Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 5. kapitola

19.08.2011 (12:30) • VeruLOSTdaae • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1137×

Ahoj,

na krátký příběh Emmettův jsem čerpala z jeho životopisu z knihy, kterou jsem si půjčila v knihovně. Jedná se o knihu Sága Stmívání: Oficiální ilustrovaný průvodce. Jsem z knihy nadšena, protože jsou tam krásné ilustrace a je tam spoustu zajímavých věcí. :)

VeruLOSTdaae

Je opravdovou úlevou,
jestliže máme někoho,
s kým můžeme sdílet své nitro,
komu můžeme otevřít srdce a svěřit mu svá tajemství.

Svatý Ambrož, Aurelius Ambrosius

„Chceš znát můj příběh?“ zeptal se, když mě objímal.
„Možná by to bylo na místě. Ten svůj jsem ti také řekla.“
„Myslím, že ale není… tak dramatický.“
„O to víc mě to těší,“ pousmála jsem se na něj. „Je to lepší, než kdybys byl někdo, po kom šli vrazi, nebo tak něco.“
Zasmál se.
„Narodil jsem se roku 1915 v Gatlinburgu v Tennessee. Vlastně jsem se nikdy nestaral o následky svého jednání. Byl jsem dřevorubec, ale samozřejmě také lovec. Nejradši jsem lovil černé medvědy, ale úplně nejvíc jsem zbožňoval lov medvědů Grizzly.
Jo, bylo mi přesně dvacet na den, když jsem šel na lov do Smoky Mountains.“ Odmlčel se a já věděla, že teď je ta pravá chvíle na to, abych něco řekla, ale já si nemohla vzpomenout na to, jak se používá jazyk.
Až za chvíli.
„Zvláštní. Vlastně jsi měl úplně normální život. Kdyby na tebe nezaútočil ten medvěd, kdyby ti nedošly náboje, žil by sis s rodinou úplně perfektní život,“ řekla jsem.
Podíval se na mě a chvíli přemýšlel.
„Vy snad ne, kdybyste se nestali upíry? Teda jasně, chápu, ty bys asi nežila perfektní život, po tom, co se ti stalo… A je dobře, že jsi poznala, jaký Royce opravdu byl, ale… co ostatní? Carlisle, Esmé a Edward?“
„Carlisle…,“ řekla jsem a chvíli jsem vzpomínala na příběh, který mi můj stvořitel vyprávěl. „Carlisle žil v době honu na čarodějnice. Byla to také doba, kdy se hodně věřilo na upíry. Jeho otec byl lovec upírů. Vyhledával je a zabíjel. Jenže jeho otce zabili. Carlisle se ho vydal hledat… Proměnili ho, v horším případě by tady vůbec nebyl.“
„Fajn, co… Esmé?“
„Esmé byla těhotná, ale její dítě brzy po porodu zemřelo. Esméin manžel to nevydržel a zabil se. Esmé chtěla také… Sice jí ta sebevražda nevyšla, ale zemřela by, kdyby ji Carlisle nezachránil.
A když jde o Edwarda, ten umíral na španělskou chřipku. I kdyby to přežil, jeho rodičům se to nepovedlo. Neměl by na světě vůbec nikoho,“ řekla jsem. „Vlastně jsi z nás skutečně jediný, koho by čekal stejný život, jako žil předtím – pokud by vůbec měl šanci žít. Carlisle… Neproměnil nikoho, kdo by měl jinou možnost. Proto vyhověl mé žádosti a proměnil tě. Protože bez toho bys zemřel.“
„Ne, Rose,“ řekl a podíval se na mě, „zemřel bych bez tebe. A perfektní život můžu mít jenom s tebou.“
Vášnivě mě políbil a já mu rukou probírala vlasy. Opět mě položil do trávy a líbali jsme se. Když mě pohladil po prsou, prohnula jsem se směrem k němu. Zachvěla jsem se. Zvláštní, takhle jsem se s Roycem nikdy necítila. Nikdy.
Emmetta skoro neznám, ale cítím, že je ten pravý. Royce jsem sice také moc neznala, ale přesto jsem ho znala o něco déle. Přesto jsem vždycky věděla, že ho ve skutečnosti nemiluji. Emmetta ano. Emmetta McCarty Cullena miluji. Zajela jsem mu rukama pod košili a hladila jsem ho po hrudi. Obdarovávali jsme se polibky, ve kterých bylo spousta lásky a vášně.
„Miluji tě,“ zašeptala jsem. „Asi tě skutečně miluji.“
„Já tebe taky, Rosalie Lillian Haleová. Miluji tě,“ usmál se na mě a špičkou jazyka se dotknul mého krku.
Zachvěla jsem se pod tím dotykem, ale neucukla jsem. Hladila jsem ho po vypracovaném břiše a on se dotýkal mých boků.
Líbal mě na krku a já jsem zavírala oči a užívala jsem si každý dotyk. Chvěla jsem se, ale nebyla mi zima. Spíš… až moc velké horko. Pokud upírovi může být horko.
Rozepla jsem si halenku a on mi ji stáhl. Sundala jsem mu tričko a obdivovala jsem jeho svaly, s proměnou ještě výraznější, než jistě byly předtím. Přejížděla jsem po těch křivkách prsty a on se usmál.
„Tělo dřevorubce?“ zasmál se.
„Tělo lovce medvědů,“ opravila jsem ho s úsměvem.
Dovolila jsem mu, aby mi sundal i podprsenku, i když mé dovolení ani nepotřeboval slyšet. Vlastně to udělal těsně předtím, než jsem řekla: Můžeš.
Všimla jsem si, že pozoruje má ňadra, ale co jiného bych měla čekat, když jsem u něj svlečená do půlky těla?
Rozhodně to byl příjemnější pocit, v této chvíli, i asi o půl hodiny později. Bylo to mnohem lepší, než jsem si to pamatovala. Protože oni mě nemilovali. On ano.
A také jsem necítila žádnou bolest. Zaprvé jsem neměla proč cítit bolest a za druhé jsem ani bolest cítit nemohla. Nemůžeme cítit bolest, stejně jako nemůžeme cítit fyzické teplo nebo chlad. Tedy ano, cítíme lidské teplo, cítíme teplo krve, cítíme teplo našich obětí. Ale může pražit slunce nebo sněžit a my to necítíme. Necítíme to horko ze slunce, necítíme tu zimu ze sněhu.
Ne, že by mi vadilo, že necítím zimu. Ale někdy by bylo fajn lehnout si se zavřenýma očima na pláž a vědět, že to slunce pálí.
Zatraceně, proč myslím na tohle?!
Vášnivě jsem Emmetta líbala a objímali jsme se.

„Měli bychom se asi vrátit,“ řekla jsem přibližně po dvou hodinách, kdy už jsme jen leželi, stále spojeni v jedno.
„Já vím,“ řekl. „Ale vůbec se mi nechce. Nemusíte mi zařizovat vlastní pokoj, že ne?“ podíval se na mě a usmál se.
„To víš, že ne. A máme spoustu času na to, abychom byli spolu,“ usmála jsem.
„Přiznám se, že jsem to nikdy předtím nedělal…“
„Máme věčnost na to, abychom se oba zdokonalili.“

Autor: VeruLOSTdaae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 5. kapitola: