Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 11.kapitola

13.04.2010 (19:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5290×

11. kapitola

„A co když se nechci uzdravit, co když jediné, co zrovna chci je, aby ses se mnou bavil!“ řekla jsem zmučeným hlasem a cítila, jak mi po tváři stéká jedna zrádná slza. Hned jsem ji rukou setřela, ale Felixovi to neušlo.

Bezradně jsem padla do polštářů a přitiskla k sobě oční víčka, aby si slzy nenašly cestu ven, ale když si cestu ven nenašly slzy, našel si ho tichý a jemný vzlyk. Náhle jsem ucítila jemný dotek na své ruce, lehce jsem od sebe odlepila mokrá víčka a dívala se do Felixových očí. Nic neřekl, jenom si ke mně lehl. Já toho využila a ihned jsem položila hlavu na jeho hruď. Položila hlavu…? No, spíš jsem se k němu přitiskla jako klíště a užívala si jeho přítomnosti.

Vzlykala jsem mu do košile a on mě konejšivě hladil po vlasech. Vdechovala jsem jeho vůni a doufala, že se konečně přestal zlobit a začne se semnou bavit jako dřív, ale raději jsem nic neřekla, nechtěla jsem pokazit tenhle okamžik. Slzy bolesti a smutku se proměnily na slzy štěstí. Tiskla jsem se k jeho tělu a doufala, že nikdy neodejde. Čím déle mé slzy tekly, tím víc jsem přicházela o síly, abych zůstala alespoň vzhůru, a nakonec jsem usnula.

Když jsem se probudila, Felix tady už nebyl a nebyl tady ani Jonathan. V pokoji jsem byla jenom já a velké ticho, no a samozřejmě můj prázdný žaludek, který na sebe upozornil. Chystala jsem se vstát, abych došla do kuchyně pro něco k snědku, když v tom se bez zaklepání otevřely dveře a v nich stala osoba, kterou bych tu čekala nejméně.

„Konečně jsi spokojená, co?“ zeptala se mě Sulphicie.

„Mám důvod být spokojená?“ nechápala jsem její otázku. Proč bych měla být spokojená? Ke spokojenosti mi chybí ještě hodně věcí.

„Od tvého příchodu je celý hrad vzhůru nohama. Felix chodí jako tělo bez duše. Demetri se hádá s Jane. Jonathan tak o tom bych raději pomlčela a Aro…“ při jeho jméně se jí zasekl hlas a já jsem pochopila, co ji trápí. Není tady kvůli tomu, co se děje v celém hradě, ale kvůli tomu, co se děje mezi ní a jejím manželem. Jako bych já mohla za to, že ho nedokáže dostatečně uspokojit a on si musí hledat náhradu jinde.

„A to všechno je podle vás moje vina? Přiznávám, že v něčem prsty trochu mám, ale rozhodně na mě nesvalujte všechnu vinu!“ obořila jsem se na ni.

„Nemám na tebe svalovat vinu? Kdo si myslíš, že jsi, ty malá děvko?!“ vykřikla na mě podrážděně a já zamrkala nad jejím oslovením.

„Chtěla jsem se k vám chovat jako ostatní v tomhle hradě a to s úctou, ale nenechám se vámi urážet!“ řekla jsem a přistoupila k ní.

„A co jsem řekla tak urážlivého? Snad se tě nedotklo označení děvka?“ zeptala se mile a tvářila se překvapeně.

„Ani ne. Jsem sice děvka, ale zato si umím udržet muže,“ usmála jsem se škodolibě. Sulphicie natáhla ruku, že mi dá ránu do obličeje a těsně před mým obličejem, jí ale někdo chytnul.

„Co se to děje?“ zeptal se Aro nepříčetným hlasem. Sulphicie na to nic neřekla, jenom se uraženě podívala na Ara, potom naštvaně na mě a nakonec z ní vylezla věta:

„Tak kvůli takové couře, se nám zničilo manželství?“ Její hlas nebyl vůbec smutný, spíš naštvaný.

„Lulu za nic nemůže. Ono by se to stalo, i kdyby nepřišla, jenom by to bylo otázkou času. Už nějakou dobu to mezi námi neklapalo a tak to na nikoho nesváděj. Pokud je vina na něčí straně tak jenom na naší, oba můžeme za to, že naše manželství už není to, co bývalo,“ odpověděl jí naprosto klidně Aro a Sulphicie na něj šokovaně hleděla. Tvářila se, jako by jí teď dal políček, několikrát otevřela ústa v odpověď, ale nic neřekla. Arova slova musela tít do živého a bolestivého místa. S posledním nenávistným pohledem směřovaným k mé osobě se otočila na podpatku a odešla pryč.

„Omlouvám se, ještě jí nedošlo, že naše manželství je ztracené,“ usmál se Aro a hned na to odešel. Hned na to se však ve dveřích objevil Felix, ale co bylo nejdůležitější, Felix s tácem plného jídla! Můj žaludek se ozval a mé chuťové buňky zaplesaly, jenom doufám, že to nevařil Demetri. Lehce jsem se usmála, za to Felix se mračil.

„Máš být v posteli,“ zuřil, takže jsem se rychle otočila a šla, v mém případě kulhala k posteli. Zahrabala jsem se do deky a nevině se usmála. Felix mi znovu položil tác na klín a odešel zase k oknu, ale teď jsem to nechtěla řešit, tohle budu řešit, až to sním. S chutí a nepopiratelně velkým hladem jsem se pustila do jídla. Jelikož bolest v ruce trochu odezněla, nemusel mě teď nikdo krmit a tak jsem se jenom s mírnými obtížemi najedla sama. Opět to byla nějaká polévka, a přestože obvykle polévky nejím, teď jsem si na to nestěžovala.

Ale co kromě ticha nešlo ještě vůbec přetrpět, tak to byla touha po krvi. V krku jsem měla zase ten nepříjemný pocit, který mi dráždil hlasivky. „Felixi?“ zeptala jsem se potichu.

„Ano?“ otočil se na mě Felix, konečně nějak reaguje. Teď jsem uvažovala, jak mu to říct.

„Já mám zase chuť na krev,“ vybalila jsem to na něho rovnou, protože jsem nevěděla, jak jinak mu to mám říct.

„Počkáš, dokud se nevrátí Heidy?“ zeptal se a přemýšlivě si mě měřil. Počkat bych mohla, ale to bych potom nebyla s ním.

„Myslím, že ne. Mohli bychom jít zase ven?“ navrhla jsem řešení, které nemohl odmítnout, tedy pokud by mě nešoupl někomu jinému na kontrolu.

„Neměla bys opouštět pokoj. Aro si přeje, aby ses plně zotavila,“ zaprotestoval.

„Ale, jak se mám zotavit, pokud tělu nedám to, co si žádá? A teď si zrovna žádá krev,“ řekla jsem a tak mi Felix pomohl vstát z postele a já přešla ke skříni, kde jsem měla nějaké oblečení. Hodila jsem na sebe jenom svetr na knoflíky a s trochu větší námahou na sebe natáhla i kalhoty. Vlasy jsem stáhla do nepořádného culíku a mohli jsme se vydat na lov.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se starostlivě Felix a já se nad jeho péči trochu usmála.

„Myslím, že to zvládnu.“ Kromě boku, do kterého mi stále sem tam vystřelovala bolest, už to bylo docela v pohodě. Procházeli jsme znovu tím labyrintem chodeb a já se začínala pomalu orientovat, tedy chodby mi začínaly být povědomé a tak jsem si možná začínala pamatovat, kudy mám chodit.

„Budeme ale muset jít mimo město,“ řekl Felix, když jsme vyšli do té uličky, kde jsem zabila Jima.

„Jak myslíš.“ Neprotestovala jsem a tak jsme se vydali za brány města. Slunce už zapadlo a město ožívalo nočním životem, plížili jsme se ulicemi jako dva stíny a já na jedné méně osvětlené ulici uviděla schoulenou dívku, jak vzlyká. I na tu dálku jsem poznala Mercy, byla to jedna z mých “kolegyň“, když jsem ještě pracovala pro Jima. Když jsme kolem ní procházeli, zahlédla jsem na jejích rukách modřiny a jedno její oko začínalo taky napuchat, jak ji někdo brutálně uhodil.

„Co se děje?“ zeptal se šeptem Felix, když jsem se zastavila.

„To je Mercy,“ odpověděla jsem mu šeptem a Felix se na mě zmateně podíval a tak jsem dodala, „pracovala pro Jima,“ dodala jsem.

„Ne, Lulu, už ji neznáš, jsi pro ni mrtvá,“ mluvil ke mně Felix, jako moje svědomí.

„Ale ona-.“

„Ne, pokud jí nechceš ublížit, tak pojď,“ řekl Felix a zatáhnul mě za ruku. Lámalo mi to srdce, vidět jí takhle. Vždycky to byla moje kamarádka a teď ji ani nemůžu pomoct. Tiše jsem následovala Felixe se svěšenou hlavou. „Lulu, je mi to líto,“ snažil se mě konejšit Felix, když si mě všimnul. Protřepala jsem hlavou, teď je hlavní Felix, nic jiného… No, ještě moje potrava.

„Asi máš pravdu, já jenom, že Mercy byla moje kamarádka a když jsem ji teď viděla sedět na těch schodech tak zničenou…“

„Já tě chápu, ale lidský život už pro tebe skončil a teď musíme na ten lov, pokud máš opravdu žízeň a nechceš zabít třeba Mercy,“ řekl a tak jsem se naposledy podívala na Mercy, která si nás už také všimla. Teď jsem zalitovala, že jsem si zapomněla plášť, protože by mě mohla poznat. Rychle jsem se tedy otočila a následovala jsem Felixe pryč.

„Sophi…“ To bylo poslední, co jsem od Mercy zaslechla a potom už jsme byli moc daleko. Felix mě vzal za ruku a protáhl úzkou mezerou mezi zdmi dvou domů a potom mě vedl dál, až jsme došli k širokým zdem hradeb. Nevěděla jsme, že tu jsou někde takové boční vchody, ale Felix o nich dobře věděl a tak mě bez menšího zaváhání jedním protáhl a byli jsme venku.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, když jsme dorazili do malé vesničky.

„Ani nevím,“ pokrčil rameny Felix. Asi moc často z hradu nechodil ven. Všichni tam tak nějak spoléhali na Heidy.

„Jisté ale je, že nejsme ve Volteře a tak když se někdo ztratí, vadit by to nemělo, že?“ zeptala jsem se a Felix se na mě vědoucně usmál. Oba jsme tedy vešli do vesnice, kde to vypadalo jako za středověku. Prošli jsme skoro celou ves a zastavili se až před hospodou, která jako jediná budova jevila známky života. Neměla jsem však zrovna chuť na nějakého ochlastu a tak jsem se chtěla vydat dál, když v tom se dveře do hospody otevřely a vyšel z nich mladík okolo pětadvaceti let.

„Kampak máš namířeno, krásko?“ zeptal se mě, jen co si mě všiml. Felix tiše zavrčel, ale zůstával stát ve stínu jednoho domu. Lehce jsem se usmála a přistoupila k němu.

„Hádej,“ mrkla jsem na něho a on se vítězně usmál. Šel pomalu za mnou, ale já ho chtěla odvést někam, kde by nás nikdo neviděl, tak jsem šla pozpátku k nějakému blízkému lesíku, který stál za mnou. Mladík si směle vykračoval ke mně a já zase vábivě ustupovala.

Když jsem ho dovedla až do lesa, řekla jsem si, že bych si s ním měla trochu pohrát, a tak jsem mu zmizela. Mladík se bezmocně díval na strany a hledal mě. Rychle jsem kolem něho proběhla, tak se za mnou podíval, ale samozřejmě nic neviděl. Jeho srdce začalo rychle bít strachy. Díval se před sebe, ale já stála za ním. Využila jsem situace a vrhla se mu na krk.

„Jsi nenapravitelná, pořád si musíš s muži jenom pohrávat,“ ozval se za mnou Felixův káravý hlas, když jsem dopila.

„Obvykle si s nimi nehraju, tohle byla výjimka,“ odpověděla jsem mu a otočila se k němu. Jeho oči byly stejně černé jako les, ve kterém jsme stáli.

„Jak se cítíš?“ změnil téma hovoru.

„Řekla bych, že o mnoho líp,“ řekla jsem a usmála se na něj. Felixovi se na tváři objevil mírný úsměv, což bylo hodně dobré znamení, že už se na mě nezlobí, přestože za to mohl po většině Jonathan a ne já. Nechtěla jsem to nijak pokazit, i když jsem měla velkou chuť ho políbit, tak jsem raději vyrazila zpátky, ale Felix za mnou nešel. "Jdeš?" otočila jsem se na něj, což ho vytrhlo z toho zvláštního stavu otupělosti a vydal se za mnou zpátky do Voltery a toho hradu, který jsem svým příchodem převrátila vzhůru nohama, jak se vyjádřila Sulphicie.

Vraceli jsme se stejnou cestu, jakou jsme přišli. Mercy už na těch schodech neseděla a já jsem za to byla vlastně ráda, protože bych se asi neudržela a musela s ní promluvit. Felix to pochopil a tak mě objal kolem ramen, v tu chvíli jsem se hned cítila líp, opět jsem mu byla nablízku, jenže mě zachvátila touha dotýkat se ho po celém těle a zároveň jsem měla strach, abych to křehké něco, co mezi námi vznikalo, nezničila.

„Felixi, nemáš nějakou dobrou knihu? Pokud možno v italštině?“ vzpomněla jsem si, že jsem si chtěla číst.

„Jonathan žádnou nemá?“ zeptal se trochu tvrdě.

„Má, ale ty jeho knihy mě vůbec nebaví,“ odpověděla jsem mu a začala jsem si namotávat vlasy na prst.

„Nějaké mám, chvíli vydrž, něco ti donesu,“ řekl a zmizel. Stála jsem před dveřmi do pokoje a tak mě napadlo, jak docílit toho, co jsem chtěla. Vešla jsem do pokoje rozhodnuta se převléknout do něčeho pohodlnějšího než jsou džíny a svetr a tak jsem se vysvlékla a jenom ve spodním prádle stála v otevřené skříně a přemýšlela, co si obléct.

„Dále!“ řekla jsem zamyšleně, když někdo zaklepal.

„Tady máš ty kni…hy,“ řekl zaraženě Felix a já se k němu otočila. Jeho oči chytly naprosto černou barvu. Nevině jsem se usmála a přistoupila k němu.

„Díky, doufám, že jsou dobré,“ mrkla jsem na něho, ale on byl pořád v takovém tom transu. Knihy jsem si vzala z jeho nehybné ruky a otočila se k němu zády, když v tom mě objal a políbil na týl. Moje tělo začalo jásat. Otočila jsem se, abych mu viděla do očí, které teď ale nebyly tak černé, teď měly normální červenou barvu. Zase jsem posmutněla, protože to znamenalo, že se k ničemu nechystá. Sklopila jsem oči a povzdechla si, ale v tom jsem už ležela pod ním na posteli. Vyhrála jsi! Jásalo celé mé tělo, když mi Felix přejížděl po prsou i přes podprsenku.

„Lulu, proč mi tohle děláš?“ zeptal se mě nešťastně, ale na odpověď vůbec nečekal a políbil mě na rty. Oddávala jsem se jeho polibkům a roztřesenými prsty jsem se snažila zbavit ho pláště a košile. Cítila jsem, jak pod jeho dotyky roztávám, ale bylo mi to jedno. Nechápala jsem, kde se ve mně ty pocity berou, ale tohle bylo ještě úplně jiné, než sex s ostatními muži.

Rychle mě zbavil spodního prádla, stejně tak jako já, veškerého jeho oblečení. Pořád mě jenom líbal, což bylo málo, já chtěla víc! Převalila jsem se na něho a spojila naše těla. Zavzdychala jsem a určovala tempo, ale za chvíli jsem se octla pod Felixem.

„Felixi…“ zasténala jsem jeho jméno a přitiskla jsem se k němu, jak nejvíce to šlo. Rukama jsem přejížděla po jeho zádech a zajela mu až do vlasů. Můj dech se zrychloval v přímé úměrnosti s rostoucí vášní. Když si Felix sedl a mě si přitáhl k sobě na klín, aby na mě nespočíval celou svou vahou, trochu mě zabolelo v boku, ale vůbec jsem to neřešila, v tu chvíli jsem neřešila vůbec nic. Byla jsem s Felixem a můj mozek odmítal spolupracovat.

Nechápala jsem to a ani se nepokoušela pochopit ten pocit štěstí, když Felix spojil naše roztoužená těla v jedno a začal se ve mně pohybovat.

„Miluji tě,“ uniklo Felixovi z úst, ale já jsem tomu nepřikládala žádnou váhu, myslela jsem, že je to jen tím, v jaké situaci se zrovna nacházíme a sama bych mohla říct to samé, ale on by si to třeba mohl vysvětlit jinak, a tak jsem jenom přitiskla své rty na jeho a tím jsem ztišila slastný výkřik, který se mi dral z hrdla.

~ Shrnutí~

~ 12.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 11.kapitola: