Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vše není tak, jak to vypadá prolog + 1.kapitola

09.03.2010 (13:15) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2549×

Prolog a 1. kapitola

Vzpomínky, vzpomínky na ty se nedá zapomenout, nedají se vymazat, ale kéž by se daly.

Jak ráda bych zapomněla na svůj život, ale to nejde, takovou moc nemám a nikdy mít nebudu.

Vzpomínky, budu mít vždy a nikdy se jich nezbavím.

Ale ráda bych se jich zbavila, ale moje minulost mi to zakazuje.

Moje maminka vždy říkala, že si musím uvědomit, co chci, abych toho dosáhla.

Ale vždy to nejde, jde to jen někdy a ztěžka.

Moje proměna v upíra byla vlastně jen náhoda.

Připletla jsem se do "menší" potyčky mezi Volturovými a novorozenými.

A tak jsem se dostala do Volterry, Aro ze mě cítil velký potenciál, a tak si mě tu nechal a co jsem teď, udělal mě svojí sestrou a Markus s Caiem mu to odsouhlasili.

Nikdy jsem nepochopila proč, že by jim za to něco slíbil?  No zpátky ke příběhu, stalo se toho moc, a všechno začalo když se mě Aro rozhodl poslat na takovou malou dovolenou do Forks...

1. kapitola

Zrovna jsem byla ve svém pokoji, když se ozvalo zaklepání.

„Dále!" zavolala jsem, otevřely se dveře a v nich stál Demetri.

„Aro si vás žádá," usmál se, když strčil mezi dveře hlavu.

„Jistě už jdu," ukončila jsem svoje přemýšlení, zaklapla knihu a vydala se směr pracovna mého bratra.

U našich rozhovorů nikdy nebyl Marcus ani Caius. Dorazila jsem k pracovně a usmála se na Felixe, on mi usměv oplatil a otevřel dveře.

Vstoupila jsem do jeho pracovny, vždy mě fascinovalo kolik tu má knih.

Jsem tu už docela dlouho a ani jsem je nestačila všechny přečíst.

„Volal jsi mě, bratříčku?" usmála jsem se.

Trvalo mi dlouho, naučit se ho takhle oslovovat.

Buď jsem mu řekla Aro nebo pane. „Ano, Bello," řekl a vstal od masivního stolu z dvanáctého století.

„Jsi tu s námi už dlouho."

„Ano to jsem,"začínala jsem být nervózní, takhle se ke mně nikdy nechoval.

„No, a tak jsem si myslel, že by sis mohla odpočinou, jsi přeci jen poloupír,“ usmál se, "potřebuješ si taky někdy dát pauzu," Jen tohle, já myslela kdo ví co se neděje a on mě posílá pryč.

„Ale já, nechci nikam jet, já tu chci být s vámi," protestovala jsem.

„Marcus i Caius s tím souhlasí, nemáš na koho se vymluvit."

Ach jo, proč jen mě má tak prokouknutou, někdy si myslím, že mi do té hlavy přeci jenom vidí.

Nemá cenu se s ním přít, vždy vyhraje.

Jsem paličatá jako on, možná proto si s ním tak rozumím.

„Dobře, kdy odjíždím?" ptala jsem se.

„Za dvě hodiny, to máš čas se zabalit a rozloučit se s ostatními."

„Cože? Čekala jsem, že poletím brzy, ale až tak brzo ne!" rozčilovala jsem se.

„Já vím," usmál se, "je to šok."

„Jo a to docela velkej," byla jsem docela vyděšená, to je teprve podruhé, co opustím Volteru.

Hrad jsem opustila, jen když jsem šla na misi, ale to bylo jen jednou, Aro mě nikam nechtěl pouštět a Marcus s Caiem ho v tom utvrzovali.

Po druhé jsem domov opustila jen proto, že mě chtěli na svojí stranu Rumuni a to za každou cenu.

Chtěli mě unést, a tak mě moje garda schovala v zahraničí, do doby než se vše uklidní.

Ale je to nepřešlo, pořád mě chtěli, posílali mi dopisy s tím, ať se k nim přidám.

Nikdy jsem jim na ty dopisy neodpověděla, vždy je někdo z mé gardy spálil, nebo nějak zničil.

Prý aby mě neovlivňovali, ale já věděla, že se bojí toho, abych se k nim nepřidala.

Ale to bych jim nikdy neudělala, milovala jsem to tu.

"Dobře, já si jdu tedy zabalit, " falešně jsem se usmála, nechtěla jsem, aby věděl, jak moc mě bude bolet odchod odtud.

Vyšla jsem a před dveřmi na mě čekala už Jane.

„Ahoj," usmála jsem se, "mám ti pomoct zabalit," usmála se a dala mi ruku kolem ramen.

Vlezla jsem do svého pokoje a z pod postele vytáhla velký kufr, sedla jsem si na postel a sledovala Jane, jak mi balí věci.

"Škoda, že odjíždíš tak brzy, mohly jsme nakoupit nové oblečení," brbrala.

Vstala jsem a dala si do menší tašky knihy a šminky.

„Hotovo," usmála se Jane a v zápětí posmutněla.

„Budeš mi chybět," usmála se a objala mě.

„Ty mě taky, ale už půjdeme, nechci brečet, potom by si ze mě Felix s Demetrim zase dělali legraci."

Hřbetem ruky jsem si setřela slzy, které mi vyhrkli během loučení s Jane.

Šla jsem do haly, kde na mě čekala celá moje garda s bratříčky, ani nevědí, jak mi budou chybět.

Každého jsem objala s Demetrim a Felixem se vydala do garáží, oba si to namířili k červenému ferari.

Šla jsem k nim a sedla si na zadní sedadlo, připoutala jsem se a Demetri vyrazil směr letiště, divím se, že se ani nehádali o to, kdo bude řídit.

Věděla jsem, že ani jeden nechtěl řídit, byly  šťastní, kdybych zůstala doma, ale to nešlo.

Na letišti zastavili ve stínu velkého stromu a pomohli mi s kufry, nasadila jsem si černé brýle, aby neviděli moje uslzené oči.

Zamířila jsem si to k přepážce, ale Demetri s Felixem mě táhli někam jinam.

Nechápavě jsem se na ně skrz brýle podívala, "snad si nemyslíš, že by tě Aro nechal letět obyčejným letadlem!"

Smál se Felix, ale bylo na něm vidět, že mu do smíchu moc není.

V to jsem ani nedoufala, usmála jsem se a ukazováčkem si spravila brýle.

Nastoupila jsem do luxusního tryskáče, zamávala jsem Felixovi a Demetrimu a letěla směr Forks.

Vůbec tam nikoho neznám, na sedadle vedle mě byla modrá složka.

Vzala jsem ji a vytáhla z ní dopis s nějakými dokumenty, otevřela jsem obálku a začetla se do dopisu.

Stálo tam:

Milá Isabello, je mi líto, že jsi musela tak narychlo opustit Volteru, všem nám tu budeš chybět.

Do Forks tě posílám proto, že tam budeš v bezpečí, zase po tobě touží Rumuni.

"Rumuni? To je to ještě nepřestalo bavit?" mumlala jsem si pod falešné vousy.

Četla jsem dál, ve Forks jsem ti koupil dům, já vím, že nemáš ráda luxus, ale někde bydlet musíš.

Také jsem tě přihlásil na střední školu, na letišti na tebe bude čekat asistentka.

Předá ti učení a auto, kdybys něco potřebovala, tak jí řekni, ona to zařídí.

Máme tě rádi, tvůj bratr Aro Volturi,

PS: Mohla bys tenhle dopis předat Cullenovým, nejlépe až budeš odjíždět, díky.

Dočetla jsem dopis a ještě chvíli na něj koukala.

„Slečno?" ptal se pilot, „ano?“ sundala jsem si brýle a podívala se na něj.

„Za chvíli budeme přistávat," ztěžka polknul, lidé byli z mé přítomnosti omámení.

Obzvláště muži „připoutejte se!“ křikl na mě pilot.

shrnutí

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vše není tak, jak to vypadá prolog + 1.kapitola: