Pořád to ale byla přesila.

„Jane!“ přikázal Demetri. To bylo v pohodě, to mi nic neudělá. Horší by byl útok Aleca. Navíc, než se stačila rozhodnout, jestli má zaútočit nebo ne, jsem zmizela. Díky můj štíte!

„Kde jsi? Já si tě najdu,“ řekl Felix škádlivě.

Vykašlala jsem se na něj a vyskočila na nejbližší regál s knihami. Rozhoupala jsem ho. Naštěstí to neudělalo nápadný zvuk, takže jsem na sebe nepřilákala pozornost. Regál se s třeskem zřítil na upíry. Ti to nečekali. Samozřejmě jim to nic neudělalo, ale zdrželo je to na pár vteřin. Díky nim jsem stačila doběhnout ke klukům. Oliver se připlazil k Jacksonovi. Ten naštěstí nebyl mrtví a dokonce se už probral k vědomí.

Tím, že jsem zkoumala Jacksona, jsem ztratila dvě vteřiny, které se mi krutě vymstily. Dostala jsem znovu velkou ránu. Tentokrát to koupil i Oliver a pomohl mi s dalším dominem. Knih mi bylo vážně líto. Rozlítli se všude kolem mě. Jedna se otevřela. Stihla jsem z ní přečíst jednu větu. Věř si a nic se ti nebude zdát nemožné. Tak jo.

Ale nebylo to tak snadné. Oliver začal krvácet a já musela zadržet dech, abych ho nakonec nezabila sama. Všichni upíři utvořili okolo nás kruh. Zase jsme byli v háji. Dneska jsem tam byla nějak často. A ještě jsem si na to nezvykla.

„Tak a máme vás,“ řekl vítězně Demetri.

„Jsme v háji,“ vyslovil Jackson moje myšlenky nahlas.

„Vezmeme vás za Caiem. Ten už rozhodne.“

Teď už jsme nebyli v háji. Byli jsme mnohem, mnohem dál.

9. kapitola - Knihovna

11. kapitola - Sbohem

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 10. kapitola: