Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se do reality, holčičko! 4. kapitola

09.10.2011 (20:45) • Vellu • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2034×

Vzbudila mě šílená bolest, která sužovala mojí hlavu. Otočila jsem ji a rukou narazila do tvrdé kamenné zdi.

Otevřela jsem oči a všimla si Edwarda, který seděl na kraji postele a s úsměvem si mě prohlížel. Uvědomila jsem si, že to, do čeho jsem narazila, není zeď, nýbrž Edwardovo tělo.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj poplašeně a deku si přitiskla ještě víc k tělu.

„Chtěla jsi, abych tady zůstal, pamatuješ?“ řekl a já si všimla nepatrné vrásky na jeho čele.

„Dobře, o téhle části včerejška nevím, ale pamatuju si na to, že jsem omdlela. Myslím, že jsi mluvil o proroctví. Můžeš mi prosím říct, o co v něm šlo?“

„Klidně, ale nejprve by ses měla najíst,“ řekl a já až teď ucítila kručení v břiše.

„Kolik je?“

„Čtyři ráno. Pojď dolů, nebo mi tu ještě umřeš hlady.“

Vstal z postele, obešel ji a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho a pokusila se vstát. Lehce jsem vrávorala, ale jinak jsem byla úplně v pohodě.

„Kde to jsem?“

„U mě doma. Pojď se mnou, představím tě své rodině,“ řekl, když otevíral dveře od pokoje.

„Copak ty ještě bydlíš u rodičů?“ zeptala jsem se a on zaručeně musel slyšet výsměšný tón mého hlasu. Zastavil se a s úsměvem se na mě otočil.

„Kolik si myslíš, že mi je?“

„Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čty… Čemu se směješ?“ zarazila jsem se, když se začal smát.

„Je toho ještě hodně, co o mně nevíš.“

„A kolik ti teda je?“

„Co kdybychom to řešili až u snídaně?“ řekl a zase mě táhl z pokoje pryč.

„Nemáš nějaký prášek na hlavu? Šíleně mi třeští.“

„Myslím, že určitě něco najdem.“

Procházeli jsme spolu dlouhou chodbou, ze které vedlo nespočet pokojů. Nakonec jsme sešli schody do obývacího pokoje, kde stála jeho rodina. Všichni byli překrásní, ale myslím, že Edward z nich byl nejhezčí. Jen mě na nich zarážela jejich bledost.

„Dovol, abych ti představil členy naší rodiny. Na začátku ještě musím opomenout, že jsme všichni adoptovaní. Jedinými sourozenci jsou Rosalie s Jasperem,“ řekl a při těch slovech ukázal nejprve na blonďatou krásku v náruči svalovce a na kluka s medovými vlasy. Rosalie se na mě usmála a Jasper se mi dlouze zadíval do očí a kývl hlavou na pozdrav.

„Našimi adoptivními rodiči jsou Esmé s Carlislem,“ ukázal nejprve na hnědovlásku, která ke mně přitančila a objala mne, a poté na muže s blond vlasy a milým úsměvem.

„Vy jste ten psychiatr, ke kterému jsem měla chodit?“ zeptala jsem se, když mě lehce stiskl v náruči.

„Ano, ale to není jediná práce, kterou se živím. O tom ale až později.“

„A posledními členy naší rodiny jsou Alice a Emmett,“ ukázal na svalovce, který se na mě povzbudivě usmál. Nakonec ukázal na dívku podobnou elfce, která ke mně přiběhla a se smíchem mě objala.

„Jsem moc ráda, že tě můžu poznat, Bello,“ řekla a já jen kývla.

„Pojď do kuchyně, čeká tě tam snídaně a Aspirin," řekla Esmé a odvedla mě. Na stole čekal talíř palačinek se šlehačkou. Poděkovala jsem a pustila se do jídla.

„Mohla bych se vás na něco zeptat?“

„Jen se ptej, ale prosím, tykej mi. To samé platí na mého manžela,“ řekla a já jen souhlasně zabručela.

„Kolik je Edwardovi?“

„Sedmnáct stejně jako je Alice.“

„Ale pokud ještě chodí do školy, jak může pracovat jako psycholog?“

„Jak už jsem ti jednou řekl, pomáhám tátovi. Nic jiného v tom nehledej,“ řekl Edward za mými zády. Leknutím jsem nadskočila, ale on to přešel pouhým úsměvem.

„Tak fajn. Jsem najedená a mám v sobě prášek. Teď chci slyšet to proroctví,“ řekla jsem, když Esmé odešla z pokoje.

„Mám ti to odrecitovat?“

Přikývla jsem.

„Prastarý spí, leč jednou vstane, až božské tělo zalije se její krví. Svobodu z lidské ruky přijme, děsivý krásou, hrůzostrašným zjevem, kdy ztracené vlády se opět ujme a ženy pokleknou pod jeho hněvem. Zephyrův sladký dech Tě doprovází, když vraždíš žárem, ze kterého mrazí. Tělo silné jak skála, tváře krásné jak mramor, a oči stejné, jako ta nejtemnější noc. On se vrací, oděný tmou, společně s královnou, která ho poutala, která ho zapudí. Dočká se, ve stínech vyčkává, křivda bude odčiněna, pro vždycky. A potom jsi omdlela.“

„Páni. To znamená, že mě někdo před něčím varuje. Ale před čím? To budu muset zjistit dřív, než bude pozdě.“

„Skvělé. Mám plán. Odvezu tě domů, kde si zabalíš a potom ve tvé škole zařídíme, že na nějakou dobu přestoupíš k nám. Taky nechám vzkaz tvému tátovi, aby věděl, co se děje. Souhlasíš?“

„No, víš, já bych to klidně zvládla sama, nemusíš se tráp… no dobře. Děkuju,“ povzdychla jsem si.

Nejprve mě Edward odvezl domů, kde jsem si sbalila oblečení, učení a osobní věci do dvou sportovních tašek. Nanesli jsme to společně do auta a rozjeli se k mé škole. Po cestě jsem se od Edwarda dozvěděla, že už do obou škol volal a že mě nechají přestoupit. Docela jsem se divila, vzhledem k tomu, že za měsíc a půl je konec školního roku a uzavírá se klasifikace. Když jsem se ho na to zeptala, řekl, že stačí pouze podepsat pár papírů a bude to. Věděla jsem, že mi nejspíš pravdu neříká, ale nakonec jsem se rozhodla přejít to. Na zpáteční cestě jsme se stavili ještě u Edwarda v kanceláři a nakonec jeli domů.

„Tuhle noc budeš spát u Edwarda v pokoji a příští se nastěhuješ k sobě, nebude ti to vadit?“ zeptala se Alice po našem příchodu.

„Vůbec ne, pokud to nebude vadit tobě?“ otočila jsem se na Edwarda.

„Mně? Vůbec ne. Já se vyspím tady na gauči.“

„To kvůli mně dělat nemusíš. Já se klidně vyspím tady nebo na zemi, pokud to bude nutné,“ odpověděla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou.

„To nebude zapotřebí. O mne se bát nemusíš,“ řekl a usmál se.

„Dobře, pomůžeš mi s těmi taškami nahoru a já pak zavolám tátovi?“

Kývl hlavou na znamení souhlasu, popadl tašky a vydal se po schodech do prvního patra. Šli jsme tou samou cestou jako ráno, ale zabočili jsme do jiného pokoje. Tenhle byl víc prostorný a světlejší.

Edward tašky postavil na velkou manželskou postel a odešel. Vyndala jsem z kabelky mobil a naťukala tátovo číslo. Párkrát to zazvonilo a já se modlila, aby mi to táta vzal. Měla jsem štěstí.

„Ahoj, sluníčko, jak se ti tam beze mě vede?“ uvítal mě v telefonu táta.

„Mám se skvěle, a co ty? V práci všechno v pořádku?“

„Jsem v pořádku, akorát mám moc práce. Děje se něco?“

„Doktor Cullen měl takový nápad, tati. Myslí si, že by mi mohl lépe pomoc, kdyby mě měl pod dohledem. A já si myslím, že je to výtečný nápad,“ vysvětlila jsem mu velmi zkráceně události posledních dní a čekala, co odpoví.

„A to jeho rodině nebudeš vadit?“

„Myslím, že ne. Všichni jsou velice sympatičtí a milí. Líbí se mi tady.“

„Tak potom s tím souhlasím. Vlastně si myslím, že to je skvělý nápad. Víš, nastaly tu nějaké komplikace. Můj pobyt tady se o pár týdnů protáhne.“

„Tati, to je mi líto. Stýská se mi po tobě.“

„Vždyť mně po tobě taky, sluníčko. Moc. Budu muset končit, ale slibuji ti, že se ti brzo ozvu, ano? Mám tě moc rád. Opatruj se,“ zavěsil. Ani nečekal na odpověď.

Povzdychla jsem si.

„Děje se něco?“ ozval se za mými zády Edward. Dnes už podruhé.

„Přestaň mě, prosím, takhle lekat,“ řekla jsem a uklidila mobil zpátky do kapsy.

Otočila jsem se na Edwarda a to, co jsem viděla za jeho zády, mi vyrazilo dech.

3.kapitola // 5. kapitola

Nejprve se chci omluvit všem za tříměsíční zpoždění.. Já vím, taky nesnáším, když něco čtu a najednou autorka přestane přidávat, ale zkrátka jsem k tomu měla svoje osobní důvody. Doufám, že jsem Vás tím moc neodradila a že se k mé povídce budete nadále vracet. :)

Taky všem chci moc poděkovat za vaše úžasné komentáře, ze kterých mám opravdu velikánskou radost a pokud chcete další díl co nejdříve, komentujte. Protože asi každý z Vás zná ten skvělý pocit, když se někomu vaše práce líbí.

Dále stále platí má prosba k vám. Pokud vás napadne jakýkoliv nový, talentovaný upír a chcete, aby byl součástí tohoto příběhu, stačí mi nápad napsat dolů do komentářů. Tímto zároveň zdravím LoWEe, která nápad měla a mně se zalíbil. Děkuju. :)

Vellu

Autor: Vellu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať se do reality, holčičko! 4. kapitola: