Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je to jenom sen, doufám! 10

11.10.2010 (16:15) • Shena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2029×

10. kapitola - Odplata

Úryvek z dnešní kapitoly:

Dal se do pohybu, ale oči ze mě ani na minutu nespustil. Buď byl zdrogovanej, nebo se mě snažil zhypnotizovat.

Zezadu jsem slyšela Peps, jak rytmicky řve furt jedno slovo: „Vy-sát, vy-sát, vysát!“

Cože?!

Otočila jsem se za ní a ona zmlkla, otočila jsem se zpátky a viděla, jak Retard prochází…

„Co… ty tu… děláš?!“ vykoktal ze sebe Even a nevěřícně na mě zíral.

Zvedla jsem levé obočí a dala mu svůj nejdrsnější pohled. Neviděla jsem se, ale z jeho pohledu mi připadalo, že ví, že jsem něco z toho rozhovoru slyšela.

Podíval se na zem, jako by se mi snad ani nemohl upřímně podívat do očí. Chvilku jsme tam jen tak stáli. Znovu se mi podíval do očí a zvedl ruku. Směřoval ji směrem k mé tváři. Jako by mě chtěl pohladit. Bolest v očích, ale i něco víc. Strach!

Popadla jsem jeho ruku za zápěstí, když byla jen milimetr od mé kůže a odstrčila ho. Ztuhnul, neschopen vnímat rychle moji reakci. TO BYLA MOJE ŠANCE!

Vzala jsem nohy na ramena a utíkala po těch schodech několik pater tak rychle, jak jen jsem to dovedla. Noha bolela.

Někdy kolem šestého patra jsem začala zpomalovat. Moje dýchání se vytratilo a plíce dávno přestaly fungovat. Oddych?! Mohla jsem zpomalit už dřív, ale pocit, že by mohl být někde za mnou a pronásledovat mě, mě donutil.

Jak strašně bych si přála odsud vypadnout. Kdybych nebyla taková kráva a neudělala ve Rhoenixu to, co jsem udělala, mohla jsem tam být. Mohla jsem být s tim matčinym trapnym milencem Mhilem a samozřejmě mou pošahanou matkou Hené. Mohla jsem žít poklidný, zabijácký život a místo toho…

Ten zatykač byl oprávněnej. Nemůžu obelhávat sama sebe. Jednou si musím přiznat, že za jejich smrt můžu já.

Kotník mě štval. Hlavou mi šly samý hnusný vzpomínky na tenhle nekonečnej večer, kterej prostě nemá konec. Na Evena. Na Retarda, toho hnusnýho, sprostýho idiota. Na moji matku a biologickýho otce. Na to, jak nechutně moc chci odsud vypadnout. Na to, že teď budu muset jít pěšky až domů, protože jsem sem jela busem a nemám se jak dostat zpátky.  Nechtěla jsem ani myslet na to, že nemám ani mobil, ani mačetku, protože jsem nechala svoje věci u Bika…

A hlavně na to, co budu muset vysvětlovat svýmu otci. Ale když nad tím tak uvažuju, nic není tak crazy jako to, že už za čtyři hodiny budu muset sedět v lavici. Sledovat ty čumící pohledy, co po mně vždycky slintaj… Ale hlavně, že tam bude Retard! A jestli ho uvidim, přísahám, že se znova pobliju. Ale tentokrát mi bude blbě z něho!

Dostala jsem se na hlavní pěšky a už jsem dál prostě nemohla. Ta noha bolela, jak čert. Bože, proč to říkat jemně. Řeknu vám to na rovinu, bolelo to jako prase! Myslím, že i kdyby po mně Bike skákal celej den, nebo mě i kopal, nic by nebolelo jako tohle. Nic…

Rozhodla jsem se, že budu stopovat. Risk je zisk. A kdo by očekával, že nabere kanibala v nesnázích?

Chudinka holčička, vybudujte pro ni novej UNICEF. Flákla jsem sama sebe do obličeje. Nad čím to sakra myslíš?

Nějakej pošahanej děda mi zastavil, když začal brblat něco ve stylu: „Je ti teplo, Mařenko?!“ Vzala jsem roh jeho saka a vykopla ho z vlastního auta. Ze sedadla spolujezdce, snažíc se přesunout na místo řidiče jsem dodala: „Ano, dědečku, ano, Mrazíku.“ Třískla jsem dveřma a řvala: „Polib si!“

Mělo mi dojít, že to bude nějakej úchylák už předtím, než mi zastavil. Kdo sakra jezdí zrovna touhle částí města v pozdní čtyři ráno?

Domů jsem se dostala zhruba v půl pátý a nic mě nemohlo dostat víc, než Chorarlie číhající u dveří s bazukou v ruce. Ano, opravdu bazuka. Občas ji nosí na záchod. To prý, že kdyby ho někdo vyrušil od stolice – má se jak bránit.

Když jsem ho s tou pitomou zbraní uviděla, tak jsem se tak lekla, že jsem málem dostala infarkt. Učurnutí by se dalo s tímhle srovnat.

„Tak kdepak si byla, děvenko?“ ušklíbal se cynicky, zbraň stále namířená na mě. Připomínalo mi to toho mrazíka. A to už se mi vážně zvedaly mandle.

„Huh?“ vybleptla jsem. Můj mozek vnímal jen tu pitomou zbraň, u které, pokud právě zmáčkne spoušť (a věřte mi on je toho schopnej, jednou vystřelil na moji babičku, protože si myslel, že mu chce ukrást drogy… Byl tehdá na hippie. – Zmínila jsem, že už babička nežije?), tak můj hrudní koš bude na kuchyňské lince, zatímco zbytek zakrváceného těla s dírou v břiše jako vrata se bude svíjet k zemi. Viva optimismus! Klid… jako babička nedopadnu. Snad?!

„Za chvíli bude pět hodin. Co mi paměť slouží, nic o tak pozdním návratu si neříkala!“

„Můžeš, prosím… odložit tu zbraň?!“ odpověděla jsem zdvořile, ale konec věty už jsem docela i ječela.

„A co za to?“ zareagoval obratně.

„Cože?“ vytřeštila jsem oči a s otevřenou pusou jsem na něj pitomě civěla.

„Odložím, ale co dostanu za náhradu?“

„Náhradu? Sakra, tati! Co to meleš?!“ ječela jsem.

„Dobrá, dobrá…“ Pomalu toho giganta kulovitého tvaru sesunoval dolů a já začala zhluboka dýchat.

„Do háje, tohle mi už nedělej!“

„Přestaň na mě ječet, děvenko. Nejsi ani zdaleka v té pozici, aby sis něco takového mohla dovolit. A teď znovu od začátku. Bez zbraní… Kde jsi byla celý večer?!“

„Hmm… u spolužáka.“ Proč lhát?

„Nechtělas jít náhodou do knihovny?“ optal se po chvilce nevěřícného zírání.

„Jo, ale všechno se to nějak zvrtlo. Přišel tam nějakej kluk a flirtoval se mnou.“ To nebyla zas až taková lež. „A ty víš, co to se mnou dělá, když se mi maso samo nabízí,“ dodala jsem.

Chvilku zase jen zíral, ale pak mu asi došlo, že mluvím o svém kanibalství. Božíčku, proč mu furt všechno tak pomalu dochází. Blik, cvak, žárovka!

„Mělas někomu zavolat, když si to tak nezvládala a nemuselas bejt v trapu celou noc,“ odsekl nakonec.

„No… jenomže to je právě ten důvod, proč jsem byla pryč. Já někomu volala, ale byl to ten spolužák.“ Ok, tak tohle už byla lež. To bude fajn, on to nepozná. Jsem dobrý lhář. Jsem dobrý lhář.

„To se mi nějak nezdá, jaké je jeho jméno?“ Do háje!

„Tati, promiň, ale já už jsem strašně unavená a čeká mě ani ne hodina a půl spánku. Mohli bychom si o tom promluvit zítra odpoledne?“ nahodila jsem nevinný výraz a koulela očičkama. No… jako ve Shrekovi to určitě nebylo (na kocoura nemám), ale snaha byla…

„Dobrá, ale slib mi, že se z toho už nijak jinak nepokusíš vymotat. A jestli jo, přísahám, že ti do koupelny nainstaluju tu kameru. A to pak teprve bude show!“

„Ne… To bys neudělal!“

„Myslíš? Já myslel, že mě znáš líp!“

„Upf“ vyfrkla jsem neschopna slova.

„No?!“

„Co?“

„No, chci důkaz, že se z toho nevymotáš. Cokoliv!“

„Slibuji, že z toho nevycouvám a povím ti, cokoliv budeš chtít…“ Jakmile jsem dopověděla tu druhou větu, hned jsem toho začala litovat. Toho zneužije. Bylo to jasné i z jeho obličeje. Usmíval se jako by vyhrál něco podstatného.

Satisfakce je mrcha, Brvo.

Šla jsem do postele. Bez sprchy, odlíčení, přestrojení, jsem spadla na postel a usnula. Budík nenastaven. Vzbudila jsem se pozdě ráno. Na hlavě hnízdo. Panika ze mě sršela. Vlítla jsem do sprchy a po cestě si všimla budíku.

7:35

„Sakra!“

Vlítla jsem do sprchy a prožila svou nejrychlejší sprchu v životě. Učesala si rychle vlasy. Možná až moc rychle. Pár vlasů jsem si přitom násilím vyškubala a na fénování… na fénování už prostě nebyl čas.

Převlíkla jsem se, vzala bágl, mobil, klíče a utíkala z domu. Chorarlie na mě samozřejmě nečekal, takže jediná šance na odvoz byl soused, který právě vyjížděl z garáže.

Letěla jsem za ním, jak ujížděl, a když mě uviděl, jak za ním běžím a hážu kolem sebe bezmocně rukama, zastavil tak prudce, že jsem do toho auta vletěla a flákla se o hlavy.

„Do háje! Je snad pátek třináctýho?“ řvala jsem směrem k nebi?

„Nastup si!“ ječel na mě pan Propiska z okénka.

Udělala jsem, jak nakázal a on mě za to, bez dalšího slova, odvezl ke škole. Zdvořilé poděkování ho jen naštvalo, a tak jsem za sebou flákla dveřma a utíkala na hodinu. Vešla jsem do školy a jukla na první hodiny, co jsem uviděla.

8:15

„Sakra! Sakra, sakra!“

O 20 minut později

Fyziku jsem tak trochu prošvihla, tak jsem na ni rovnou nešla. Místo toho jsem celou dobu pochodovala po chodbě a v hlavě si promítala minulé události. Kdyby holka, co náhodou prošla kolem, neměla u sebe Kinedryl, asi bych to ze sebe vyšvihla. Můj žaludek je za pár posledních dní na vodě. Jsem těhotná?

Fuj s tim, ještě tohle přivolej…

A pak mi to došlo…

„Já koza pitomá!“ ječela jsem bezmocně na té chodbě. Pak mi došlo, že to byla chyba. Několik učitelek/profesorek otevřelo najednou dveře. Vypadalo to jako domino. Rychle jsem se schovala za sloup, jako že tam nejsem – když je mi jasné, že mě každá z nich viděla. Otočila jsem se zády ke sloupu a poslouchala, jak všechny zavírají dveře.  Opřela jsem se o ten sloup a hlasitě oddechovala.

Důvod mých nadávek k sobě samé… Když jsem včera vykopla toho Mrazíka z auta, tak jsem si to jeho auto přivlastnila. Proč já kravka teda běžela za tím sousedem, když jsem odvoz nepotřebovala? Já už si nerozumím. Já si ty problémy pravděpodobně sama vytvářím. Jsem idiot. Horší je, co budu dělat teď s tím autem. Musím něco vymyslet.

Byla biologie. Vešla jsem do třídy, ještě tu nikdo nebyl. Bezva! Zabrala jsem si třetí lavici u okna vlevo. Hodila jsem bágl na židli vpravo a na tu vlevo si sedla. Vyndala si věci, sedla si a tiše čekala. Zazvonilo a všichni se začali shromažďovat na chodbách. Otevřely se dveře do biologie a vstoupili Bike, Cedric , Konzuela, Peps a nějaký další, co jsem neznala. Ke konci vešel Hitler a někomu podržel dveře. Shodila jsem bágl z té židle na zem, protože učebna už byla téměř plná tak, abych nevypadala, že se roztahuju…

Chyba.

Hitler držel dveře Retardovi. Hitler utekl z místa činu, ale Retard furt stál v těch dveřích. Co to? On na mě zíral. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo si toho všimnul, protože se několik holek uchichtlo a někdo dokonce pronesl „Ptáčci.“

Nechápu proč, ale… namíchlo mě to. Potřebovala jsem nějakou obranu. Jsem na něj přece naštvaná ne? Musim něco vymyslet. Co jsem to tehdá říkala o tom zvracení?!

Dal se do pohybu, ale oči ze mě ani na minutu nespustil. Buď byl zdrogovanej, nebo se mě snažil zhypnotizovat.

Zezadu jsem slyšela Peps, jak rytmicky řve furt jedno slovo: „Vy-sát, vy-sát, vysát!“

Cože?!

Otočila jsem se za ní a ona zmlkla, otočila jsem se zpátky a viděla, jak Retard prochází kolem větráku. Moje šance.

Zvedák rozvál vítr a já si ihned zakryla ústa a zahrála nejlepší komedii svého života. Myslím, že mi každý ve třídě zbaštil, že mi Edward smrdí. Všichni se chichotali ještě víc než předtím. A když si ke mně přisedl, protože jinde volno už nebylo, udělala jsem, jako by mě uhodil fackou. Jako by na mě přistála kupa hnoje. Dost hlasitě jsem se od něj odtáhla a šla co nejvíc do kraje. Muselo to doslova vypadat, jako že k němu mám odpor.

Asi po patnácti minutách vysvětlování pana Hlívy jsem se zvedla, utekla ze třídy a vymluvila jsem se, že je mi strašně blbě. Když jsem ale vycházela ze dveří, na všechny jsem zařvala. „Bože, to je smrad!“

A všichni vyprskli smíchy.

O čtvrt hodiny později

Seděla jsem v kanceláři „naší“ ředitelky a vysvětlovala svou absenci na první hodinu a úprk z druhé. Poprosila jsem ji, jestli jsou i nějaké jiné semináře volné, ale ona mi s politováním oznámila, že ne, žádné už nejsou…

Šla jsem tedy nespokojeně na další dvě hodiny literaturu a matiku, a pak byl už jen oběd.

Chyba číslo dvě.

U pultu s jídlem, kde jsem marně hledala lidské maso a rezignovala nad pěknou směsí hovězího, vepřového, jehněčího a kuřecího (maso pro dětičky), se ke mně nepřifařil nikdo jiný, než… Retard.

Drkl do mě, aby na sebe upozornil, že tam je. Párkrát na mě mrkl těma svýma nepřirozeně černýma očima a blbě se telil.

„Už to můžeš přestat hrát,“ řekl.

Ignorovala jsem ho a dívala se po nádivce… mňam.

Shodil na zem naschvál jablko a odrazil ho špičkou boty, která způsobila, že mu jablko vletělo do ksichtu a já se začala hlasitě smát. V nose mu to totiž hlasitě křuplo a on se začal lehce motat… idiot.

„Víš, dala bych ti do držky sama, ale ty… jsi v tom lepší!“ prskala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchy. Celá jídelna nás napjatě sledovala. Big Brother!

„Ha-ha,“ vyštěkl po trapné chvilce mého nekončícího smíchu, kdy už jsem začala chrochtat. Bože, to byl smích. Matka Tereza by mi záviděla!

„Vysál jsem tvýho psa, vyspal se s ním a zakopal ho u vás na zahradě!“ řval na mě ironicky, ale mě bylo jasné, že tohle joke nebude. Smích opadl, tác z mé ruky upadl taktéž a já na něj s otevřenou pusou čuměla, jak největší kretén na týhle planetě.

Teď se začal smát on. Super! Zavřela jsem pusu, dala ruce v bok a povýšeně na něj zírala. Vzal mě za lem trička, přitáhl mě k sobě, díky čemuž jsem šlápla do té hromady masa na zemi tak, že jsem byla přímo centimetr předtím.

Nalepil na mě svou pusu a začal mě vášnivě líbat před čtyřmi sty zírajících párů očí spolužáků.

Shrnutí

9. kapitola x 11. kapitola

Účinkující:

Retard (Edward), Brva (Bella), Even

Hitler – Tayler

Bike – Mike

Peps – Jessica

Consuela – Angela

Cedric – Eric

Chorarlie (Charlie), Mhil (Phil), Hené (Reneé)

Vedlejší role: děda „Mrazík“

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je to jenom sen, doufám! 10: