Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 2. kapitola

22.10.2010 (16:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4380×

2. kapitola

Do učebny jsem dorazil až mezi posledními a sedl si do poslední úplně prázdné lavice u okna. Všichni ve třídě si začali něco šeptat a tak mě napadlo, že můj soused ještě nepřišel a já byl zvědavý, kdo to je, kdyby to totiž byl někdo obyčejný, nevzbudilo by to tolik šepotu.

Učitel si už něco chystal u katedry, když zazvonilo a se zvoněním vešla do třídy i ona. Pozdravila učitele a vydala se k mé lavici! Málem jsem dokonce přestal i dýchat, když jsem si uvědomil, že nejde jenom k mé lavici, ale že jde přímo k naší lavici. Tak ona je ten můj soused v lavici, který vzbudil tolik rozruchu!

„A-ahoj, já-já jsem Edward,“ představil jsem se jí jen, co si položila tašku na stůl a sedla si na volnou židli. Vypadalo to, jako by vůbec nezaznamenala, že vedle ní někdo jako já vůbec sedí, což se mi moc nelíbilo.

„Ahoj, já jsem Isabella,“ otočila se ke mně s lehkým úsměvem na rtech a natáhla ke mně ruku. Její milé chování mi vyrazilo dech stejně, jako její krása. Celá třída byla najednou potichu, jako by se mělo něco stát, ale opět jsem nevěděl co, a tak jsem tedy jenom přijal její ruku a oplatil ji úsměv, i přesto jsem však měl pocit, že to byla spíš křeč, než úsměv.

„Tak, vážení, hodina začala,“ snažil se uklidnit třídu, která se po našem seznámení zase vesele rozpovídala a neměla se k tomu zmlknout, přestože hodina už dávno začala. Jenom Bella se otočila k tabuli, sledovala učitele a psala si zápisy.

Když odcházela z učebny, věnovala mi další pohled, ale její oči mi už nepřišly tak zlaté, jako když se na mě podívala poprvé. Tentokrát měly barvu o něco tmavší. Zamrkal jsem, abych se mohl ujistit, že ta změna barvy se mi jenom zdála, ale když jsem se znovu zahleděl na místo, kde před několika málo sekundami stála, nebyl tam. Vycházela z učebny a už se na mě nepodívala. Připadal jsem si opravdu hrozně.

Další hodinu jsem skoro nevnímal, dokud mi do hlavy neudeřil míč. Hráli jsme volejbal. Tedy aspoň někteří se o to pokoušeli, ale moc jim to nešlo a já jsem také zrovna neexceloval. Myšlenkami jsem byl pořád u Belly.

„Cullene!“ zavolal po mě trenér. Bylo mi jasné, co se mu nelíbí, a tak jsem šel raději na kraj hřiště, aby po mě nemusel křičet přes celou tělocvičnu. „Co mi to tu, proboha, chlape vyvádíte? Jste nějak duchem nepřítomný, nemyslíte? Já chápu, že je to váš první den na nové škole, ale tak… na spaní máte dost času doma,“ řekl přísným hlasem a potom mi div nepískl píšťalkou přímo do ucha.

Odebral jsem se tedy přímo do prostřed hřiště a snažil se po zbytek hodiny soustředit jenom na balón a to, jak ho co nejlépe přihrát spoluhráčům a dát co největší smeč protihráčům. A díky tomu učitelovu budíčku píšťalkou se mi to i docela dařilo.

„Kde je Emmett s Rose?“ zeptal jsem se trochu podrážděně, když k autu konečně dorazila Alice s Jazzem. Neměl jsem zrovna teď náladu čekat zrovna na ty dvě brzdy. Ale moje očekávání se naplnilo.

„Máme jet bez nich, něco si už domluvili s novými přáteli,“ řekla Alice a u posledního slova naznačila uvozovky. Jasně jsem chápal, co tím myslela. Lidi, se kterými jsme seděli na obědě, mi přišli všichni tak povrchní, že bych je snad nikdy nemohl za skutečné přátele považovat, ale co je pro mě nedostačující může některým plně vyhovovat a pokud to Rose a Emmettovi nevadí, tak je to jejich problém.

„Fajn, tak nasedněte, ať můžeme vyrazit. Oni ať si jdou pěšky,“ řekl jsem ledabyle a nasedl na místo řidiče. Alice s Jazzem si sedli na zadní sedadlo a tak jsme se mohli vydat domů.

Vyjížděl jsem z parkoviště, když jsem zahlédl vycházet z hlavní budovy školy Bellu s jejím bratrem. Už tak jsme jeli z parkoviště pomalu a já ještě víc zpomalil, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Byla dokonalá.

„Edwarde! Dávej pozor na cestu!“ zvýšila Alice trochu hlas a tím mě donutila začít znovu vnímat svět kolem sebe a taky i ty naštvané spolužáky, které jsem svým nepozorným řízením málem srazil, kdyby si mě nevšimli dost brzy. Teď všichni jenom na můj účet vynášeli různé nadávky, ale ty jsem nehodlal řešit. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a zahleděl se znovu do zlatých očí Isabelly Swan, která se opírala o auto, které stálo přímo vedle toho mého, a dívala se za námi. Jak je možné, že jsem si nevšiml, že auto stojící vedle mého Volva není jeden z těch vraků, co stály na celém parkovišti?

„Neměl bys ji tak pozorovat,“ řekl z ničeho nic Jazz, když jsme vyjeli z parkoviště.

„Jak?“ zeptal jsem se zvědavě a nechápavě se na něj přes zpětné zrcátko podíval.

„Víš moc dobře, jakým pohledem ji sleduješ. Nechci ti do toho mluvit, ta holka je fakt pěkná, ale nevypadá to, že by měla zájem s někým chodit. Mluvil jsem s pár lidmi…,“ začal, ale tohle jsem poslouchat znovu fakt nemusel.

„Mě je jedno, co ti lidi říkali,“ odsekl jsem mu.

„Nezlob se, já to nemyslel zle. Jenom, že se vždy chová hodně odtažitě a kromě bratra se s nikým nebaví. A navíc si dost lidí ze školy vsází na to, jestli odmítne i tebe, protože si nikdo nemohl nevšimnout to, jak na ni koukáš. Všichni jenom čekají na to, kdy a jak ji o to rande požádáš,“ svěřil mi nejnovější školní drb.

„Takže, chodíme do školy první den a už se na mě lidi vsázejí? Vždyť mě tu skoro nikdo nezná, tak, jak si na mě můžou vsázet?“ upřímně jsem se jeho slovům podivil.

„Ehm, upřímně, oni si nevsázejí na tebe, ale na Isabellu a to, že tě odmítne. Myslím, že se ještě nenašel nikdo, kdo by si vsadil na to, že bys u ní mohl zabodovat a ona s tím rande souhlasila,“ vložila se do debaty Alice a mě tím moje už dost nízké sebevědomí kleslo až pod bod mrazu.

„Tak ti pěkně děkuju, sestřičko. Doufám, že aspoň ty sis vsadila na mě.“ Popravdě jsem v to moc nevěřil, spíš mě napadlo, že si nevsadila vůbec, ale nebylo od věci, se jí na to zeptat a potom vidět ten její obličej, který se ji zkroutil, což naznačovalo, že mi řekne asi něco, co se jí nebude říkat vůbec jednoduše.

„Popravdě ne, po tom, co jsem slyšela, to ani jinak nešlo. Promiň,“ řekla a sklopila pohled pod tím mým, kterým jsem střídavě kontroloval cestu anebo se díval do zpětného zrcátka, kde jsem ji měl jako na dlani.

„Pokud tě to však uklidní, já jsem si nevsadil na nikoho,“ snažil se to zamluvit Jazz.

„Jo, tak to mi fakt pomůže,“ řekl jsem mrzutě a pak se raději dál věnoval řízení. Tohle téma jsem s nimi rozhodně nehodlal probírat a nějaké pitomé sázky našich nových spolužáků taky ne, přestože už teď mi bylo jasné, že kromě Jazze, si vsadili všichni moji sourozenci. Ale bylo mi to vlastně fuk, nezáleželo mi na tom, jestli si všichni vsadili na to, že mě odmítne, v tuhle chvíli nezáleželo vůbec na ničem jiném, než na tom, že ji zítra uvidím znovu ve škole a že bude vedle mě sedět na hodině biologie a budeme si třeba moc povídat.

„Tak, jaký byl první den ve škole?“ zeptala se okamžitě Esmé, když jsme vešli do domu. Sama se musela před chvílí vrátit z nové práce, protože na sobě měla perfektně padnoucí kostýmek, lodičky a vlasy svázané na temeni do uzlu. Tvář měla lehce namalovanou, ale ani to nedokázalo zastřít ty jiskřičky nadšení v jejich očích.

„Fajn,“ zabručel jsem, když mi zase připomněla mé nové otravné spolužáky.

„Co se stalo?“ neušel jí tón, jakým jsem to řekl. „A kde máte vůbec Rose s Emmettem? Jak to, že nepřijeli s vámi?“ pokračovala ve vyptávání. Chovala se mile tak jako obvykle, ale dneska mi to lezlo nějak na nervy.

„Ale, nic se nestalo. Rose s Emmettem se zdrželi s novými přáteli a přijdou později,“ prohodil jsem a už jsem vycházel schody do pokoje. Ať si pro Emmetta s Rose jede někdo jiný, stačí, že jim řidiče dělám cestou do školy a zpátky, nebudu pro ně jezdit ještě k přátelům.

„Můžu dál?“ ozval se asi o pět minut později Jazzův hlas za dveřmi do pokoje.

„Jo, pojď,“ řekl jsem, stejně jsem neměl, co dělat. Seděl jsem na posteli a díval se na okno, kam dopadaly první kapky. „Sedni si, kam chceš,“ vyzval jsem ho, když za sebou zavřel dveře.

„Víš, přišel jsem ti říct, aby sis to tak nebral. Oni se sází jenom z pouhé nudy, sám si to musel poznat. Během celého roku se tu nestane nic zajímavé a pak se tu nastěhujeme my a všechno se změní. Tedy aspoň z části. A když všichni zpozorují, že se ti líbí ledová královna školy, která do téhle doby všechny pozvánky na rande odmítla, tak je docela samozřejmé, že se začnou zabývat tím, jestli se odvážíš ji pozvat na rande nebo ne.“ Snažil se mi celou tu situaci nějak objasnit, ale to já jsem věděl, že se tu všichni jenom hrozně nudí a proto vymýšlejí takové hlouposti.

„Tohle mi vysvětlovat nemusíš, jenom se mi nelíbí být středem pozornosti, dokud se ji neodvážím pozvat na rande a dokud mě podle jejich očekávání neodmítne. Potom se i jejich zájem o mě stáhne. No, a kdyby přece jenom přijala, tak by ten jejich zájem neustal nikdy.“ A naděje, že by mé pozvání na rande přijala, je docela mizivá, dodal jsem v duchu.

„Tak ji pozvi na rande hned zítra, ona tě odmítne, budete to mít za sebou a ty budeš mít klid,“ řekl prostě Jazz a já na něho vykulil oči. To snad nemyslí vážně! Nebo snad jo?

„Zbláznil ses, Jazzi?“ vykřikl jsem a přestože jsem se snažil krotit, tak mým hlasem roztřáslo rozhořčení, které jsem potlačit nedokázal. Jeho slova mě dokonale vyvedla z míry. Jak bych já mohl někoho tak dokonalého pozvat na rande hned po našem seznámení? Ne, to nepůjde.

„Proč si to myslíš? Je to jednoduché, přece spolu máte společnou hodinu, a pokud jsem i dobře slyšel, tak sedíte spolu u jednoho stolu. Prostě se spolu jenom začnete bavit a někdy během toho rozhovoru se jí zeptáš, jestli by s tebou nešla třeba do kina, nebo jestli by ti nechtěla ukázat město, že jsi tu nový a ještě se tu nevyznáš. Řekni mi, co ti na tomhle naprosto jednoduchém plánu přijde složitého?“ zeptal se nakonec.

„Ten rozhovor?“ zkusil jsem to.

„Copak ses nikdy nebavil s holkou? Pokud vím, ve Virginii jsi neměl problémy bavit se s dívkami. Sice u tebe žádná neuspěla, ale to je věc vedlejší. Teď se objevila jedna, která by uspět mohla a ty máš strach s ní mluvit?“ zeptal se mě nevěřícně.

„Ne, to… to ne, já jenom, že když odmítla všechny, tak… no prostě, že by mohla odmítnout i mě. Nevypadalo to, že bych se jí nějak zalíbil, když vedle mě seděla. Dokonce se ani nezeptala, odkud jsem přijel, anebo jak se mi tu líbí. Prostě nepoložila žádnou z klasických otázek těch našich rádoby přátel. Ona je jiná, než ostatní holky, co jsem doteď poznal a pokud mám nějakou šanci, nerad bych o ni přišel tím, že ji hned nedočkavě pozvu na rande,“ snažil jsem se mu znovu objasnit situaci z mého pohledu.

„Aha. No, když to vidíš takhle, tak by ses měl smířit s tím, že se na tebe ještě dlouho budou uzavírat sázky. Tedy minimálně do doby, než si budou myslet, že ji ani na rande nepozveš,“ zakončil tenhle náš podivný rozhovor Jasper a odešel z pokoje.

Natáhl jsem se na postel a sledoval ty dešťové kapky, jak pomalu sjíždí po okenních tabulích dolů. Příšerné počasí, nechápal jsem, jak se tu někomu může líbit. Slunce, pokud tu někdy zasvítí, tak jenom párkrát do roku a jinak je tu stále pod mrakem nebo prší. Jenom kvůli tomu počasí se mi začínalo stýskat po Virginii.

Ráno mě k mému velkému překvapení zbudil zbloudilý sluneční paprsek, který si našel cestu do mého pokoje. Jen co jsem tedy otevřel oči, napadlo mě, že tenhle den by nemusel být zase tak špatný. Zahraju si na rodinného řidiče, potom budu zase znuděně chodit z hodiny na hodinu, dokud se po obědě nedočkám společné hodiny s Isabellou a potom zase pojedu domů.

Takové byly mé plány ještě ráno. Všem z rodiny udělalo hezké počasí velkou radost a to se odrazilo i v přípravách do školy. Alice nadšeně poskakovala, že využije i nějakou sukni a jak tak lítala po celém domě, zahlédla mě opět stát před otevřenou skříní.

„Chceš udělat dojem?“ zeptala se vesele a vešla do pokoje. Ano, chtěl jsem udělat dojem.

„Ne, proč bych měl chtít udělat dojem?“ zalhal jsem jí rychle. Alice se na mě však vševědoucně podívala a už ze skříně vytahovala nějaké oblečení, které jsem si vzápětí oblékl. Na její vkus se nedalo dopustit, vždy vybrala něco pěkného a já jsem doufal, že se Isabelle přece jen trochu zalíbím.

Stejně jako včera se ani dnes nemohl Emmett dočkat, až bude ve škole a Rose s ním také souhlasila. Oba mě popoháněli tak, až mi při jedné odpovědi zaskočilo sousto snídaně a já se rozkašlal. Hned se ke  mně oba přihnali a začali mi bušit do zad.

„Uf, už jsem si myslela, že bude muset řídit Jazz,“ oddechla si Rose, když jsem se normálně nadechl. Její slova však zaslechl právě přicházející Jasper.

„Máš něco proti mému řízení?“ zeptal se dotčeně, ale Rose ho pokládala za nehodného její odpovědi a tak jenom mávla rukou a šla si ještě jednou pročesat vlasy, aby nabyly toho neodolatelného lesku. O Jasperově řidičském umění měla jisté pochyby. Tedy vezl ji jenom jednou, protože měla sraz tehdy s holkami a nechtěla si brát sebou auto a doma nikdo jiný kromě něho nebyl. Od té doby s ním nikam nejela a to nevím proč.

Naše malicherné sourozenecké hádky ukončila až Alice s tím, že pokud hned nevyjedeme, tak přijdeme pozdě, čímž nás dokonale probudila a Emmett s Rose se o překot hnali do auta, hned za nimi Jazz a Alice a já jako řidič jsem si došel s klidem. Konečně jsme mohli vyjet, ale i tak jsme na parkoviště přijížděli až jako poslední a do zvonění zbývalo jenom několik málo minut. Avšak místo, na kterém včera stálo Isabellino auto, bylo prázdné a na celém parkovišti jsem ho nikde neviděl. Moje nálada opět poklesla na bod mrazu a já nechápal, co to se mnou ta holka dělá.

„Nevíš, kde jsou dneska Swanovi?“ zeptal jsem se při obědu Jaspera. Ten se na mě s úsměvem podíval a já zase čekal, s čím chytrým vyrukuje dneska, rozhodnut zachovat naprosto klidnou a lhostejnou masku. Prostě dělat, že to byla jenom otázka, na kterou mě vlastně odpověď nezajímá.

„Přece jen sis to s tím pozváním rozmyslel?“ zeptal se hned a já zalitoval, že se ptal. Tohle jsem vlastně mohl čekat. Přesto bylo lepší, že jsem se zeptal jeho a ne třeba Emmetta, protože ten by to hned řekl té nemyslící skupince lidí u vedlejšího stolu. Dneska jsem, stejně jako Alice a Jazz, neměl nejmenší náladu poslouchat to jejich šílené štěbetání, pomluvy, kdo s kým chodí, nebo kdo se právě s kým rozešel a tak jsme si sedli o stůl dál.

„Ne, jenom jsem se ptal,“ snažil jsem se tvářit tak, jak jsem si předsevzal.

„Jasně, a já jsem svatý Petr, co?“ řekl a začal se svému vtipu smát.

„Nech ho, nevidíš, že ta holka ho má doslova pod palcem? Není hezké si z něho dělat legraci,“ zastala se mě Alice, ale to její zastání… no, rozhodně by to zvládla líp, tohle byl tak trochu výsměch. Nechápal jsem, co jim vadí. Prostě jsem se jenom zeptal. „Jo a mimochodem, ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale jenom kvůli tobě jsem se zeptala. Ani jeden ze sourozenců Swanových tu nebývá, když svítí slunce. Jejich rodiče toho velmi řídkého pěkného počasí využívají a tak jezdí společně kempovat,“ řekla naprosto lhostejně.

Kempovat? To zní fakt dobře, napadlo mě. Proč třeba i my nechodíme kempovat? Určitě by to naši rodinu ztužilo ještě víc. Moc společných aktivit, kvůli množství práce našich rodičů nepodnikáme a stěhování byla poslední velká akce.

„Nemysli na ni, na rande ji stejně nepozveš a podívej se támhle na Monicu, pořád po tobě pokukuje,“ šťouchl do mě Jasper a naznačil mi, abych se na dotyčnou podíval a tak jsem mu vyhověl. Monica byla jedna z těch místních roztleskávaček, docela se i podobala Rose, jenom neměla blond vlasy jako moje sestřička, ale měla je havranově černé. Široký úsměv, který měla na tváři, se snad ještě víc rozšířil, když spatřila, že se na ni dívám a konečky prstů mi zamávala.

„Tak to ti pěkně děkuju. Zbláznil ses?“ vyštěkl jsem po Jazzovi jen co jsem se obrátil zpět ke stolu. Tohle rozhodně nebyla holka pro mě. Už od pohledu bylo jasné, na kom by jí záleželo víc. A já jsem to rozhodně nebyl.

„Jak myslíš, za zkoušku to stálo.“ Pokrčil rameny a dál se věnoval jídlu. Jo, jemu se to mluví. Jeho vztah k Alici je velmi zajímavý. Jednou jsem je přistihl, jak se spolu líbají. Tehdy jsem okamžitě musel slíbit, že to nikomu nebudu říkat, i přesto, že Alice vlastně není Jasperova pokrevní sestra a tak by to incest doopravdy nebyl. Stejně se snažili své vzájemné sympatie nedávat tolik na odiv a já jsem teď ani neměl přehled o tom, jak to mezi nimi teď je.

Jako by mě to vlastně zajímalo, pomyslel jsem si. Ať si problémy řeší sami, jenom jsem mohl mít něco, čím bych zamezil Jasperovým řečem. Nikdy mi jako brácha nevadil tolik, jako teď. Ty jeho rady, to nebylo nic pro mě. Rozhovory s holkami mi nedělaly problémy, ale rozhovor s Isabellou Swan, tak to byla jiná meta. Nedalo se to s obyčejnou holkou z Virginie srovnávat.

Ke konci polední pauzy jsem se zvedl, odnesl tác se zpola nedojedeným obědem a vydal jsem se na předposlední hodinu. Hodlal jsem to nějak přežít, přestože tam nebude ona. Jazz měl možná pravdu, chtěl jsem ji někam pozvat, jenom jsem si stále nebyl jistý, jestli by to nebylo moc brzy. Přece jenom jsme se sotva poznali.

Šel jsem zadumaně chodbou, když se vedle mě objevila Monica. Tak tohle jsem přesně mohl čekat, když jsem opětoval její pohled. Myslela si, že o ni mám zájem a tak by měla zkusit mě někam vytáhnout, třeba do kina nebo diskotéku.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě koketně a odhodila si pramen vlasů na záda.

„Ahoj, Monico,“ odpověděl jsem jí, přece jen to byla zdvořilost a Esmé by ze mě měla radost. Monica by přece neměla hned poznat, jak mi její společnost přijde otravná. V tomhle byla možná Virginie lepší. Lidi si mě moc nevšímali, tedy hlavně ti, kteří se považovali za něco lepšího, protože já byl považovaný za póvl.

„Víš, Edwarde, říkala jsem si, jestli bys třeba nechtěl ukázat město a okolí. Přece jenom jsi tu nový, tak aby ses nám třeba neztratil, byla by to věčná škoda,“ koketovala se mnou a já doufal, že se dveře do učebny biologie objeví co nejdřív.

„To není špatný nápad, vyřídím tvou nabídku i Jasperovi a Alice,“ napadla mě blesková odpověď a úsměv, který měla do teď na tváři, pohasl stejně, jako když táborák zalijete vědrem vody. Moje odpověď se jí zřejmě vůbec nelíbila. Jasně jsem věděl, kam svou nabídkou míří, mělo to být neoficiální rande, ale tak… přece jen jsem nedokázal hned vypustit Isabellu z hlavy. „Kdy by se ti to hodilo?“ dodal jsem s nevinným úsměvem.

„Vlastně, když tak nad tím uvažuju, tenhle týden mám už plný. Snad někdy jindy,“ řekla, otočila se a odcházela pryč. Já si mohl konečně oddechnout. Tak, Monica je z krku, jenom aby mi Jasper, Emmett nebo některá z mých velmi hodných sestřiček nesháněli nějakou novou partii, aby mi vyhnali z hlavy Isabellu.

Středa byla, stejně jako úterý, slunečná a to znamenalo jediné. Bella nebude ve škole. Ještě minimálně jeden den ji neuvidím. Jak jsem slyšel, dva slunečné dny hned po sobě, to se tu neděje moc často. Spíš to patří k ojedinělým dnům v roce a tak si jich všichni náležitě užívali. Posedávali venku na lavičkách, které i přesto, že svítilo slunce, byly stále vlhké.

Monica se se mnou už znovu nepokusila navázat rozhovor a okatě mě přehlížela, což mi vůbec nevadilo, ale Emmetta zase velmi zajímalo, co se mezi námi stalo tak hrozného. Pokud jsem dobře slyšel, tak ho odbyla jenom poznámkou „Je to blbec,“ a to bylo všechno. Její slova mě však nikterak nezasáhla.

„Zítra má zase pršet,“ povzdechla si Alice, když si ke mně přisedla na lavičku. Aniž by to nějak tušila, okamžitě mi tou zprávou zvedla náladu. Sice bylo velmi nepravděpodobné, aby slunce svítilo i zítra, ale zpráva o tom, že bude pršet, byla mnohem jistější.

Zítra ji znovu uvidím. Jenom to pomyšlení mi dokázalo vykouzlit úsměv na rtech.

„Co se děje?“ zeptala se mě Alice, když ten úsměv zaznamenala. „Počkej, nech mě hádat,“ řekla, když jsem se nadechoval k nějaké trefné odpovědi, „zalíbilo se ti deštivé počasí,“ vypálila na mě a já na ni zůstal hledět. „Aha, tak to asi ne,“ řekla zamyšleně, „že by to všechno bylo kvůli té hnědovlásce, na kterou nemůžeš přestat myslet?“ navrhla další řešení a opět nepotřebovala mou odpověď. „Jasně! Uhádla jsem to!“ jásala.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 2. kapitola: