Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak - 7. kapitola

28.05.2010 (07:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1706×

7. kapitola

Renesmé:

Ráno jsem se probudila a hned jsem pochopila, že se něco děje. Teta Alice mě oblékla do černých šatů, což ještě neudělala a dole jsem viděla, že tak jsou oblečení všichni. Včetně tatínka, který byl smutnější než kdy dřív. Opět jsem se ho ptala, jestli už uvidím maminku, ale on mi odpověděl ne, že dneska se jdeme s maminkou rozloučit.

Těch pár dnů co jsem na světě, jsem jí viděla jen jednou a měla jsem z toho špatný pocit. Zrovna byla celá od krve a vypadala hrozně zraněně. Hrozně jsem se bála, že jsem jí ublížila a kvůli mně tady není. Všichni mě ujišťovali, že tak to není. Děda Charlie říkal, že mě má jako malou náhradu za svou dceru. Tak jsem pochopila, že on byl tatínek maminky. Dědu Charlieho jsem měla moc ráda, ale když jsem byla s ním, tak mě bolelo v krku a nesměla jsem mu ukazovat, co umím.

Byli jsme na nějakém obřadě. Před námi ležela podivně velká krabice, prý rakev. Všude byly květiny a tváře všech okolo byly smutné, někteří dokonce plakaly. I já plakala. Pochopila jsem, že tohle je to rozloučení s maminkou. Ale myslela jsem si, že ji alespoň uvidím, ale ona tu nebyla.

Poté chtěl tatínek zůstat sám a tak jsem jela s tetou Alici. Vzala mě na nákup nového oblečení. Rostla jsem hrozně rychle. Někdy mě bolela kůže a praskala, ale zase se rychle zhojila. Děda Carlisle mě neustále měřil a viděla jsem na něm, že má starosti. Snažil se mě přemluvit k pití dětské stravy, ale mě to vůbec nevonělo. Dávala jsem přednost krvi.

Nákupy s tetou byli moc fajn. Koupila mi spoustu nových věcí, ale byla jsem ráda, že už jsem doma u tatínka, který mě hned bral do své náruče. Ukázala jsem mu, co jsme s tetou dělaly a samozřejmě, že už mám hlad. Vzal mě do kuchyně a připravil mi mou láhev. Poté jsme šli do pokoje, tatínek mě uložil a já hned usnula.

Zdálo se mi všechno, co jsem za ten den zažila. Znovu jsem se loučila s maminkou a znovu jsem byla nakupovat. V mém snu se objevilo něco, co mě vyděsilo. Probudila jsem se a tatínek mě hned vzal na ruce. Procházel se semnou po pokoji a pohupoval semnou.

Už jsem zase zavírala očka, že budu spát, když jsem spatřila světlo uprostřed pokoje. Světlo se zformovalo do velké koule a vznášelo se nad námi. Natahovala jsem ruce a snažila se na něj dosáhnout, ale nešlo to. Když mi bylo světlo na blízku, cítila jsem se v bezpečí. Měla jsem pocit, že mě chrání. Spokojeně jsem usnula.

Zdál se mi nový sen. Ležela jsem v postýlce a nad hlavou mi poletovalo to světlo. Pak jsem ve své hlavě uslyšela hlas. Byl to jiný hlas, než když na vás někdo mluví. Utěšoval mě, že za smrt své maminky nemůžu a že maminka bude vždycky semnou. Pak mi to došlo, to je má maminka. Kladla velký důraz na to, že nikomu nesmím ukázat svůj sen a musím si ho nechat jen pro sebe.

Ráno mi už nebylo smutno. Věděla jsem, že maminka je stále semnou.

Edward:

V noci jsem sledoval sny, které se zdály Renesmé. Ten první byl Bellin pohřeb, ale ten druhý jsem nechápal. Zdálo se jí o světle. Ležela v postýlce a nad ní se vznášelo velké světlo. Zářilo velice silně, ale ona se ho vůbec nebála. Vypadal jako by si s tím povídala. Usmívala se a byla šťastná, nebo tak vypadala.

Bella:

Už nějakou dobu jsem byla andělem a dávala jsem pozor na svou rodinu. Nikdo z nich o mé přítomnosti neměl ani tušení přesto, že jsme s nimi byla na každém kroku. Hlavně s Edwardem. Zjistila jsem, že se dokážu přenést pouhou myšlenkou. Jen jsem pomyslela na to, kde chci být a už jsem tam byla. Bylo to velmi praktické.

Mou smrtí se moc trápil a já věděla, že kdyby nebylo Renesmé už dávno by šel za mnou. O Renesmé se ale staral skvěle, byl s ní každou volnou chvilku a veškeré nebezpečí, které jí hrozilo, okamžitě zahnal. Nejprve to byl problém s vlky, pak se samotným Jacobem, který mě svou reakcí opravdu naštval.

Dnes byl můj pohřeb a Edward i Renesmé, která moc nechápala, o co jde, to nesli velice špatně. A navíc přijeli Denailští a to včetně Tanyi. Jak já ji nenáviděla, nejradši bych jí něco udělala, ale nemohla jsem. Byla jsem anděl. Ale sám Edward o ní neprojevil sebemenší zájem, což mě velice potěšilo.

Pozoroval jsem celý svůj pohřeb a byl to velice zvláštní pocit. Když ale Edward padnul na kolena u mého hrobu, nemohla jsem se na to dívat, nemohla jsem se dívat, jak trpí a tak jsem se radši přenesla k mé dceři, která byla zrovna s Alice na nákupech. Chudáček můj malej.

Věděla jsem, že Renesmé je v dobrých rukou, ale opět se mi zachtělo vidět Edwarda. Už jsem se ale nevyskytla na pohřbu, ale doma. Edward se zrovna vrátil domů a vypadal opravdu zničeně, byla jsem ráda, že tu teď Renesmé není. Nechtěla bych, aby tatínka viděla takto.

Sedl k piánu a král skladbu, kterou jsem nikdy neslyšela. Byla opravdu krásná a já viděla, jak se Edward postupně odpoutává od své bolesti. Bohužel moji myšlenku jsem nesdílela jen já, ale i Tanya. Opět to na Edwarda zkoušela, ale naštěstí opět neuspěla. Měla jsme z toho radost.

Hned jak se vrátila i Alice s Renesmé, Edward si ji vzal opět k sobě. Nadšeně mu ukazovala, co celý den dělaly. Edward ji pak nakrmil a odnesl do postýlky. Malá hned usnula a spala jako andílek.

Na chvilku se probudila a Edward s ní začal hned pohupovat a tišit ji. Zanedlouho opět usnula a klidně oddychovala.

Jakmile znovu usnula, sestoupila jsem k ní blíž a nadšeně si jí prohlížela. Ona ale najednou začala chmatat ručičkami a volala: „Mami.“ Že by o mně věděla? Ale to je přeci nesmysl.

Najednou jsem ale uslyšela slabý hlásek: „Já nechtěla mamince ublížit.“ Byl to hlas mé dcerky. Nevím, jak je možné, že slyším to, co říká ve snech, jelikož se jí rty nepohnuly, ale třeba může slyšet i ona mě.

Začal jsem ji hned tišit a uklidňovat, že za mou smrt nemůže a že s ní budu vždycky. Každou chvilku jsem ji opakovala, jak moc ji mám ráda a jí se na tváři roztahoval úsměv čím dál víc. Že by mě opravdu slyšela?

Třeba s ní nějakým způsobem můžu komunikovat v jejích snech… Napadlo mě.