Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 26. kapitola

01.03.2010 (17:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3232×

26. kapitola

„Ve škole se stala taková věc a Edward…“ zamračila se, „Edward ji zachránil a málem nás prozradil.“

Oba se na mě starostlivě dívali, ale já nehnula ani brvou.

„Je s ní v nemocnici?“ zeptala jsem se neutrálním hlasem. Ale uvnitř mě to strašně bolelo. Samou mě překvapilo, že jsem se uměla zeptat takhle v klidu. Je taky to zřejmě překvapilo, protože se na mě vykuleně dívali.

„Zabiješ ho, až přijde domů?“ zeptal se mě Emmett a záhadně se na mě zadíval.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Není žádný důvod Edwarda zabíjet,“ zašeptala jsem.     „Je to jeho rozhodnutí.“

„To nemyslíš vážně…“ začala Rose, ale já jsem ji utnula máchnutím ruky.

„Teď to nechci řešit Rose.“ Položila jsem se zpátky do polštářů a pootočila jsem hlavu na stranu, abych se mohla dívat jinde než na jejich lítostivé tváře.

„Ehm… necháme tě na chvíli o samotě. Potom nás jenom zavolej.“

Přikývla jsem. „Děkuji. Za všechno.“

Nevím, jak dlouho jsem jenom tak koukala do zdi, ale venku se už začalo stmívat. Proč to tak bolí? Proč musím pořád dokola trpět? Copak toho nebylo už dost?

Zabírala jsem se svou bolestí, že jsem si ani nevšimla Alice, která se vedle mě posadila. Bez jediného slova mě objala a já ji také.

„Edward tě miluje a já tě taky mám moc ráda. Jsi moje sestra,“ řekla a usmála se na mě. „On tě neopustí. Viděla jsem to. Ty jsi součást naší budoucnosti a ne Bella.“

Zatřásla jsem hlavou, ale neuměla jsem se ubránit malé kapky naděje, která ošetřila jednu jizvičku na mém srdci. „Nechci, aby se mnou zůstával z lítosti. Jen kvůli tomu, že nemůžu chodit,“ zašeptala jsem.

Alice se na mě zaraženě podívala. „Ale… On s tebou nezůstává z lítosti. On tě miluje a to nezmění ani to, že dočasně nemůžeš chodit.“

„Dočasně,“ ušklíbla jsem se.

„Jo. Od zítřka totiž budeš chodit na rehabilitace. Carlisle to dnes domluvil s jedním dobrým doktorem.“ Ta novinka mě překvapila.

„Zítra?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Přikývla a usmála se. „Do pěti minut tady bude Edward. A asi byste si měli sami o samotě promluvit. Tak já jdu.“ Zdvihla se z postele a chtěla odejít.

„Alice a nechceš tady zůstat?“ zeptala jsem se nadějně. S úsměvem zakroutila hlavou a odešla.

Povzdechla jsem si a čekala, co přijde. Těch pět minut pro mě trvalo snad celou věčnost. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou a zároveň aby ta chvíle kdy budu s Edwardem nikdy neskončila a on neodešel za Bellou. Já vím. Jsem sobec. Ale srdci se nedá poroučet.

Mé čekání ukončilo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Edward. Bodlo mě u srdce když jsem si všimla jeho ztrhané tváře.

„Můžu dál?“ Proč se vůbec ptá, když je to samozřejmost? Přikývla jsem a čekala, až si přisedne ke mně na postel. Ale on si přitáhl k posteli křeslo a posadil se do něj. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevnímat bolest v srdci.

„Víš, co se stalo ve škole?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem, ale nic neřekla. Bála jsem se, že mě zradí hlas. Anebo že ho začnu prosit, aby mě neopouštěl.

Edward se na mě nechápavě podíval a už nevypadal tak ztrhaně. „Ty mě…“ zakroutil hlavou, „ty si myslíš, že tě chci opustit?“ Podíval se na mě nevěřícně a mě došlo, že zase slyšel mé myšlenky. Nečekal na mou odpověď a pokračoval: „Vždyť jsem ti tolikrát přesvědčoval o tom, že tě strašně miluju. Tak proč o tom teď pochybuješ? Jak si vůbec můžeš myslet, že bych tě dokázal opustit?“ chrlil na mě otázky jednu za druhou, ale já jsem ho nechápala.

„Ale ty si se tvářil…“ zašeptala jsem.

Nevesele se usmál. „Myslel jsem si, že mě kvůli tomu, že jsem ji srazil z cesty před tím, než do ní mohlo narazit auto, že mě budeš chtít opustit. Kvůli tomu, že jsem ti tím ublížil. Celé odpoledne jsem se procházel v lese a přemýšlel… Byl jsem odhodlaný tě odprosit na kolenou, abys mě neopouštěla. A teď lituju toho, že sis myslela, že tě chci já opustit a tím jsem ti přivodil další bolest,“ ne konci jeho slov mu přeskočil hlas bolestí.

Pomalu mi začala docházet jeho slova a skrz mé tělo se rozlévalo známé teplo.

„Ty mě miluješ?“ brala jsem to spíš jako konstatování než jako otázku, ale i tak na ni odpověděl.

„To si piš, že tě miluju. A budu ti svou lásku dokazovat každou minutu,“ usmál se a zdvihl se z křesla, aby mě políbil.

Polibek jsem si strašně moc užívala. Byla jsem hrozně šťastná, že mě neopouští a že mě miluje aspoň skoro tak jako já jeho.

Oddělil naše rty a už to byl ten samý Edward, kterého znám a miluju. Usmíval se a jeho oči zářily štěstím. Taky jsem se usmívala, byla jsem za dlouhou dobu zase šťastná. Snad to štěstí tentokrát déle vydrží. I když s mým prokletím kdo ví?

Úsměv se pomalu vytrácel a já se zeptala na důležitou otázku: „A co Bella?“

Povzdechl si a zadíval se na mě skrz svých hustých řas. „Až na to, že její vůně krve mi spaluje krk… Je pravda, že mi není lhostejná. Nechci a nebudu ti lhát. Ale moje láska k tobě je mnohem větší a silnější, to mi musíš věřit.“

„Jsi si jistý? Nechci být v tvém životě překážkou…“

„Domi. Nechci už nikdy takové věci slyšet. A pokud jde o tvou otázku: Jsem si tak jistý, jako tě miluju. Což je víc jak 100%.“

To mi stačilo a já byla šťastná.

***

Po snídani jsme vyrazili do nemocnice. Jela zase celá rodina, i když mi to připadalo zbytečné. Mohli si klidně najít jinou zábavu, než se dívat jak se učím chodit. Všichni byli rádi, že jsme si to s Edwardem vyříkali, jen Rosalie byla na Edwarda naštvaná. Kdykoliv kolem nás prošla tak se na mě usmála a ho obdařila naštvaným úšklebkem. V jednu chvíli jsem měla pocit, že kdyby mě nedržel v náruči tak po něm s radostí skočí.

Nechápala jsem její chování a Edwardovo taky, že si to nechal líbit.

Zaparkovali jsme obě auta na parkovišti před nemocnicí a Edward mě vytáhl z auta. Když jsem navrhla, aby vzal sebou kolečkové křeslo, ať mě nemusí přes celou nemocnici tahat, tak zaprotestoval a křeslo letělo oknem. Ještěže bylo okno otevřené, jinak by Edward letěl za ním. A potom by ho Esme nepustila už do domu.

Říkal, že jeho paže jsou jistější a že si nechce odepřít ani jednu sekundu, kdy mě může mít u sebe takhle blízko.

„Hele brácho já ji chci taky někdy nést. Tak mi ji půjči,“ zaškemral Emmett před hlavním vchodem.

„Nejsem žádná hračka,“ zamručela jsem.

„Ne!“ zatřásl Edward hlavou a chtěl okolo Emmetta projít, ale on mu zastoupil cestu. Začali se dohadovat, tak jsem se podívala okolo sebe. Nijak moc lidí dnes tady nebylo… Když už jsem chtěla otočit svou pozornost zpátky k těm dvou, tak jsem zachytila očima tmavou postavu, která stála na konci cesty jedné budovy a sledovala mě. Vypadalo to, že je to muž. Měl dlouhý černý plášť a černé brýle. Ale i na tu dálku bylo vidět, že jeho tvář je mramorové bledá. Uhnula jsem očima a snažila se zpomalit tlukot mého srdce. Když jsem se vrátila očima na místo, kde stál, už tam nebyl. Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Že bych měla halucinace?

„Jste jako hádající se děti ,“ řekla Esme a tím mě vrátila zpátky na zem.

„Jo,“ přisvědčila jsem.

„Ale on ji nosí pořád,“ za protestoval Emmett už rezignovaně.

„Dívají se na nás lidi,“ řekla Alice. „Tak už pojďte.“

Dřív než jsme zalezli do budovy, neuměla jsem se ubránit pohledu na místo, kde stál muž, kterého jsem si zřejmě představila ve své hlavě.

Doktor, který mi měl pomoci, abych znovu začala chodit, mi byl velmi sympatický, i když vypadal moc unaveně. Nebylo to zas tak strašné, jak jsem si představovala. Akorát je to těžší než se zdá. Po prohlídce mi začal dělat různé cviky s nohama. Všichni stáli u mě a pozorovali mě. Cítila jsem se trošku nesvá, když mě tak sledovali. Pan doktor nám ukázal nějaké cviky, které můžu dělat každý den sama doma.

„První den vám to šlo výborně,“ pochválil mě doktor, když jsme skončili.

„Ehm… děkuji,“ usmála jsem se a vyměnila jsem si taky úsměv se svou rodinou.

„Takže se uvidíme příští týden v úterý,“ řekl ke mně a podal Carlislovi nějakou kartičku.

Přikývla jsem. Takže za tři dny.

A než mě stihl Edward zdvihnout z nemocničního lůžka, kde jsem seděla, tak mě chytl Emmett a rychle se s doktorem rozloučil a upaloval se mnou z ordinace.

Emmett měl roztažené koutky v obrovském úsměvu, jak se mnou pospíchal ven z budovy. Musela jsem zdvihnout oči v sloup. Opravdu jak malý. Podívala jsem se za jeho rameno a všimla jsem si rozbouřeného Edwarda a zbytek moji rodiny, jak se ho snaží zadržet, aby šel normální lidskou rychlostí. Protože okolo nás procházeli lidé a asi by si všimli, kdyby se Edward jen tak přiřítil k Emmettovi a vyrval by mě z jeho paží.

Omluvně jsem se na něj podívala.

„Být tebou tak teď nelezu Edwardovi na oči,“ poradila jsem mu.

Zasmál se, ale zrychlil svou chůzi, což mě povzbudilo k úsměvu.

Když jsme dorazili k autům, myslela jsem si, že už legrace skončila, ale on si sedl do jeepu a mě si posadil na klín. Zakroutila jsem hlavou.

„Emmette,“ zavrčel Edward, když k nám dorazil. Byly zavřené dveře od auta, ale já jsem ho i tak slyšela. Vypadal opravdu rozzlobeně. „Otevři ty dveře, pokud nechceš, abych ti tvé autíčko zmrzačil.“

Emmett zakroutil hlavou. „Ona ale chce jet semnou. Že jo?“ mrknul na mě.

Usmála jsem se a otevřela Edwardovi dveře. Emmett se zatvářil uraženě.

„Ty mě nemáš ráda,“ odvrátil ode mě hlavu.

„Jasně že mám,“ zdvihla jsem oči v sloup. „Moc tě mám ráda, ale přece si nemyslíš, že bych dovolila, aby ti Edward zničil tak super auto,“ usmála jsem se na něj.

„No dobře. Je ti odpuštěno,“ zasmál se a podal mě Edwardovi, který si mě posadil do svého auta. Než jsme vyjeli zase jsem uviděla toho samého muže. Díval se na mě skrz své sluneční brýle, a když si všiml mého pohledu, zkřivily se mu rty do malého úsměvu. Stál sice jinde, než před tím, ale stejně daleko od nás. Zatřásla jsem se a měla jsem husí kůži.

„Edwarde?“

„Ano?“ podíval se na mě.

„Tam…“ ukázala jsem na místo, kde ještě před chvíli stál, ale zase jakoby se po něm slehla zem.

„Co tam je?“ zeptal se a podíval se na místo, kde jsem ukazovala.

„Už nic… Asi se mi jenom něco zdálo,“ zamumlala jsem.

Přikývl a vyjel z parkoviště.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Po této kapitole chci napsat kapitolu, kde to dopadne dobře pro Bellu a špatně pro Domču. Ale asi to tak taky tím ukončím - myslím část kde zůstane Edward s Bellou. Mám totiž hodně nápadů, ale jen v části, kde zůstane Edward s Domčou. Tak snad mě neukamenujete. :-D

Jinak prosím o zanechání komentářů. Děkuji.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 26. kapitola: