Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno bude dobré - 6. kapitola

16.11.2011 (12:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2002×

Lilly

„To nemůžeme,“ křikl Edward a já si nešťastně povzdychla. Podala jsem již desátý nápad na záchranu Alexe, ale vždycky na něm něco našel.

„Nemůže tam dál zůstat, musíme mu pomoct,“ řekla jsem a vzpomínala na něj. Na jeho rodiče a malou sestru. Kate!

„Alice, nevidíš tam Kate?“ Moje teta chvíli nepřítomně hleděla před sebe a pak se na mě podívala.

„Je v pořádku, stará se o ni jedna gardistka,“ vydechla a já byla šťastná. Aspoň jedna věc je v pořádku. Začaly se mi klížit oči, takže jsem byla nucena nechat další plány na zítra.

„Já pojedu, jsem unavená,“ řekla jsem a zvedla se. Mamka se na mě nesouhlasně podívala, ale já na ni jen kývla a objala ji. Se všemi jsem se rozloučila a nastoupila do svého auta. Musela jsem vstřebat nové informace. Alex byl upír a věznili ho ve Volteře. Jeho malá sestra Kate je tam s ním. Co jeho rodiče? Co jsem o Volturiových slyšela, určitě je nenechali naživu. Během dvacetiminutové cesty jsme prošla všemi možnými náladami. Od štěstí až ke zděšení.

Zrovna jsem vystupovala z auta, když jsem to ucítila. Sladká vůně upíra. Byla jsem zvyklá na pachy mé rodiny, ale tenhle jsem neznala. Potichu jsem vstoupila do domu a čekala, jestli něco uslyším. Kromě vrzání dveří ve třetím patře jsem neslyšela nic. Přestala jsem dýchat a pomalu stoupala po schodech. Když jsem došla do druhého patra, vůně byla silnější. Přitiskla jsem se na stěnu a pomalu se sunula ke dveřím svého bytu. Nikdo tam nestál, což mě trochu uklidnilo. Došla jsem k bytu a strčila klíč do zámku. Otočila jsem jím jednou, podruhé a poté jsem dveře otevřela. Chtěla jsem vejít dovnitř, ale ucítila jsem tupou bolest na hlavě a během pár vteřin jsem upadla do bezvědomí.

Alex

Ležel jsem na posteli a přemýšlel. Moje sladká nevinná Lilly bude tady, ve Volteře. Unesou moji těhotnou přítelkyni a tím mě donutí udělat vše, co chtějí. Chtělo se mi křičet a zároveň brečet. Měl jsem chuť do něčeho kopnout, ale byl jsem na to moc slabý. Neměl jsem sílu se zvednout, zevnitř mě sžíral strach o Lilly a to malé.

„Alexi, máš jít za Arem,“ vešel do dveří Felix a já se zvedl. Hodil jsem po něm znechucený pohled a prošel kolem něj. Šel jsem starými chodbami a připravoval se na to, co se bude dít. Nebyl jsem cvičený v boji, ale když půjde o ochranu Lilly, najdu v sobě sílu. Byl jsem pár kroků od sálu, když jsem se zastavil. U velkých dveří nestála obvyklá stráž, ale Alec s Lukasem. Tázavě jsem se na ně podíval, ale oni se na mě jen podívali a otevřely dveře. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř. Čekal jsem všechno, ale to, co jsem uviděl, mě dostalo. Jeden ze třech trůnů byl prázdný. Přišel jsem blíž a uviděl Ara, jak na mě zamyšleně hledí.

„Jak sis mohl všimnout, Caius nás opustil. Byla to jeho volba a my ji respektovali. Je tu malý problém. Volterra nikdy nebyla bez třetího vládce a nebude tomu jinak ani teď. Máš velice silný dar, který by nám mohl pomoct. Jsi sice problematický a drzý, ale to by se dalo spravit. Tak co, Alexi, přijímáš?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl a hledal vhodná slova na odpověď. Když odmítnu, zemřu. Když přijmu, můžu narušit řady gardistů a za několik týdnů uteču.

„Bude mi ctí, můj pane,“ řekl jsem a sedl se na trůn.

Lilly

Když jsem se probudila, bolela mě hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vše mi došlo. Šla jsem domů, když mě někdo bouchl do hlavy, a já ztratila vědomí. Ach, ne. Teď jsem určitě ve Volteře a brzy zemřu. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Žádné okno a ani nic jiného, odkud by se dalo utéct. Dveře byly určitě zamčené a malá žárovka, která osvětlovala místnost, mi byla na nic. Místnost, ve které jsem se nacházela, byla velice hezky zařízena a hrála všemi barvami. Postel, na které jsem ležela, byla velice pohodlná a voněla jako ta moje ve Forks. Uslyšela jsem, jak někdo otevírá dveře, a proto jsem sebou hodila zpátky do peřin. Dělala jsem, že spím, ale nevyšlo to. Někdo nade mnou se rozesmál a já otevřela oči. Pamatovala jsem si Volturiovy z obrazu, který měl děda v pracovně, ale tento upír se nikomu z nich nepodobal. Smál se na mě milým úsměvem a v jeho očích nebyla ani bolest a ani nenávist. Překvapeně jsem se posadila a pozorovala muže před sebou. Měl černé vlasy sestříhané ho účesu, který jsem vídala u svého otce. Jeho oči zářily zlatem a dobrotou.

„Asi bych se ti měl představit. Jmenuji se Amun a nemusíš se mě bát. Omlouvám se za tu ránu do hlavy, Benjamin je nováček,“ řekl milým přívětivým hlasem a já na něj překvapeně hleděla. Amun? Neznala jsem ho, ale to jméno mi něco říkalo.

„Ty nejsi jeden z Volturiových,“ zašeptala jsem a odkašlala si. Mezitím, než odpověděl, mi zakručelo v břiše. Upír nade mnou se zasmál a pokynul mi, abych šla s ním. Zvedla jsem se a pomalu kráčela pryč z místnosti. Když jsem prošla dveřmi, na pár okamžiků mě oslepilo ostré světlo. Po několika okamžicích jsem si zvykla a podívala se kolem sebe. Kuchyň, obývák, ložnice a koupelna se záchodem. Na co upír potřebuje koupelnu a kuchyň? Moje rodina to měla kvůli mně a Nessie. Ach, je tu ještě jeden poloupír nebo člověk.

„Nejsem jeden z těch vrahů a nemám v plánu ti ublížit. Najez se a já ti všechno povím." Posadila jsem se na židli a do kuchyně vstoupila nějaká žena s plným talířem těstovin.

„Jez, Lilly. Neboj se nás, jsme přátelé. Mimochodem, já jsem Kebi,“ představila se mi a já se hladově pustila do jídla. Když jsem alespoň trochu zasytila svůj prázdný žaludek, tázavě jsem se na ty dva podívala.

„Lilly, ty nás neznáš, ale my tebe ano. Jsme přátelé tvé rodiny. Doufám, že už ti vyprávěli, co se před pár lety stalo,“ zeptal se mě a já kývla na souhlas.

„To je dobře. Jak ti asi tví rodiče říkali, několik jejich přátel jim pomohlo chránit Nessie. Patřili jsme mezi ně a bránili to malé stvoření v první řadě. Zabili jsme několik desítek Volterských gardistů a Aro se nám určitě pomstí. Několik měsíců po té události jsme vás přijeli navštívit a Rosalie držela v náruči tebe. Bylo nám jasné, že to Aro jen tak nenechá a nedá nám pokoj, dokud se nepomstí. Jenže roky plynuly a nic se nedělo. Přidal se k nám Benjamin, který tě tak hrubě uhodil, ještě jednou se ti za něj omlouvám. Po několika měsících si našel Tiu, se kterou zplodil dítě. Chudinka, porod málem nepřežila, ale stačili jsme ji včas zachránit. Od toho boje ve Forks uběhlo několik let a už není jen Nessie, ale jsi ty a Maggie. Jsme teď oslabeni, protože to malé stvoření potřebuje péči a pozornost. Proto jsme mysleli, že by bylo lepší, kdybychom napadli Volterru dřív, než oni napadnou nás,“ řekl opatrně a já na něj překvapeně hleděla.

„Nápad je to dobrý, ale pochybuju, že do toho naši půjdou,“ řekla jsem a on se na mě shovívavě podíval. Skoro jsem slyšela, jak kolečka v mém mozku dopadla na správné místo.

„Proto jste mě unesli,“ zašeptala jsem a zasmála se. Už vidím, jak je bude táta chtít zabít.

„Nechtěli jsme to, ale tvoji rodinu potřebujeme. Svolali jsme několik ostatních přátel a známých a dali jsme dohromady sto upírů,“ řekl a mně zaskočila těstovina, kterou jsem zrovna žvýkala. Sto upírů? Kebi mě jemně praštila do zad a já mohla zase normálně dýchat.

„Páni, to je dost. Asi bych měla zavolat domů, budou mít starost,“ řekla jsem a dojedla to výborné jídlo, které mi připravili. Amun vzal talíř a nevšímaje si mých námitek ho umyl. Kebi mě chytla za ruku a vedla do obýváku. Byl sladěn do hnědé barvy a byl dokonalý. Uprostřed seděli dva upíři a hráli si s malým dítětem.

„Lilly, tohle je Benjamin a jeho žena Tia. To malé je jejich dcera Maggie,“ prozradila mi a já se s nimi seznámila. Tia mi hrozně připomínala tetu Bellu. Měla stejnou barvu vlasů a podobné rysy v obličeji. Když jsem pohlédla na Benjamina, zastavilo se mi srdce. Měl blonďaté vlasy ve stejném rozcuchu, jaký nosil Alex. Tvář mu zdobil úsměv s ďolíčky, které jsem na svém příteli milovala snad nejvíc.

„Těší mě. Omlouvám se za tu ránu, trochu jsem to přehnal,“ omlouval se mi a já se na něj usmála. Dívka mi podala ruku a nakonec můj pohled padl na tu malou na zemi. Mohlo jí být tak pět, víc určitě ne. Hrála si s panenkou a potichu si u toho povídala.

„Ahoj Maggie, já jsem Lilly,“ sklonila jsem se k ní a ona se na mě podívala. Nejdřív se na mě dívala naštvaně, nejspíš jí vadilo, že jsem ji vyrušila z hraní, ale pak se její výraz změnil a ona odběhla k bedně s hračkami. Něco v ní lovila, a když to našla, přiběhla zpátky ke mně. V ruce držela malou panenku, která měla modré oči a blonďaté vlásky. Podala mi ji a já si ji vzala do rukou.

„Tahle panenka je ti podobná a taky se jmenuje Lilly,“ prozradila mi vysokým hláskem a já se na ni usmála.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno bude dobré - 6. kapitola: