Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je to jenom sen, doufám! 6

03.08.2010 (13:30) • Shena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2145×

6. kapitola - Sprcha

„Já… já,“ nedokázala jsem dost jasně objasnit, co chci říct, takže jsem utekla. Utíkala jsem po trávníku k autu a po cestě celou dobu ječela, všichni se za mnou otáčeli a já křičela.

„Ahoj tati! Jak jsi věděl, že budu odcházet už teď?“

„Holka, jsi ve Forks. Když pobliješ nejžhavějšího kluka ve městě, ihned se to dostane na Gossip Girl,“ koukal na mě a přitom mi pokynul, ať si jdu sednout. Cítila jsem se tak trapně. Proboha, vždyť já vážně pozvracela nejžhavějšího kluka ve městě. On… on je prostě tak, tak k sežrání!

-

Tohle byl ten den, den, o kterém jsem vždycky snila. Nejlepší den mého života. Potkala jsem anděla, spadl na mě z nebe a ukázal mi lásku - no tak dobrá, nespadl na Zem, ale prostě tu poklidně žije. No a spíš než lásku, mi ukázal vyděšený výraz.

Přiznávám se. Já, Brva Svrbivá, studentka střední školy v Drogs, poblila nejoblíbenějšího kluka na škole! Potažmo ve městě. No jo… ale co se dá dělat? Dá se toho dělat spoustu, ale vše se zdálo lepší než myslet na ty nehty, špagety, vlasy a šeptání spolužáků, jak jsem okolo nich s jekotem běžela. To. Byl. Nářez.

***

Víte, kanibalství svým způsobem není zločin. Je to oběť. Možná i oddanost. Je nás víc druhů, myslím kanibalistů. Za prvé jsou to ti, co to dělají sami pro sebe, tedy lidské maso je pro ně jako droga. Za druhé jsou to ti, co to dělají z šílenosti - obyčejní psychopati co se pomátli na hlavu a teď běhají za houbaři v lese s motorovou pilou… A já? Já patřím do té třetí kategorie. Věříme, že jsme k tomu předurčení. Svým způsobem jsme Zatracení. Nacházíme jedinou útěchu v tom, že najdeme druhou polovičku - tu lepší - a ta nás donutí, takové věci nedělat. Situace se zhorší, pokud je váš partner také kanibalista a to vás potom asi těžko bude přemlouvat k ukončení této nesmyslné úchylky.

Uznávám, a je to těžké to přiznat, dnes jsem svou polovičku našla. Našla jsem důvod své existence, dívala se jí do očí a pak jí poblila. Ale ty oči!

Nejsem si jistá, ale tohle mi to pravděpodobně všechno ztěžuje. Nemyslím si, že to je dobrý počátek našeho vztahu - který mimochodem ještě není vztahem - a vůbec kontaktu s ním, jako takovým.

Ten pocit mě užíral. Ohlodával mi mozek, jak myš v mém pokoji ohlodávající barbínku shozenou na zemi. Člověk by řekl, že myš by se měla krmit něčím jiným, ale já do toho mám co mluvit. A navíc?! Jsme v Drogs! Tady je všechno možné…

Pocit-nepocit, zapla jsem svůj počítač. Než se ta kraksna otevřela, přísahala bych, že párkrát zabučela a nakonec se sama od sebe vypla.

„No, to si děláš kosti, ne?“ klela jsem kanibalistickým slovníkem a s nepochopitelným vzdorem mlátila do počítače.

Do pokoje mi vešel Chorarlie a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„A co zaklepat? Co kdybych byla nahá?“ ječela jsem na něj a v ruce držela sešívačku. Hodila jsem ji po něm. Nestrefila jsem se.

Shodila jsem kena z poličky (ne že by se mi nelíbilo, že jsem strefila jeho a ne barbínku, přece jen muži!), který se rozprostřel po celé podlaze. Doslova! Ruce mu ležely u Chorarlieho nohou, trup u mé mini-postele a nohy ještě kmitaly ve vzduchu. Jedna z nohou mi spadla do batohu s učením a ta druhá pod postel. Super!

„Netrefila! Netrefila!“ křičel na mě táta posměvačně.

„Čemu se směješ, nehodila bych to po tobě, kdyby sis z mýho pokoje nedělal nádraží!“

„Nedělej si iluze, mladá dámo. Nahou bych tě neviděl, protože ty jsi stydlivější než tvoje matka a to bylo něco, než sem jí přemluvil, aby to rozjela u tyče v klubu. Výdělek byl nakonec slušný, takže si na nic nestěžuju,“ dodal s naprostým klidem.

„Cože?“ ječela jsem a dýchala přerývaně, tohle bylo špatné - měla jsem chuť po něm hodit tu svojí Windows devadesát osmičku a poslat ho do oněch míst. „O čem to, sakra, mluvíš? Matka u tyče?! Co to je za blábol, sakra?“

„No tak, Brvo. Uklidni se,“ chlácholil mě. Bezúspěšně.

„Co tu, sakra, furt děláš?! A jestli mi chceš zase nabízet, že mi zapneš ve sprše tu kameru a budeš to prodávat na nějakejch placenejch stránkách, tak rovnou říkám ne!“

„Ale Brvo. Je to jedinečná šance, jak započít tvou kariéru.“ Nesouhlasně jsem kroutila hlavou a civěla na strop. „Uvědom si to. Už nikdy nebudeš krásnější, než jsi teď! Prsa ti půjdou k zemi, pupek vytahanej od dětí. Ty budeš kojit těma, už tak vytahanejma, prsama. A co teprve ten ksicht. Děti zanechaj stopy, sama to vidíš na své mámě. No tak Brvuško, udělej mi to k vůli,“ ukázal na mě ten svůj psí výraz a já toho měla dost.

Podívala jsem se mu do očí, vstala, došla až k němu a zabouchla mu dveře před nosem.

„Idiot,“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe, ne tak, aby to někdo slyšel.

„Já to slyšel!“ řval Chorarlie za dveřmi a bylo jasné, že měl ucho přilepené ke dveřím, aby se dozvěděl, co hodlám spáchat teď.

Šla jsem do té slavné koupelny a strávila tam hodinu. Mně nikdo nemůže vyčítat, že nemám ráda vodu. Ve vaně jsem strávila rovnou půl hodiny, tu druhou jsem si sušila vlasy. Celou dobu jsem myslela na něj. Představovala si jeho přítomnost, to jak na mě mluví, jak se usmívá. Jak se mnou flirtuje a klábosí o nepodstatných věcech, které mně nepodstatné nepřipadají.

„Musím to vyřešit, nějak to změnit, nebo se o to alespoň pokusit!“ říkala jsem si po chvilce sama pro sebe ve vaně.

Z koupelny jsem vyšla naplněná samými optimistickými dojmy. Nová, vlažná a svěží Brva. Chlácholila jsem sama sebe. Byly to žvásty. Oblékla jsem se a vzala si batoh na záda. Seběhla jsem ze schodů a Chorarlie se na mě zamyšleně díval.

„Víš, jaký má smysl to, že jsi za školou?“

Díval se na mě nevěřícně. „Nechodíš ven a nezdržuješ se v okolí školy!“

„Nech mě bejt, jdu do knihovny, pojedu busem. Ohřej si vodu a strč si do ní čínskou instantní polívku ze špajzky. Večeře hotová,“ zatleskala jsem a přidala „tram-ta-da-dá!“

„Kam vyrážíš, mladá dámo?“ otázal se rozčíleně. To, že si bude muset vařit sám, ho upřímně štvalo.

„Jdu do knihovny, potřebuju něco zjistit a ten krám, co tu je, mi to nechce umožnit. Do devíti jsem zpět, chci zajít ještě do… no, někam.“

Tak teď jsem trochu zalhala, ale mně to nevadí. Možná, že digitální fotoaparát značky Nikon nepoukazuje na žádnou z mých teorií, ale do knihovny jsem se vážně chystala.

Prošla jsem halou a bez dalšího slova vypadla z domu.

Cíl?

Zgooglovat adresu mého prince.

A co se bude dít potom?

To je v rukou božích! A v mých sledovacích schopnostech, samozřejmě.

Shrnutí

5. kapitola x 7. kapitola

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je to jenom sen, doufám! 6: