Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak II - 2. kapitola

16.10.2010 (11:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1174×

2. Pouto

Edward:

Tak neskutečně jsem se těšil, až budu opět svou holčičku držet v náručí, že jsem se v tom letadle málem zbláznil.

„Zatraceně, Edwarde, uklidni se,“ rozčílil se už Carlisle, když už jsem se asi po milionté ptal letušky, kdy už tam budeme.

„Promiň, tati, ale já si nemůžu pomoct. Mám o ni strach, co když…“

„Je v naprostém pořádku,“ přerušila mě Esmé v mých katastrofických úvahách. „Už to není malé dítě, které musíš stále držet za ručičku. Má vlastní oporu - Setha a ten nedopustí, aby jí byl zkřiven jen jediný vlásek na hlavě. Takže se, prosím, už tolik neboj. Dokážou se o sebe postarat.“

„Já to vím, ale to mě neuklidní. Dokud ji zase nebudu držet v náručí, neujistí mě vůbec nic,“ snažil jsem se vysvětlit. Ale beztak marně. Oni za ta léta ještě stále nepochopili to hluboké spojení mezi mnou a Renesmé a nikdy ho nikdo ani pochopit nemůže - kromě nás dvou.

Seth:

Probudil jsem se do podivně zářícího slunečního světla. Sluneční světlo! Uvědomil jsem si problém, který to způsobí, ještě než jsem otevřel oči. Vždyť Alice předpovídala na celý týden zataženo a dokonce i déšť, kde se tu tedy bere tohle záření?

Otevřel jsem oči, abych to prozkoumal, ale pronikavé světlo moje oči, poddávající se dlouho tmě, tohle nesnesly a já je musel okamžitě zavřít. Počkal jsem tedy pár vteřin a začal s tím probíráním opatrně. Nejprve jsem otevřel jen jedno oko a po chvilce i to druhé.

Po pár oslepujících vteřinách si mé oči navykly a já zjistil, že to nebylo sluneční světlo, jak jsem si naivně myslel, ale jen Nessie uprostřed noci rozsvítila lampičku nad křeslem, na které si sedla a koukala bezmyšlenkovitě z okna na až neobvykle rušné ulice.

„Ness? Co tu děláš v tuhle hodinu? Vždyť jsou teprve tři hodiny ráno!“ optal jsem se jí a přešel k ní blíž.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, jen nemohu spát,“ omlouvala se okamžitě a s provinilým výrazem ve tváři se z křesla prudce zvedla - na mě se ale stále neotočila. Přistoupil jsem k ní blíže a objal ji kolem ramen, zachvěla se, ale neodtáhla, naopak se ke mně více přitiskla.

„Co tě trápí, lásko?“

„Vůbec nic, jen jednoduše už nemůžu spát, naspala jsem se toho až dost,“ vymlouvala se.

„A odkdy tobě až moc spánku vadí?“ zeptal jsem se a chtěl tomu dát trochu veselejší tón. Ona byla vždy velký spáč a já si z ní kvůli tomu často utahoval, ale tentokrát se ani neusmála.

„No tak, Ness, pověz mi, co tě trápí,“ naléhal jsem.

„Stále to samé, Sethe. Bojím se. Bojím se nového místa, nového prostředí a lidí, ale právě v tuto chvíli mě nejvíce znepokojuje fakt, že nemám tátu u sebe. Já vím, že ti připadá, že jsem na něm až moc závislá, ale pochop, že já jsem nikdy kromě něho nikdy neměla. Samozřejmě vždy tu byli a jsou babička s dědou, teta Rose a strýček Emmett a nesmím zapomenout ani na tetu Alice a strejdu Jaspera a v neposlední řadě děda Charlie,“ vyjmenovával všechny důležité lidi v její rodině, když zpozorovala, že chci namítat u jejích slov, že nikdy kromě Edwarda nikoho neměla, „a samozřejmě ty,“ dodala.

„Ale to jsou lidi, které sice nadevše miluju, ale nedokážou nahradit či pochopit to spojení mezi mnou a tátou,“ snažila se mi vysvětlit.

„Ani já ne?“ zeptal jsem se po chvilce ticha.

„To se nedá srovnávat. To je jako kdyby ses zeptal matky, které ze svých dvou dětí má radši. Chápeš? Já nemohu vybírat mezi vámi dvěma, protože vy nejste soupeři. On je můj otec, kterého nadevše miluju, až to možná časem hraničí se závislostí, a ty jsi můj život, moje láska, bez které bych už dávno neexistovala. Rozumíš mi alespoň trochu?“

„Snažím se.“

„Dobře,“ řekla jen a dál jsme již nepromluvili. Jen jsme tam mlčky stáli a pozorovali noční londýnský ruch v ulicích.

Renesmé byla nejspíš myšlenkami někde v letadle u svého táty, zatímco já se snažil trochu pochopit tohle jejich hluboké spojení. Vždy jsem si naivně myslel, že jednoho dne se Nessie dokáže odpoutat od své rodiny a my budeme moct žít spolu, ale nejspíš jsem se mýlil. Od rodiny se možná odpoutat dokáže, ale Edwarda se nepustí.

Edward:

Konečně jsme stáli opět pevně na zemi a mířili si to k autům, které Alice s Jasperem koupili, zatímco my ostatní jsme čekali na vydání zavazadel.

„A kde je moje Volvo?“ postěžoval jsem si, jakmile jsem zaregistroval, že mezi novými auty se netyčí nejnovější model mého oblíbeného auta.

„To právě neměli, ale neboj, ještě se sežene,“ uklidňovala mě Alice, „zatím ti bude muset stačit tohle.“ Ukázala na černý Mercedes a už mi házela klíčky.

„Fajn, tak hlavně už jedeme, ne?“ zavrčel jsem netrpělivě.

„Ty už můžeš jet, Edwarde. Vyzvedneš Nessie a Setha a my zatím pojedeme napřed a vše připravíme,“ rozhodl Carlisle.

„A nemusíte nijak spěchat,“ dodala Esmé, která věděla, že budu se svou dcerou chtít vynahradit čas bez sebe, i když to byly jen dva dny.

„Díky.“ Nasedl jsem do auta a vyrazil k hotelu.

Renesmé:

Po našem nočním rozhovoru toho Seth už moc nenamluvil. Šli jsme si sice ještě lehnout, ale oba jsme věděli, že ten druhý nespí. Přesto jsme předstírali, že to netušíme a dál si hleděli svých myšlenek.

Já jsem sice chtěla začít konverzaci, ale nevěděla jsem přesně jak. Bála jsem se, že jsem Setha natolik vyděsila tím, že se nedokážu od táty odpoutat, že si to se mnou rozmyslí a raději si najde někoho, kdo nebude natolik závislý na svém rodiči.

Jde to vůbec? Je vůbec možné, aby se vlkodlak odtisknul, když mu partnerka nevyhovuje? Kdo ví? Dnes je možné přeci vše.

S menším pocitem strachu a nejistoty jsem nějakým záhadným způsobem nakonec usnula a probudil mě až zvuk budíku, který mi v podstatě hlásil, že za chvíli přijede má rodina.

Obvykle bych se s budíkem hádala, proklínala a prosila ještě o pár minut sladkého spánku, ale dnes ráno ne. Dnes ráno bylo totiž něco jinak.

Pomalu, jako bych byla praštěná palicí, jsem si na posteli sedla a chtěla zjistit, co je tu jiné. Podívala jsem se na druhou stranu postele a čekala jsem pohled na pochrupujícího Setha, ale opět jsem se mýlila. Druhá půlka postele byla dokonale ustlaná a Seth nikde.

„Sethe?“ zavolala jsem do prázdného pokoje, ale odpovědí mi bylo jen mrtvolné ticho a mé přerývané dýchání.

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak II - 2. kapitola: