Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se do reality, holčičko! 2. kapitola

24.06.2011 (14:30) • Vellu • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2139×

Vstoupila jsem do místnosti a hned ho zahlédla. Čekal na mě v tom svém připitomělém křesle a díval se na mě s pokřiveným úsměvem. V rukou držel mé kožené rukavice, které jsem si tu včera nechala. Začínal mě dobře vytáčet.
„Ahoj, Bello, jsem rád, že jsi opět přišla. Máš s sebou deník?“ zeptal se a já deník hodila na stůl. Bohužel jsem nevypočítala sílu hodu a deník přeletěl přes skleněný stůl a skončil Edwardovi v klíně. Přešel to s úsměvem a otevřel ho.
„Kde je Carlisle? Myslela jsem, že dneska už bych konečně mohla začít pracovat s ním,“ řekla jsem a rozhlížela se v domnění, že tu Carlisle někde stojí.

„Jak jsem ti řekl včera, otec je velmi zaměstnán, a proto tě budu mít na starosti já.“
„Dobře. Tak potom nazdar, s tebou už se nemám o čem bavit,“ řekla jsem, otočila se a rozešla se ke dveřím. Nevím, jak to zvládnul tak rychle, ale během vteřiny stál vedle mě a chytl mě za ruku. V tu chvíli jsem mohla poděkovat Bohu, že jsem si na ruce nezapomněla vzít rukavice.
„Bello, já ti pomoct chci. Tak mě konečně vyslechni!“
„A proč bych měla? Myslela jsem, že mi pomůžeš vyřešit můj problém, a ne to, že mi pomůžeš zbláznit se. Bláznivá jsem už tak dost,“ řekla jsem a pokoušela se mu vytrhnout svou ruku z jeho sevření, ale to nepolevovalo.
„Sedni si. Uvidíš, že mi to půjde,“ řekl a jeho hlas zněl tak nějak… smutně.
Neodpovídala jsem, jen jsem kývla na souhlas. Za ruku mě dotáhl na gauč, kam jsem se posadila. Poté mi objednal džus a sám si sednul naproti mně do toho svého křesílka. Seděli jsme takhle mlčky, dokud nepřinesla jeho sekretářka džus, a pak se ujal slova.
„K čemu slouží ty rukavice?“
Pomalu jsem si je začala stahovat, a poté je položila na stůl, vedle těch druhých. Chvíli jsem si v hlavě vymýšlela nějakou lež, ale nakonec jsem se rozhodla s pravdou ven.
„Víš, sny a vidění mrtvých není jediné, co dokážu. Když se dotknu svou rukou někoho jiného - myslím tím, když se dotknu jeho kůže -, vidím, co hrozného si kdy prožil. Jeho největší bolest, a tak…“ Připadala jsem si před ním pitomě. Jako nějaké malé, neschopné dítě.
Pohled sklopil k mým prstům a instinktivně stáhl ruce. Tomu jsem se musela pousmát.
„Dobře. Jsem rád, že ses mi se vším svěřila. Měli bychom se vrhnout na ten deník, co říkáš?“
Nečekal na mou odpověď a deník otevřel.
„Tys viděla padat Dvojčata?“ zeptal se s nehraným zájmem.
„Ano. Vše jsem viděla pohledem malého Tylera, ze kterého se z minuty na minutu stal sirotek.“
„Zemětřesení v Chile, tornáda v Kalifornii, tsunami a sopečné výbuchy? To všechno jsi viděla, nebo prožívala s oběťmi?“
„Ano. Copak se děje? Nevěříš mi? Asi je to pro tebe velké sousto, co?“ zeptala jsem se se sarkasmem.
„Ne, vůbec ne,“ řekl, na chvíli se odmlčel, a poté pokračoval. „Raději na chvíli přece jen necháme snů a mrtvých a vrhneme se na tvůj život. Chtěl bych slyšet o tvém normálním životě. Hezky od začátku. Třeba nám to pomůže,“
„Včera jsem ti o svém životě vyprávěla, Edwarde. Není, co bych dodala,“ řekla jsem a rukou si prohrábla vlasy. Zase.
„Ne, ne, ne. Tak to nemyslím. Chci postupně slyšet o tvém životě. Kde ses narodila, jaké bylo tvé dětství, o rodičích, škole, kamarádech a o dalších věcech, které sis prožila.“
„Tak to tu budeme celý den,“ řekla jsem se smíchem.
„Nevadí, já mám času dost. Začni, až budeš chtít. Počkám,“ řekl a odmlčel se.
Naklonila jsem se k nové orosené skleničce a celou ji naráz vypila. Jen zmáčkl nějaký knoflík a hned tu byla sekretářka s další. Takovéhle obskakování bych si nechala líbit.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a začala vypravovat.

Edwardův pohled:

Jak říkala Alice, je paličatá. A to se mi na ní hrozně líbí. Chtěl bych jí pomoc. Nechci, aby se Alicina vize vyplnila.
Pár minut po dohodnutém čase se přece jen dveře otevřely a vešla ona. I přes kruhy pod očima vypadala dokonale. Měla krásné kaštanové vlasy a oči stejné barvy. Její postava byla štíhlá a v červené košili a džínových kraťasech byla dokonale tvarovaná. Jediné, co na ní bylo na první pohled divné, byly černé kožené rukavice, které nosila na svých rukách. Bylo léto a o to víc jsem to nechápal. Neznatelně jsem zavrtěl hlavou. Nebudu se rozptylovat.
Po krátké přestřelce se přece jen posadila do křesla. Rozhodla se mi vyprávět svůj příběh. A já se rozhodl, že jí po čase řeknu i ten svůj…

1. kapitola // 3. kapitola

Ahoj, lidičky, chtěla bych Vám hrozně moc poděkovat za ty komentáře, které jsem našla u první kapitoly. Udělaly mi ohromnou radost, a proto je tady pokračování tak brzo.

Doufám, že na mě budete opět hodný a necháte mi tady alespoň smajlíka.

Děkuji, Vellu.

Autor: Vellu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať se do reality, holčičko! 2. kapitola: