Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se do reality, holčičko! 3. kapitola

03.07.2011 (12:15) • Vellu • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1455×

Vyprávěla jsem mu, jak jsem vyrůstala s tátou i mámou. Mluvila jsem o jejich vztahu ke mně, o mém vztahu k nim, a také o mých začátcích na základní škole. Vyprávěla jsem mu o střední, kamarádech a o klucích.
O mé babičce jsem mluvila ze všech nejvíce. Opravdu jsem ji měla ráda a to se nezmění. Nikdy.
Vzorně všechno poslouchal a občas se i na něco zeptal. Měla jsem pravdu, když jsem mu říkala, že tohle bude na celý den. Jemu to ale očividně nevadilo.
„Zjistila jsi, co v tvém životě spustilo tvůj dar?“ zeptal se nakonec.
„Nevím, co ho spustilo, nejspíše to byla jen otázka času. Vím, že první byla má babička. Tenkrát jsem si ale myslela, že to je jen výplod mé fantazie. Nejspíš nebyl.“
„Dobře, tak to bychom měli. Pro dnešek tě už nechám být, musíš být unavená,“ řekl a podal mi mé rukavice. S díky jsem je přijala a navlékla na ruce.
„Kdy mám zase přijít? Zítra?“
„Myslím, že to by bylo nejlepší. A mohla bys mi dát číslo na tvého otce? Říkal, že se mu mám ozvat, jestli je vše v pořádku. Číslo mi ale dát zapomněl. Nemusíš se bát, nic mu ohledně tvého problému říkat nebudu.“
„Dobře, ale nevím, jestli se mu dovoláš, protože on teď na měsíc odjel kvůli práci pryč,“ odpověděla jsem a rychle mu nadiktovala jeho telefonní číslo.
„Ještě něco?“
„Mám na tebe ještě jednu malou otázku. Nevadí ti být doma sama, když…“ nedopověděl to, ale věděl, že vím, co myslí.
„Myslím, že už jsem velká holka a nevadí mi zůstat doma sama. Dokonce ani večer mi to nevadí, mám v postýlce takového malého medvídka a ten odhání všechny zlý duchy pryč,“ zasmála jsem se.
„Bello, víš jak to myslím. Chci říct, jestli ti nevadí být doma sama, a nemít tam nikoho, když tě oni potřebují.“
„Zatím to zvládám. No nic, já půjdu, musím zajít ještě nakoupit. Uvidíme se zítra, Edwarde,“ a s tím jsem se otočila a vyrazila ke dveřím.
„Zatím,“ řekl a já věděla, že se otočil a přistoupil k oknu.
Zničehonic se mi zamotala hlava a před očima se mi udělalo černo. Vrhla jsem se ke gauči, ale bylo příliš pozdě.
Omdlela jsem.

Edwardův pohled:

Slyšel jsem, jak najednou nemohla popadnout dech, a jak se její srdce rozbušilo. Otočil jsem se k ní ve chvíli, kdy se skácela k zemi.
Během vteřiny jsem klečel vedle ní. Na chvíli jsem si dokonce myslel, že nedýchá. Najednou se zhluboka nadechla a její tělo se začalo třást. Chytl jsem její hlavu a dal jí do polohy, při které by se neměla udusit.
Otevřela oči a já si všiml, že se místy její čokoládové panenky mísí s bílou barvou, a to vytvářelo zamlžený efekt.
Trhaně otočila hlavu mým směrem a upřela na mě své oči.
Její rty měly fialový nádech a celá ještě víc zbledla.
Pootevřela rty a já k nim sklonil hlavu, abych jí co nejlépe rozuměl.

„Prastarý spí, leč jednou vstane,
až božské tělo zalije se její krví.
Svobodu z lidské ruky přijme,
děsivý krásou, hrůzostrašným zjevem,
kdy ztracené vlády se opět ujme
a ženy pokleknou pod jeho hněvem.

Zephyrův sladký dech Tě doprovází,
když vraždíš žárem, ze kterého mrazí.
Tělo silné jak skála,
tváře krásné jak mramor,
a oči stejné, jako ta nejtemnější noc.

On se vrací,
oděný tmou,
společně s královnou,
která ho poutala,
která ho zapudí.

Dočká se,
ve stínech vyčkává,
křivda bude odčiněna,
pro vždycky.

A potom znovu omdlela.
Vyjeveně jsem na ni zíral, neschopen pohybu či slova. To, co jsem právě slyšel, bylo… bylo… co to vlastně bylo? Proroctví? Vždyť to je úplná blbost. No, i když je pravda, že to takhle nazývá upír. Kruci.
„Bello! Bello, jsi v pořádku?“ zatřásl jsem jí a ona pomalu otevřela oči, které se pomalu vracely k normálu.
„Co se stalo?“ zeptala se a já pocítil radost. Je v pořádku a to je teď to hlavní.
„Omdlela si.“
„Říkala jsem něco?“
„Ne,“ odpověděl jsem, ale pak jsem si to rozmyslel. Měl bych jí říct pravdu.

„Tedy ano. Bello, právě si vyslovila proroctví.“
„A koho se týkalo?“
„Tebe,“ řekl jsem tiše a ona překvapeně vydechla.
„Mne? Co je to za blbost? Vždyť jsem jen normální člověk, proroctví by měly být přece o katastrofách, konci světa, potopě lidstva, a tak. Ale v žádném případě ne o mně.“
„Teď tě odvezu domů a budeme to spolu řešit, až se vyspíš. Musíš být unavená,“ nečekal jsem na odpověď ani na protest a jednoduše jsem si ji vyzvedl do náruče. Byla tak lehká a podle toho, jak se mi stulila do náruče, jsem poznal, že nemá sílu odporovat.
Po cestě ke dveřím jsem si ze zadní kapsy u kalhot vytáhl mobil a vyťukal krátkou SMSku pro Alice.

Odnesl jsem ji do garáže, kde nastalo dilema. Zaprvé, mám ji odvést svým autem nebo jejím? A zadruhé, což je podle mě ještě těžší, mám ji vzít domů nebo k nám?
Můj vnitřní monolog narušila zpáteční SMS od Alice, ve které mi nakázala, abych ji okamžitě odvezl k nám.
Zastavil jsem se, rozhodnut říct Belle můj plán, ale když jsem se zadíval do obličeje, zjistil jsem, že by mě stejně nejspíš nevnímala.
Spala jako zabitá.
Usadil jsem ji do svého auta a sám se posadil na místo řidiče. Cesta mým autíčkem do Forks nebyla dlouhá, spíše pomalu utíkala.
Nakonec jsem zastavil před naším domem a pomalu vyndal Bells z auta. Znovu se mi stulila do náruče a spala.
Naproti mi vyšla Alice a zuřivě mi mávala mobilem před obličejem.
„Je to pravda? Už tak brzy?“ zašeptala.
„Ano. Nebezpečí se blíží a my musíme zjistit jaké, než bude příliš pozdě.“
„Odnes ji ke mně do ložnice, je tam prostorná postel mnohem lepší než to tvoje kanape,“ řekla, otočila se na podpatku a rozeběhla se k domu.
Co nejopatrněji jsem Bellu vynesl po schodech a hned před dveřmi mě zastavil Carlisle.
„To snad nemyslíš vážně. Vždyť tohle je bláznovství. Pokud nechceš, aby naše tajemství nebylo prozrazeno, neměl si ji sem brát. Takhle už bychom to mohli dát rovnou do novin!“
„Alice, vysvětli mu to. Já ji zatím odnesu nahoru,“ řekl jsem, prošel kolem Carlislea a vydal se po schodech do Aliciny ložnice.
Potichu jsem otevřel dveře a položil ji na postel. Sundal jsem jí botasky a mikinu a přikryl ji dekou.
Věci jsem odložil na židli a otočil jsem se k odchodu.
Zarazila mě ruka, která mi přistála na košili.
„Nechoď pryč. Prosím,“ zašeptala a zhluboka se mi dívala do očí.
Stisk ruky povolil a ona se znovu zachumlala do deky.
„Děkuju.“
Několik desítek minut jsem tam prostě jen stál a díval se, jak spí. Nepřišlo mi jako dobrý nápad prostát tam celou noc, a proto jsem postel obešel a lehl si na její kraj. Bella se ve spánku otočila a své tělo přetočila na mou půlku postele. Vztáhla ruku a chytla kus mé košile, kterou začala žmoulat v ruce. Nakonec ji pustila a ruku položila na mou hruď.
Pohladil jsem ji po vlasech a přešel její ruku.
Zaslouží si pomoc a tu také dostane.
Dokud nebude pozdě…

2.kapitola // 4.kapitola

Zaprvé bych všem chtěla poděkovat za komentáře, které jsem našla u předchozích kapitol. Opravdu mě pomáhají a popohánějí. Nevím, kdy bude další kapitola, protože 6. července odlétám do ciziny, ale pokusím se do té doby uveřejnit ještě jednu kapitolu. Nic neslibuji, protože kapitoly si nepíšu dopředu.

Zadruhé se chci omluvit všem milovníkům Školy noci. Proroctví Vám něco říká? Ano, je knížkou velmi inspirované a to proto, že příběh o Kalonovi miluju! Ale padlé anděly nečekejte.

Zatřetí tu mám na Vás prosbu. Do mého příběhu brzo zavítá nová garda. Všichni nejspíš budou upíři, ale jistě to nevím. Co chci po Vás? Mám tu pro Vás nabídku podílet se na mém příběhu. Pokud Vás napadne opravdu skvělé jméno, dar, historie či charakter, podělte se o to v komentářích. Třeba se na Vás usměje štěstí a Vy brzo budete číst o někom, koho jste si sami vymysleli. Takže do toho! Komentujte, komentujte, komentujte...

Autor: Vellu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať se do reality, holčičko! 3. kapitola: