Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 2. kapitola

13.08.2011 (07:15) • VeruLOSTdaae • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1512×

Abychom žili,
musíme zemřít.

Josemaría Escrivá de Balaguer

Mé tělo ovládla bolest – horší, než jsem si kdy předtím pamatoval. Je zvláštní, že intenzita bolesti byla neustále stejná, i když jsem byl pravděpodobně mimo, protože bolest byla to jediné, co jsem dokázal vnímat.
Vnitřní oheň pohltil celé mé tělo. Nedokázal jsem zjistit, co se kolem mne děje, ale dokázal jsem vzpomínat. Řekl jsem si, že asi umírám, takže jsem se snažil, abych si před svojí smrtí vzpomněl na všechny, které jsem kdy miloval, nebo je třeba jen potkal.
Myslím, že je to normální, že na tohle vzpomíná před smrtí hodně lidí. Asi všichni lidi.
Vzpomněl jsem si na svoji rodinu. To jsou asi ti nejhlavnější lidé v našem životě, že jo? Otec a matka. Jo, měl jsem vás rád. A jestli je po smrti ještě něco, tak vás budu mít rád i pak.
Vzpomněl jsem si na svoji první holku, Elizabeth. Moc milá holka. Sice jsem s ní chodil, když mi bylo čtrnáct a rozešel jsem se s ní o tři měsíce později, ale stejně je to pořád má první přítelkyně.
A nakonec jsem si vzpomněl ještě na něco. Na hlas. Na andělský hlas, ke kterému jsem neměl ve vzpomínkách žádnou tvář. Ten hlas říkal, že bude všechno dobrý.
A to bylo všechno, co si pamatuji.

Po nějaké době – snad za několik dní – bolest pozvolna ustupovala a já už zase mohl vnímat okolí, i když mi ještě nešlo otevřít oči.
Ucítil jsem, že mě někdo drží za ruku.
„Už sebou tak neškube. Myslíš, Carlisle, že už to bude?“ zeptala se nějaká dívka hlasem, který mi nebyl až tak úplně neznámý.
Muž, Carlisle, odpovídal.
„Už to je. Jen musíme ještě chvíli počkat. Ale už nás určitě slyší. Určitě,“ řekl.
Jeho hlas byl stejně zvonivý jako hlas té dívky, ale chyběla mu ženská něha. A pak jsem konečně otevřel oči a s úžasem jsem pozoroval strop. Pozoroval jsem s úžasem strop?! Co se to se mnou sakra děje?
Jenže tohle nebyl strop, jaký by měl být. Rovný, bílý. Teda jo, bílý byl, ale rozhodně nebyl rovný. Byl takový, jaký bych ho viděl, kdybych se o něj opíral nosem. Jenomže já se o něj neopíral nosem. Já ležel nejmíň dva metry pod ním, na posteli.
Tak tohle je vážně divný. Pootočil jsem trochu hlavu a první, čeho jsem si na levé straně všiml, první, co jsem zaznamenal, byla dívčí tvář. Úžasná. Dokonalá.
„Kde… kde to jsem?“ zeptal jsem se zmateně.
„Co si pamatuješ jako poslední?“ Hlas… ten andělský hlas… Ano, je to ona.
Přemýšlel jsem o tom, že bych řekl „tebe“, ale došlo mi, že očekává jinou odpověď. Odpověď, která nemohla být skutečná, protože jinak bych musel být mrtvý. Ale třeba jsem v Nebi. Ona může být jen anděl.
„Zaútočil na mě Grizzly…“ vydechl jsem zmateně. „Ale to je nemožné… Byl bych přeci mrtvý… Došly mi náboje v pušce.“
Plavovlasá kráska pouze přikývla. „Je to pravda. Zaútočil na tebe. A byl bys mrtvý…“
„Nebýt toho, že ses právě stal něčím jiným, než člověkem,“ řekl světlovlasý muž, který stál mezi dveřmi.
Zavrtěl jsem nechápavě hlavou.
„Něčím jiným, než člověkem? Čím?“ zeptal jsem se.
„Něčím, co bych nikdy nepřála ani tobě, ani nikomu jinému,“ odpověděla místo muže ta dívka.
Pomalu mi to začalo docházet, ale netušil jsem, jak se mýlím.
„Aha! Jsem tedy anděl jako ty,“ řekl jsem, ale ona se jen smutně zasmála.
„Kéž bychom byli andělé.“
Nic jsem nechápal, takže jsem následující půlhodinu strávil vyptáváním se a další hodinu vydýcháváním toho, že jsem se vlastně stal netvorem, který se živí krví, aby přežil. Že jsem se stal upírem. Všechno bylo tak podivné. Nevěřil jsem na upíry, dokud jsem se jím nestal.
Najednou s hrůzou zjišťuji, že jsem obklopen čtyřmi upíry, kteří jsou jiní než ostatní a zachránili mi život místo toho, aby mi ho vzali.
Když jsem se trochu uklidnil, našel jsem pokoj té blondýnky a zaklepal jsem.
„Pojď dál,“ řekla.
Vešel jsem. Její pokoj byl krásný, ale byla v něm sama. Skoro je to k smíchu, tak velký pokoj a jedna drobná dívka na velké manželské posteli s nebesy. Na posteli, na které stejně nikdy nezavře oči, aby si odpočinula.
Nepotřebujeme to.
„Ani jsem se nezeptal na tvé jméno… Mimochodem já se jmenuji Emmett. Emmett McCarty.“
„Rosalie Lillian Hale,“ odvětila a mile se na mě usmála.
Potom její výraz zesmutněl.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se.
„Měl bych?“
„Asi ano. Vlastně jsem ti ublížila. Někdy si říkám, že smrt by byla lepší než tohle. Ale já tě nemohla nechat zemřít. Nikdy jsem nechtěla, aby kvůli mně někdo umřel. A tohle by bylo kvůli mně, protože bych o tom věděla a nic bych neudělala, přestože bych tu možnost měla.“
„Nezlobím se na tebe,“ řekl jsem a pomalu k ní přistoupil. „Vlastně to není tak špatné.“
Chvíli mlčela a já měl pocit, že už nic neřekne, ale potom se mi podívala do očí.
„Pojď, půjdu s tebou na lov.“

Autor: VeruLOSTdaae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 2. kapitola: