Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voltérská děvka - 10.kapitola

10.04.2010 (14:15) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5179×

10. kapitola

„Jak už jsem řekl, je to starý příběh, pro nás jako upíry vlastně ani ne, ale pro lidi je to hodně dlouho, rovných dvě stě padesát let. Felix tu už nějakou tu dobu byl a sloužil v mé gardě, když přišel Jonathan a -.“

„Aro, můžeš prosím, je to naléhavé,“ skočil mu někdo do řeči. Sakra! To nemyslíte vážně!

„Ano, hned tam jsem,“ odpověděl klidně Aro a mě ještě stihnul věnovat omluvný úsměv, než za sebou zavřel dveře. Sakra! Naštvaně jsem bouchla do deky, i když mě to bolelo, tak té frustrovanosti se to nevyrovnalo. Copak tady se nikdy nic nedozvím? Už jsem byla jenom kousek od toho dozvědět se něco o Felixovi a někdo nás takhle sprostě vyruší. Plácla jsem sebou do postele, až se ozval ten naražený bok a já zasténala bolestí. Potom však někdo zaklepal a já zadoufala, že se vrací Aro, aby mi to mohl dovyprávět.

„Dále!“ vyzvala jsem, ale do pokoje k mému velkému překvapení vešel Felix s nějakým tácem. Opatrně za sebou zavřel dveře a potom až promluvil.

„Donesl jsem ti nějaké jídlo,“ řekl a tak jsem se znovu posadila a on mi ten tác položil na klín a já jsem spatřila misku s kouřící polévkou.

„Moc děkuju,“ promluvila jsem potichu a zdravou rukou, tedy levačkou, jsem si začala nabírat polévku, ale moc mi to nešlo, protože jsem pravačka a tak jsem to viděla na hodně dlouho. Skoro po pěti minutách se mi podařilo vložit si lžičku do pusy a málem jsem si spálila jazyk, jak byla horká, ale nemohla jsem si ztěžovat, chutnala skvěle a já měla hlad. Felix celou dobu stál otočený ke mně zády a díval se z okna.

Když jsem se snažila si dát do pusy druhou lžičku, už to nešlo zas tak snadně, trvalo mi to deset minut. Felix se otočil s domněním, že jsem to snědla, ale já stále bojovala s tou druhou lžičkou. Prostě to nešlo, nemohla jsem ji zvednout, a když už jsem jí měla skoro u pusy, tak tam nic nebylo. Bezradně jsem položila lžičku vedle talíře a povzdechla si.

„Budeš mlčet pořád?“ zeptala jsem se narovinu, protože to ticho v pokoji bylo strašné. Felix nereagoval, jenom se otočil zpátky k oknu. Protočila jsem oči v sloup a znovu uchopila lžičku do ruky a znovu se pokoušela si dát do úst tu dobrou polévku, ale marně. Už jsem to chtěla vzdát, když se Felix pohnul a přešel k posteli, vzal si ode mě lžičku a nabral na ní polévku. Překvapeně jsem na něho hleděla. On mě bude krmit?

„No, co tak koukáš, takhle by ses nenajedla ani za dva dny,“ řekl a jeho hlas postrádal jakýkoliv náznak citu.

„Díky,“ špitla jsem a otevřela pusu. S Felixovou pomocí jsem snědla celou misku polévky a hned jsem se cítila líp. Aspoň co se tělesné stránky týká, psychicky jsem na tom byla pořád blbě, protože Felix už neřekl jediné slovo a to mě trochu štvalo. Nevěděla jsem, co bych měla udělat nebo říct, abych ho trochu rozmluvila. Nechtěla jsem, aby na mě byl naštvaný. „Felixi?“ zkusila jsem to, když odkládal lžičku na podnos.

„Hm?“ zamručel a ani se na mě nepodíval.

„Já vím, že jsem se chovala potom hnusně, ale přece se kvůli tomu nebudeme k sobě chovat jako dva cizí lidé.“ Nechtěla jsem, abychom se tak k sobě chovali a tenhle jeho stav, jak se se mnou nebaví, mě docela ubíjel. Zase nic neřekl a chystal se odejít.

„Felixi!“ křikla jsem na něho bezradně a zlomil se mi hlas. Otočil se na mě.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se mě bezcitným tónem.

„Asi bych měla sníst nějaké vitamíny,“ začala jsem si vymýšlet, ale pokud to znamená, že tady bude semnou, tak klidně sním i jed! Felix kývnul a odešel, ale bohužel se místo něj objevil v pokoji Demetri. Posmutněla jsem a zklamaně jsem svěsila hlavu, ale nebudu slabá před Demetrim.

„Kde je Felix?“ Dobře, uznávám, tohle nebylo zrovna dvakrát silné, ale co? Je to takový normální dotaz.

„Musel na lov, tak poslal mě. Jak ti je?“ usmál se smutně Demetri. Právě teď si prohlížel celé moje tělo.

„Už jsem se cítila i líp,“ odpověděla jsem a lehce se usmála.

„Prý nesníš ani polívku,“ poškleboval se.

„Ha, ha, tobě se to řekne, ty necítíš takovou bolest,“ hájila jsme se a taky to byla pravda.

„Neboj, já ti pomůžu,“ mrknul na mě a tím mi alespoň trochu zlepšil náladu. Sedl si ke mě na postel a začal mě krmit jako malé dítě, někdy jsem se i trochu upřímně usmála, ale stále jsem musela myslet na Felixe, chápala jsem to, asi se cítil nějak zrazený, ale proč na mě aspoň nemůže řvát? To bych možná snesla líp, než kdyby se mnou nemluvil vůbec.

„Demetri?“ promluvila jsem s plnou pusou, a když se na mě podíval, rychle jsem všechno spolkla, abych mohla pokračovat. „Co se stalo v minulosti mezi Felixem a Jonathanem?“ Přece jen se to musím nějak dozvědět. Nečekala jsem, že by mi to Jonathan někdy řekl, i když s ním jsem v jednom pokoji, ale já se to musím dozvědět, je to důležité.

„Nejsem ten pravý, abych ti o tom mohl něco říct,“ řekl a strčil mi do pusy kousek pomeranče. Rychle jsem to tedy rozkousala a spolkla.

„A kdo tedy je? Felix se mnou nemluví, Jonathan, tak toho jsem radši vyhodila z pokoje, Ara pořád někdo odvolává a tak mi nestihne nikdy nic říct a jediný, kdo se mnou ještě normálně mluví, na celém tomhle hradě, jsi ty!“ Ruply mi trochu nervy a můj hlas vyletěl o oktávu výš. Demetri se na mě překvapeně podíval, ale potom odložil pomeranč na tác a otřel si ruce od šťávy do kapesníku.

„Víš on a Jonathan… Lulu, já opravdu nejsem ten pravý, který by ti to měl říct, já jen vím, že Felix ti to určitě poví,“ mluvil rychle.

„Demetri, prosím“ škemrala jsem, co to šlo. Demetri jen zakroutil hlavou a odešel. Tak, to jsem se toho opravdu dozvěděla hodně. Tohle byl opravdu ukázkový výslech, za to by se nemuseli stydět ani u policie. Haha, to byl fakt skvělý vtip Lulu, je vidět, že ti nic nedělání leze na mozek, musíš si vymyslet nějakou činnost. Rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela, co můžu dělat, když můj zrak upoutala menší knihovna v rohu místnosti. Velmi opatrně jsem odhodila přikrývku a shodila nohy z postele. Zrovna jsem se chystala vstát, když se znovu rozletěly dveře. Tady je snad den otevřených dveří nebo co, že sem všichni pořád lezou!

„Kampak se chystáš?“ zeptal se Jonathan s kyselým úšklebkem na tváři.

„No, za tebou to určitě nebude,“ odsekla jsem mu a pomalu se vydala k té knihovně. Rukou jsem se opírala o stěnu, protože mě začalo opět píchat v boku a nebylo to nic moc příjemného, ale už to nebyla aspoň ta tupá bolest. S velkým přemáháním jsem došla až k policím a cítila jsem, jak ke mně došel i Jonathan.

„Jsou to staré knihy, tak na ně dej pozor,“ upozornil mě a já se začetla do titulů. Bylo tu asi padesát knih a z toho jsem znala jenom jednu Romeo a Julie od Shakespeara, ale tohle bylo v originálním jazyce, takže vlastně jsem to neznala. Hledala jsem něco, co by bylo v italštině a mohlo by mě bavit, ale názvy knih mi nic neříkaly.

„O čem jsou ty knihy?“ zeptala jsem se a ukázala na polici s italsky nadepsanými vazbami. Jonathan na ně jenom zběžně pohlédl a posadil se do křesla.

„O všem možném, některé jsou o lásce, některé o politice, o náboženství a tak různě, prostě co mě za posledních tři sta let zaujalo.“

„A je něco z toho zajímavé? Jako co by se líbilo i mě?“ Ještě jednou jsem prohlédla tu polici a zaujala mě kniha s názvem Jméno růže, to by nemuselo být špatné, zní to tak romanticky.

„Copak já vím, jaký ty máš vkus na knihy?“

„No, právě teď mám na náladu na nějakou romantiku,“ usmála jsem se a natahovala se pro knížku, když v tom mě dostala šílená bolest a já padala na zem, ale než jsem stihla dopadnout, tak mě držel Jonathan. „Ty máš postřeh,“ pochválila jsem ho, ale bolest byla taková, že jsem musela znovu zasyčet.

„Za to ty jsi neopatrná,“ dobíral si mě a položil mě na postel. „Jakou knihu sis chtěla vzít?“ zeptal se a díval se do polic.

„Jméno růže,“ odpověděla jsem potichu a už ji držela v ruce.

„Jo, tak tu ti můžu vřele doporučit, jedna z nejlepších knih své doby.“ Začal na knihu pět ódy.

„Vážně?“ zeptala jsem se ho trochu pochybovačně.

„Copak bych ti o tomhle lhal?“ řekl a tvářil se jako neviňátko. Ještě jednou jsem si ho změřila, ale nakonec jsem si od něj knihu vzala a začala číst.

Byla jsem asi v polovině, když jsem knihu naštvaně zaklapla. Jonathan byl celou dobu se mnou v pokoji a zaujatě si četl nějakou knihu. Když zaslechl, jak jsem knihu zavřela, zvedl zrak od té své a zkoumavě se na mě podíval.

„To snad nemyslíš vážně!“ zasyčela jsem na něj, to co jsem četla, rozhodně nebyla romantika.

„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně.

„Tohle není romantika!“ vykřikla jsem a ukázala na tu knížku.

„Tak to jsi určitě nedošla až k Berengarovi, chudák byl nešťastně zamilovaný,“ odpověděl s vážnou tváří a já začala listovat v knize. A, skutečně jsem to našla, ale sotva jsem si přečetla ty dvě stránky tak jsem knihu znechuceně zavřela. Vždyť byl zamilovaný do chlapce!

„Jestli ty tohle považuješ za romantiku, tak já rozhodně ne! A navíc ty mrtvoly po celém klášteře, hlavně ta nalezená v kádi s krví, taky zrovna romantické nebyly,“ řekla jsem a jenom při té představě jsem se celá otřásla. Ještě, že jsem tu knihu včas zavřela, bůh ví, co bych si tam ještě přečetla.

„Fajn, tak tos měla říct hned na začátku, to bych ti dal tohle,“ řekl a hodil po mě nějakou knihu.

„Co to je?“ zeptala jsem se a podívala se na hřbet knihy. Super název jsem poznala, ale když jsem ji otevřela, byla v angličtině.

„Romeo a Julie, copak jsi to nepoznala? To je romantika jakou chceš,“ odpověděl a já se naštvala ještě víc.

„Víš, že jsem chtěla nějaké knihy v italštině.“ Nechtěla jsem mu přiznat, že kromě rodného jazyka jiný neumím. Znovu jsem se zvedla z postele, protože se mě uráčil trochu ignorovat, vzala jsem knihy a šla je vrátit do police. Potom jsem se na něj podívala a nakonec se rozhodla, že malá procházka po hradě mi přece neuškodí.

„Kampak se chystáš?“ zeptal se a najednou stál přede mnou a bránil mi v cestě ke dveřím.

„Chtěla jsem se projít,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„Obávám se, že to nepůjde. Máš zůstat pěkně v pokoji, dokud nebudeš úplně zdravá a jak vidím, ty zdravá rozhodně nejsi,“ řekl a hned na to jsem už ležela v posteli, ze které jsem hned zase vylezla. „Kam zase lezeš?“ Ihned můj pohyb začal rozebírat.

„Jsem člověk, mám své potřeby,“ řekla jsem jen tak, aniž bych se na něho podívala, a když jsem se na něho podívala, tvářil se zmateně. „Potřebuju na záchod,“ povzdechla jsem si nakonec a už snad potřetí, obrátila oči v sloup.

„Fajn,“ řekl mi na to krátce a ponořil svůj zrak do knihy. Na záchod se mi nechtělo, ale nemůžu pořád jenom ležet, takže na záchod budu chodit co dvě hodiny, možná i co jednu hodinu a místo potřeby se budu procházet po koupelně, aspoň něco, než nic! Vešla jsem tedy do koupelny a hned jsem se zděsila, když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle. Vlasy jsem měla rozcuchané a na pravé tváři se mi modřina zbarvovala do žluté. Když už jsem tedy kontrolovala, jak vypadám, zkontrolovala jsem ruku, která už jenom mírně pobolívala a modřina se také už zbarvovala od prostředku do žluta. Bok na tom byl asi nejhůř. Modřinu jsem měla přes polovinu břicha a kdokoliv jsem se chtěla byť jen trochu ohnout, tak mě v něm začalo bolet.

Super, tak vypadám opravdu jako oběť nějakého násilníka. Rozhodla jsem se ze sebe udělat aspoň trochu člověka a hřebenem jsem se snažila učesat to vrabčí hnízdo na hlavě. Docela se to povedlo, přestože jsem si zničila své přírodní kudrlinky, vypadal jsem teď skoro jako zmoklá slepice, přestože jsem neměla vlasy vůbec mokré, ale v tom divném světle vypadaly mé černé vlasy opravdu divně. Zašklebila jsem se na svůj odraz v zrcadla a ještě několikrát prošla koupelnu kolem dokola, abych si protáhla nohy.

„Lulu?“ ozvalo se zaklepání a hned na to Jonathanův hlas.

„Vždyť už jdu! Aro tě jmenoval mým osobním hlídačem, nebo co?“ zeptala jsem se naštvaně a vešla do pokoje.

„Tak něco,“ řekl potichu ale i tak jsem ho zaslechla. Super! Takže ho budu mít neustále za zadkem! „I když si budu střídat směny s Felixem,“ mrknul na mě, když jsem vyšla z koupelny… Vyšla, spíš dokulhala. Takže Felix tady bude muset semnou být, jo? No tak to z něho ty odpovědi už dostanu!

„Fajn,“ kývnula jsem hlavou a udělala další kulhavý krok k posteli, když se mi nohy podlomily a já zase letěla na zem a zase mě v čas chytil Jonat… Felix! „Dík,“ odvrátila jsem oči, ale to už jsem zase ležela na té hrozné posteli.

„Tak můžu jít,“ řekl si pro sebe šťastně Jonathan a vytratil se z pokoje. Bezva, takže hodiny ticha začínají právě teď.

Po půlce hodiny, jsem to ticho v pokoji nesnesla a začínala jsem mít nervy.

„To spolu už nikdy nepromluvíme?“ zeptala jsem se Felixe, který pořád jenom hleděl z okna a zase nereagoval! Tentokrát mě to naštvalo tak, že jsem po něm hodila polštář, ale nedohodila ho a ještě jsem bolestně zasyčela. Felix se na mě podmračeně podíval.

„Tohle bys dělat neměla, jestli se chceš brzo uzdravit,“ řekl nesouhlasným tónem.

„A co když se nechci uzdravit, co když jediné, co zrovna chci je, aby ses se mnou bavil!“ řekla jsem zmučeným hlasem a cítila jak mi po tváři stéká jedna zrádná slza. Hned jsem ji rukou setřela, ale Felixovi to neušlo.

~ Shrnutí~

~ 11.kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voltérská děvka - 10.kapitola: