Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak - 10. kapitola

23.07.2010 (18:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1690×

10. kapitola

Bella:

S úsměvem na tváři jsem se dívala na svoji rodinu, na spokojenou Renesmé v Sethově náruči. Na Edwarda, který sice po Sethovi házel vražedné a zároveň bolestné pohledy, ale já vím, že byl z hlouby duše rád, že to dopadlo takhle. Renesmé bude ještě víc v bezpečí a navíc, Seth je skvělý. Ano, skvěle to dopadlo, Jacob to teď vše Edwardovi vysvětlí a on už se nebude muset strachovat ani z jejího růstu ani o její bezpečnost, ze strany vlků jí už nehrozí žádné nebezpečí, a kdyby se na ní někdo chtěl jen křivě podívat, budou za ní stát jak upíři, tak i vlkodlaci, samozřejmě v čele s Edwardem a Sethem. Všechno bylo téměř dokonalé, i Tanya zmizela, všichni z Denali se pár dní po mém pohřbu odebrali zpět domu, i když Tanya by tu nejradši zůstala. Ano, všechno bylo dokonalé, až na jednu maličkost, já tam nebyla. Mohla jsem je jen pozorovat a vniknout jim do snů, ale to je vše. Nemohla jsem tam být s nimi, sedět Edwardovi v náručí, dotýkat se jeho dokonalého těla… prostě nic… už nikdy.

„Krásná rodina, Bello,“ ozval se mě moc dobře známý hlas, už podruhé, co jsem se ocitla v této existenci, nebo jak to nazvat. Otočila jsem se po zvuku hlasu a ona tam opravdu stála. Věděla jsem, že je to ona, ale stejně mě to překvapilo.

„Babičko, co? … Jak? … Kam jsi před tím zmizela a co tu děláš teď?“ ptala jsem se jí zmateně.

„Je čas, Bello,“ odpověděla klidným a přívětivým hlasem a natáhla ke mně ruku.

„Čas? Na co?“

„Bello, tvůj úkol zde už skončil. Musíš pokračovat v cestě.“

„Jaké cestě? Jaký úkol? O čem to mluvíš?“ ptala jsem se celá zmatená. I když už mi trochu začínalo docházet, o čem to mluví, nechtěla jsem si to připustit.

„Bello, tvůj úkol už skončil. Splnila jsi ho v rekordním čase a teď musíš jít. Tvá rodina už je v bezpečí a ty je musíš nechat žít život bez tebe. Už do jejich života nepatříš, Bello, ale navždy zůstaneš v jejich srdcích,“ řekla mi s lítostí v hlase. Takže já už se musím vzdát i toho troška co mám? A co bude dál?

„Ale, babi, moje dcera… potřebuje… prosím.“

„Ne, Bello, to nejde. Úmyslně jsem ti na začátku řekla, že jsi andělem upírů, abys získala více času v této existenci, ale ty jsi i přesto splnila to, co jsi měla v rekordním čase. Je mi to líto, Bello, musíš jít. Ale protože jsem tvoje babička a nerada vidím, jak trpíš. Dám ti ještě dvanáct hodin. Rozluč se, Bello, a pak přijdu znova.“

„Jak se mám rozloučit? Jak mám najít správná slova pro svou dcerku, kterou jsem si sotva užila a přesto ji miluju víc než cokoliv na světě. Jak mám jen tak odejít, aniž bych alespoň ještě jednou promluvila s Edwardem. Chtěla bych mu alespoň dát sbohem.“

„Dobrá i toto ti splním. Rozluč se i s Edwardem, pro tentokrát tě uslyší, až bude Renesmé spát. Ale víc už udělat nemůžu, zlatíčko, mrzí mě to. Uvidíme se za dvanáct hodin,“ řekla a zmizela stejně rychle, jako přišla.

„Babičko?“ zavolala jsem do prázdna, ale už se nikdo neozval. Takže už mám jen dvacet čtyři hodin. To je jako v nějakým špatným filmu, ale tam by se určitě v posledních vteřinách stalo něco nečekaného a zázračného a příběh by dopadl dobře, ale jak dopadne ten můj příběh? Co bude dál?

Rozhodla jsem se nemarnit svůj poslední čas tady přemýšlením nad tím, co bude dál a radši jsem se ho rozhodla smysluplně využít. Zatímco Edward diskutoval s Jacobem a Carlislem a Renesmé si hrála v Sethově náruči, rozhodla jsem se jít za svým tátou. Nebudu mu lézt do snu, ovšem, jen se na něj půjdu podívat… naposledy.

Našla jsem ho ve svém bývalém pokoji, jak si prohlíží mé staré fotky. Byly tam také fotky Renesmé. Držel je všechny a brečel. Počkat brečel? Nikdy jsem neviděla Charlieho brečet. Rvalo mi to srdce. Chtěla jsem ho utěšit. Chtěla jsem mu říct, že všechno je v pořádku, že já jsem v pořádku. Ale nemohla jsem, nemohla jsem vůbec nic, jen nečině přihlížet. Ale nemohla jsem se na to dívat dlouho, bolelo mě koukat na zlomeného Charlieho, raději jsem se tedy vrátila do domu Cullenových. Domu, který měl být i můj. Tady měl začít můj nový život, ale místo toho tady skončil. Ale nikomu jsem to nevyčítala a už vůbec ne mému andílkovi nebo Edwardovi. Zvolila jsem si tak sama a vím, že jsem udělala správně.

Jak jsem tak přemýšlela, najednou se Edward zvedl s tím, že už je čas, aby šla Renesmé spát. Vážně už je tolik hodin? Moc času už mi nezbývá…

Následovala jsem je do Edwardovy ložnice a čekala až Renesmé usne, což netrvalo moc dlouho. Jakmile se ponořila do tvrdého spánku, přišel můj čas.

„Renesmé? Miláčku, slyšíš mě?“ zeptala jsem se jí.

„Mami?“ řekla nadšeně a už mi chtěla vyprávět, co dnes dělala, ale já jí musela zarazit, vím to a už nemám tolik času, poslechnout si to i od ní.

„Já vím, zlatíčko, všechno jsem to viděla, ale nemám už tolik času. Renesmé, já musím odejít.“

„A kam?“ zeptala se. Co jsem jí měla odpovědět, když jsem to sama nevěděla?

„Sama nevím, ale už tě nebudu moct navštěvovat ve snu. Musím se s tebou dnes rozloučit.“

„Nechoď,“ prosila mě.

„Nechci, ale musím. Pamatuj si, že tě neskutečně moc miluju a milovat tě vždy budu. A ve tvém srdíčku s tebou budu stále, na to nikdy nezapomeň,“ připomínala jsem jí a bylo to pro mě stále těžší, rozloučit se.

„Taky tě miluju, maminko. Budeš mi chybět,“ řekla a měla na krajíčku.

„Ty mě taky, andílku můj. Ale máš tu ještě tatínka a Setha a taky Rose, Esme, Alice, Emmetta, Jaspera, dědu Carlislea, dědu Charlieho a spoustu dalších a všichni tě budou zahrnovat láskou a pozorností, kterou si zasloužíš. Miluju tě, Renesmé, navždy,“ řekla jsem a zmizela jí ze snu. Už jsem tam nemohla být déle. Ta bolest z odchodu mě ničila a stále ničí.

Teď přichází to nejtěžší. Edward.

„Edwarde?“ zavolala jsem směrem k němu.

Edward:

Renesmé si spokojeně lebedila v Sethově náruči. Bolelo mě, že i ji mi už vzali, ale zároveň jsem byl rád, že je to Seth a že bude v bezpečí. Občas jsem sice po Sethovi střelil nevraživý pohled, ale on věděl, že to tak nemyslím a měl pravdu. Nedokázal jsem se na něj dlouho zlobit. Za to Rosalie se s tím jen tak nesmíří. Představa smradlavého čokla, jak ona říká, takhle blízko u Renesmé je pro ni příšerná a tak Setha neustále obezřetně pozorovala připravená rychle zasáhnout.

Já jsem byl k němu mnohem důvěřivější a navíc jsme museli ještě s Jacobem probrat pár věcí. Měl prý pro nás pár vzkazů od Belly a tak jsme se s ním a Carlislem vydali do Carlisleovy pracovny.

„Tak co máš, Jacobe?“ zeptal se přátelsky Carlisle.

„Bella mě pověřila, abych vám ještě vyřídil a uklidnil vás, co se týče Nesiina růstu. Prý si totiž nemáte dělat vůbec starosti, prý se její růst po sedmi letech zastaví a to bude v době, kdy bude přibližně dospělá. Pak už zůstane navždy taková,“ vysvětli Jacob Carlisleovi to, co já už si přečetl v jeho mysli. Ta zpráva mě hrozně potěšila, už se nemusím bát o rychlý růst své dcery. Alespoň něco se vyřešilo.

Carlisle tuto zprávu taky přijal víc než nadšeně, ale pak se ještě zajímal o jeho podivné sny s Bellou a Jake mu překvapivě ochotně odpovídal.

Když přišel čas, aby Renesmé šla spát. Došel jsem si pro ní a Seth mi ji ochotně předal, a já v tu chvíli věděl, že my spolu budeme i přes to nadále skvěle vycházet. Když jí každý popřál dobrou noc, donesl jsem ji do mé ložnice a dal jí, jako každý večer, spát. Usnula za chvilku a já už jen čekal, až se objeví to světlo - Bella. Nečekal jsem dlouho a byla tam, ale opět jsem nic neslyšel jen se mi Renesmé zdála dnes nějaká víc neklidná a taky smutná. Přemítal jsem, co se jí jen mohlo stát, když jsem uslyšel ten nejnádhernější hlas na světě. Hlas mé ženy, mojí nádherné Belly.

„Edwarde?“ uslyšel jsem.

„Bello, jsi to ty?“ zašeptal jsem do noci a připadal si jako blázen.

„Ano jsem to já, lásko,“ odpověděla láskyplně a já byl tak neskonale šťastný, že ji jen slyším. Sice mi nedávalo žádný smysl jak je to možné, ale na tom nezáleželo, důležité bylo, že ji mohu slyšet.

Bella:

Poznal mě. Poznal mě hned na poprvé a mé srdce se tetelilo blahem. V jeho hlase jsem stále slyšela lásku, lásku ke mně a byla jsem šťastná. O to míň se mi líbilo to, co teď musím udělat.

„Bello, jak je možné, že tě slyším?“ zeptal se po chvíli.

A tak jsem mu vše vysvětlila, všechno co se stalo po mé smrti až po dnešní setkání s babičkou. Povídali jsme si téměř celou noc, kdy já jsem vysvětlovala a on mi vyjadřoval lásku a říkal, jak mu chybím. Taky mi chyběl, ale přišel čas, abych se rozloučila nadobro.

„Edwarde, já už musím jít. Pamatuj, že tě miluju a vysvětli Jacobovi, že jeho už jsem nestihla a řekni mu, že mu moc děkuju a že ho mám ráda. Děkuju, Edwarde, děkuju za všechno. Postarej se dobře o naši dceru. Miluju tě navždy,“ řekla jsem a odešla. Najednou jsem se ocitla někde, kde jsem to nepoznávala, ale opět tu stála babička.

„Tak pojď, drahoušku,“ řekla a napřáhla ke mně ruku. Se strachem jsem se jí chytla a nechala se vést.

„Bojím se, babičko,“ přiznala jsem.

„Není čeho,“ uklidnila mě a vedla mě k jasnému světlu a já věděla, že tady už můj život nadobro končí.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak - 10. kapitola: