Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 9. kapitola

29.09.2011 (12:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1345×

9. kapitola

Překvapeně jsem se na něj dívala. Nepoznávala jsem ho, neměla jsem páru, kdo by to mohl bejt.

„Přeji hezký den, slečno. Vy musíte být Isabella,“ začal ten chlap a já jen kývla. Odkud mě zná, když já vůbec nevím, kdo to je?!

„Mé jméno je Smith, John Smith. Jdu za vaší matkou, Renée Swanovou,“ představil se a konečně mi prozradil důvod jeho návštěvy.

„Dobrý den, pane Smithi, pojďte dál, zavolám mamku,“ vyzvala jsem ho a vešla do domu. Šel hned za mnou.

„Mami,“ oslovila jsem mamku, která byla v obýváku začtená do novin. Vzhlédla, a jakmile toho chlápka spatřila, vyskočila na nohy a šla ho zdravit. Já se chtěla nenápadně vypařit do pokoje, ale ozval se znovu zvonek. Povzdechla jsem si, ale došourala jsem se ke dveřím. K mé velké radosti a štěstí to teď už byl vážně Edward. Zářivě jsem se na něj usmála a hned mu skočila kolem krku. On mě objal a políbil. Nadšeně jsem se do toho polibku zapojila a nevnímala jsem okolí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsme se od sebe odtrhli.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě vesele a vešel dovnitř. Začala jsem stoupat po schodech, s Edwardem v závěsu, když mě přerušil mamčin hlas.

„Bello! Pojď sem!“ křikla na mě a já se otočila na Edwarda, který se mračil. Když jsem ho pohladila po tváři, usmál se a za pomohl mi do kuchyně, kde seděla mamka s tím chlápkem.

„Už jste se viděli, Johne, to je moje dcera Bella a její přítel Edward,“ představila nás mamka a mrkla na mě při slově přítel. Ach jo, jí vážně nic neuteče.

„Bello, Edwarde, to je pan John Smith, z firmy WAG,“ představila nám ho. Aha, tak to tady bude kvůli práci. WAG je zkratka World Art Gallery, jedna z největších firem v mamčiném oboru v Americe.

„Těší mě,“ řekl mile, ale šlehl po Edwardovi takovým zvláštním pohledem. Až teď jsem si všimla, že je stejně bledý jako Edward. Ale jeho oči byly fialové. Což mi přišlo dost divné. Ale až na to měl přesné upíří rysy.

„Taky mě těší. My půjdeme nahoru, v noci jsem špatně spala,“ vymluvila jsem se a postrčila Edwarda ke schodům. Vzpamatoval se a šel se mnou. Za rohem mě popadl do náruče a aniž jsem se nadála, seděla jsem v pokoji na posteli, Edwardovi na klíně.

„Edwarde, co je zač?“ zeptala jsem se ho hned šeptem.

„Je to upír.“ Tak jsem se nemýlila. Ale co ty oči?!

„Ale co jeho oči?“ musela jsem se zeptat.

„Má čočky. A jelikož má jinak rudé oči, modré čočky mu je zbarvily do fialova,“ vysvětlil a mně došel jeden drobný detail.

„On není vegetarián?!“

„Ne, ale neboj, tvé mamce neublíží. Je tady vážně jen obchodně. Akorát ho zmátlo, když mě tady viděl. Teď celou dobu přemýšlí, jestli víš, co jsem,“ vysvětloval a já chápavě kývla. Alespoň, že je mamka v bezpečí. Byla jsem v klidu. Ale Edward byl pořád ztuhlý. Posunula jsem se mu v náručí, abych měla lepší přístup k jeho obličeji. Políbila jsem ho na hranu čelisti, na bradu, na tvář a nakonec na rty. Uvolnil se a akčně se do polibku zapojil. Na Smithe jsme si už ani nevzpomněli.

Když mi došel dech, začal Edward zahrnovat polibky můj krk. Zalykala jsem se blahem a hned jsem si zase přitáhla jeho rty.

„Bell?“

„Ano?“

„Miluju tě,“ vyřkl Edward a já se mohla zbláznit štěstím. On mě miluje? Musela jsem se na něj usmát a lehce ho políbit.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem a ani jsem nemusela přemýšlet nad pravdivostí toho tvrzení. Byla jsem si stoprocentně jistá. Miluju Edwarda tak, jako ještě nikdy nikoho. Po mé odpovědi zářil jako sluníčko.

Užívali jsme si spolu celý den.

„Edwarde?“ zeptala jsem se, zrovna když jsem jedla večeři. Byli jsme u nás sami, takže Edward nemusel předstírat, že jí. Mamka dostala od toho Smithe skvělou pracovní nabídku, ale nevěděla, jestli ji má přijmout. Když jsem se ptala, o co jde, nic mi neřekla, prý to musí nejprve probrat s tátou. A tak jeli do restaurace, aby měli klid.

„Ano, lásko?“

„Jak dlouho budu mít ještě tu sádru?“ zeptala jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou. Více než sádra mě však tížil můj hlas.

„No,“ začal a vypadal, že přemýšlí, „ještě tak týden,“ vyřkl a já zasténala. Už mě to vážně nebavilo.

„A to mi připomíná, že máš co nejdříve jít do nemocnice na pořádnou prohlídku.“

„Hm, můžu třeba hned zítra. Musím říct mamce, ať mě tam vezme,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Vezmu tě tam,“ řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.

„A Edwarde?“

„Ano?“

„Miluju tě.“ On se krásně usmál a naklonil se ke mně.

„Já tebe taky,“ šeptl mi do ucha a pak mě něžně políbil.

Bohužel, všechno netrvá věčně, když rodiče přijeli, Edward musel odejít. Ne, že by ho vyháněli, ale bylo to divný, když už tady byl celý den.

„Bude se mi stýskat,“ šeptla jsem, když jsem se s ním loučila před domem.

„Neboj, to rychle uteče,“ utěšoval mě a naposledy mě políbil. Pak se otočil a vydal se ke svému autu. Nasedl, naposledy mi zamával, a byl pryč. Smutně jsem se došourala za rodiči do obýváku, kteří sledovali nějaký seriál. Chtěla jsem zjistit, o jakou pracovní nabídku se teda jedná, a jak to vyřešili, ale oba zaujatě sledovali televizi.

Tak jsem tedy počkala, až ta kravina skončí. Byla to fakt ptákovina, nechápu, jak na to můžou koukat.

„Mami? Řekneš mi už konečně, o co jde?“ vybalila jsem to hned, když to skončilo. Na co otálet. Mamka se zhluboka nadechla.

„Pan Smith mi nabídl, že bych se s celou mojí galerií mohla stát součástí jeho firmy. Měli bychom více zakázek, věnovala bych se hlavně malování, což by bylo samozřejmě úžasné, taky by jsme všichni měli podstatně vyšší plat,“ vysvětlovala a já nechápala, proč to říká tak smutně. Vždyť to byl vždycky její sen, hlavně malovat.

„To zní skvěle. V čem je háček?“

„Když to přijmu, tak budu muset na půl roku odjet na stáž do Francie,“ řekla a já se na ni udiveně dívala. Na stáž?

„A proč?“ ptala jsem se nechápavě.

„To nevím, broučku. Prostě je to součastí práce. Normálně bych pracovala, akorát ve Francii.“

„A jak si se tedy rozhodla?“ zeptala jsem se.

„Já... Vůbec nevím. Nemůžu jen tak odjet do Francie, ale... Tohle jsem vždycky chtěla...,“ povzdechla si smutně.

„Napadlo nás s maminkou jedno řešení,“ ozval se poprvé táta.

„Mohli bychom do té Francie jet s maminkou všichni,“ navrhl a já na něj jen zírala. Mamka mě sledovala se zatajeným dechem. Odjet do Francie? Teď? Nechat tady Edwarda? Opustit kluky z kapely? Vzdát se naděje na další zpívání? Dobře, doktory maj i ve Francii, ale já se chci vyléčit tady, doma.

„Já... Nevím... Teď...,“ koktala jsem zmateně a nevěděla, co říct.

„Teď to prostě nejde,“ šeptla jsem a mamka posmutněla.

„Ale můžete jet vy dva a já tady zůstanu. Postarám se o sebe,“ navrhla jsem. Rodiče si vyměnili pohledy.

„Bells, to nejde. Nemůžeme tě tady nechat samotnou a odjet. Zvlášť, když ještě nejsi v pořádku,“ namítla mamka.

„A právě proto nemůžu nikam jet, protože ještě nejsem v pořádku. A navíc...,“ nedořekla jsem, ale mamce určitě došlo, že velkou roli v tom hraje Edward.

„Dobrá. Pro teď to necháme a zítra to dořešíme,“ ukončil táta debatu a já byla ráda. Odebrala jsem se do koupelny, kde jsem si napusitla plnou vanu. Zabalila jsem si nohu do igelitu a hodila ji na kraj vany. Hezky jsem relaxovala ve vaně plné pěny a přemýšlela nad předchozím rozhovorem s rodiči.

Když už jsem byla celá rozmočená, vylezla jsem, osušila se a ve svém oblíbeném pyžámku, což znamená kraťásky a tílko, jsem dala dobrou rodičům, a pak jsem zalezla do pokoje. Překvapením bylo, když jsem ve své posteli našla nečekanou návštěvu.

„Ježíš, já se tě lekla!“ zaklela jsem a snažila se ignorovat Edwardův tichý smích.

„Tak ty se tomu budeš ještě smát, jo?“ Pomalu jsem se k němu dobelhala a sedla si na kraj postele. Pokynul mi, abych si mu lehla do náručí, ale já ho chtěla trošku potrápit, a tak jsem pořád seděla na kraji.

„Ale no tak, lásko, přece by ses na mě nezlobila,“ začal si mě udobřovat a přesunul se vedle mě. Upřel na mě štěněcí pohled, ale já nic neříkala. Naklonil se ke mně a lehce se otřel svými rty o koutek těch mých. Těžce jsem polkla. Cítila jsem, jak se pousmál, ale pokračoval. Přejel svými rty po bradě, čelisti a zpátky k mým rtům.

„Chtěla bych se zlobit, ale nedokážu to,“ vzdychla jsem a rychle si přitáhla jeho rty na své.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se po krásném a něžném polibku, když jsem těžce oddechovala.

„Nudil jsem se a stýskalo se mi po tobě,“ řekl a pokrčil rameny.

„A jak si se sem dostal?“ vyzvídala jsem dál.

„Oknem,“ řekl lhostejně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, lézt někomu v noci do pokoje v prvním patře. Dál jsem to už neřešila, byla jsem ráda, že byl se mnou. Taky se mi po něm stýskalo, a jak. Až se sama divím.

Ani nevím jak, ale ponořila jsem se do říše snů, kde hlavní roli v mých snech hrál samozřejmě Edward.

Ráno mě vzbudil studený dotyk na tváři. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být a došlo mi to, když jsem na obličeji ucítila motýlí polibky. Musela jsem se usmát. Otevřela jsem oči a dívala jsem se do tváře anděla. Mého anděla.

„Dobré ráno, lásko,“ popřál mi a lehce mě políbil. Zamručela jsem, když se odtáhl a pak ke mně dolehl jeho tichý smích. Ale než jsem si ho stačila přitáhnout k sobě, byl pryč. Kam šel? Vymotala jsem se z peřiny, provedla ranní hygienu a dobelhala jsem se do kuchyně. Jakým překvapením bylo, když jsem tam objevila Edwarda, jak něco kuchtí. Až teď jsem si uvědomila, že mamka není doma.

„Hmmm, tady to krásně voní.“ Otočil se na mě, zářivě se usmíval a vypadal vážně roztomile. Ve vlasech a na oblečení měl všude mouku nebo cukr. Ani nevím.

„Snad to bude i dobře chutnat,“ řekl a hned mi to servíroval na stůl. Byly to malé lívanečky, na každém trošku šlehačky a navrh jahoda. A navíc byly narovnány na talíři ve tvaru srdce.

„Děkuju, určitě to bude výborné,“ šeptla jsem, lehce ho políbila a s chutí se do toho pustila. Byly vážně vynikající, oblizovala jsem se až za ušima.

Když jsem se najedla, oblékla jsem se, upravila a vydala se za připraveným Edwardem. Ještě jsem se obula, a pak se za Edwardovy pomoci vydala ven.

„Můžeme?“ zeptal se Edward, když mi otevřel dveře a já nasedla. Sám rychle oběhl auto. Usmál se na mě a nastartoval. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Nebyla jsem schopná pohybu. Měla jsem mžitky před očima a točila se mi hlava.

„Bells, lásko, co se stalo?!“ hučel do mě Edward, ale já neodpovídala.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 9. kapitola: