Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 7. kapitola

03.03.2010 (11:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5921×

7.  kapitola

Zkusmo jsem ochutnala. Na jazyku se mi rozlila sladká teplá tekutina a v tom se to stalo.

Před očima se mi odehrála scéna.

Malá holčička seděla ve velké kuchyni. V rukou držela obrovský hrnek čokolády a očka jí nadšením zářila. Zhluboka se napila, a když odtáhla hrnek od rtů, celý horní rtík měla hnědý. Blaženě se usmála.
„Isabello! Říkala jsem, že před večeří čokoláda nebude. Nebudeš pak chtít jíst.“ Zlobila se matka, která právě vešla do dveří.
„Ale Annabel mi to dovolila,“ reagovalo děvčátko a našpulilo uraženě pusinku.
„Kolikrát ti mám opakovat, že je to paní Bordeová. A navíc, ta ti nemá co dovolovat, já jsem tvoje matka. Okamžitě mi to dej a můžeš si to vypít po večeři, když budeš chtít.“
„Ne, nedám, já ji chci teď.“ Stálo si na svém dítě.
„Isabello, nezlob mě. Buď hodná, já ti jí pak dám.“ Zkoušela to matka, ale zbytečně. Holčička seskočila ze židle, hrnek pevně v rukou a utíkala pryč.

Na schodech musela zpomalit, protože byly pro její malé nohy příliš vysoké a ona se bála, aby čokoládu nerozlila. Ale i tak se po nich šplhala, jak nejrychleji to šlo. Jakmile byla nahoře, proběhla chodbou a rozrazila dveře. Žena sedící v křesle se podívala co se děje.
„Babičko, zachraň mě, maminka mi chce vzít čokoládu,“ stěžovala si holčička. Žena se na ní shovívavě usmála.
„Tak zavři dveře, pojď sem a hlavně buď jako myška, aby tě maminka nenašla. Ale musíš mi slíbit, že pak hezky sníš večeři.“ Děvčátko horlivě přikývlo. V tuhle chvíli by slíbilo cokoliv. Babička si jí posadila na klín, dívenka se tam uvelebila a vrátila se k činnosti, z které byla předtím vyrušena matkou.

Zamrkala jsem. Co to bylo? Jako bych to sama zažila. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a uvědomila si dvě věci. Matka v tom výjevu byla stejná jako ta moje a babička jakbysmet.

A pak jsem to pochopila. To byla vzpomínka. Moje vzpomínka!

Ale jak je to možné? Proč až teď? Otázky se mi honily v hlavě jedna za druhou, ale odpovědi jsem neznala. Raději jsem si zase vybavila to, nač jsem si vzpomněla. Vše jsem viděla do těch nejmenších detailů.

Odraz zapadajícího slunce v okně. Přísný výraz na tváři mé matky. Babiččin úsměv, když mě vybízela, ať jsem potichu, prostě všechno. Bylo to tak zvláštní. Vybavit si něco, o čem jsem si myslela, že je nenávratně ztraceno.

Lehla jsem si do postele, ale spánek se mi vyhýbal. Místo něj mi v hlavě běhalo pořád to samé dokola. Já, jak se snažím zachránit tu největší pochoutku na světě, horkou čokoládu.

Ráno jsem se vzbudila, když mě sluneční paprsky zalechtaly na tváři. Slunce? To jsem snad zde ve Forks ještě nezažila.

Vyšla jsem na balkón, abych si ho náležitě užila, dobře jsem udělala, protože od západu se hnala hradba šedých mraků, ach jo.

Opřela jsem se o zábradlí a rozhlížela se. Jelikož jsem neměla na dopoledne žádný program, rozhodla jsem se pro procházku zahradou.

V hale jsem potkala paní Bordeovou.
„Dobré ráno, slečno. Dáte si snídani?“ zeptala se.
„Dobré dáno. Ne děkuji. Jdu do zahrady, pak si vezmu něco malého. Ještě jednou děkuji za tu čokoládu, Annabel.“ Oslovila jsem jí tak, jak jsem o ní mluvila ve svých vzpomínkách. Annabel se zamlžily oči slzami a na rtech se jí objevil okouzlený úsměv.
„Vy si na mě pamatujete, slečno?“ ptala se překvapeně.
„Tak trochu jsem si na něco vzpomněla. Nebude vám vadit, když vám tak budu říkat? Cítím se pak blíž své minulosti.“
„Ale samozřejmě, že mi to nevadí. Je to od vás moc milé, slečno Isabello.“ Bylo na ní vidět, jak je dojatá, abych řekla pravdu, taky mi to trochu zahrálo na city.
„Jen Bella,“ opravila jsem jí.
„Dobře slečno.“ Znovu se na mě usmála a odešla.

Mířila jsem k francouzskému oknu, které vedlo na velikou terasu za domem a odtud do zahrady, když se za mnou ozvalo. „Oběd se podává přesně v poledne.“ Otočila jsem se, abych viděla, kdo to je a spatřila jsem Julii.
„Ano, jistě.“ Nevěděla jsem, co jiného na to říct a hlavně, jak se k ní chovat, sice jsme se včera „usmířily“, ale i tak, kdo ví, jestli si to nerozmyslela.
„A nechoď moc daleko, poslední dobou se je zahrada trochu zarostlá,“ varovala mě celkem přátelsky.
„Děkuju.“ Vděčně jsem se na ní usmála a konečně vyšla ven.

Slunce stále svítilo, ale mraky byly blíž a blíž, ještě chvíli a slunce zase na nějakou dobu neuvidíme.

Vyšla jsem po pískové cestě mezi květinové záhony a zelené keře. Byla to nádhera. Čerství vzduch mi dělal dobře na trochu pocuchané nervy. Poslední dny toho na mě bylo trochu moc. Zhluboka jsem dýchala teplý letní vzduch a pozorně se rozhlížela, aby mi nic neuniklo.

Kolem květin poletovali motýli, bzučely včely a vosy, byl tu takový klid a ticho rušil jen zpěv ptáků, schovaných v korunách stromů.

Abych se přiznala, na rady Julie jsem moc nedbala a šla stále hlouběji a hlouběji do zahrady. Měla pravdu. Čím dál jsem byla od domu, tím zde bylo víc a víc neproniknutelné zeleně, ale to mi nezabránilo v tom, abych šla dál.

Cestička se kroutila jako had a zatáčela na všechny strany. Za chvíli jsem ztratila přehled o tom, kde se nacházím. Dům jsem ze své pozice neviděla. Všude byly jen stromy, keře a vysoká tráva.

Nakonec se mi cesta ztratila úplně. Tehdy jsem usoudila, že by bylo nejlepší se vrátit, ale nastal malý problém. Myslela jsem si, že když se prostě otočím a půjdu rovně, nakonec narazím a cestičku a po ní dojdu zpátky, ale mýlila jsem se.

Žádná cesta se neobjevila a já jen bloudila neprostupnou tajemnou zelení. Měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale ať jsem se otáčela, jak chtěla, nikoho jsem nezahlédla.

Začínala jsem propadat panice. Proč já jen Julii neposlechla. Teď tu bloudím a šance, že najdu cestu zpět je mizivá. Co dál? Dobrá otázka Bello.

Nezbývalo nic jiného než jít dál. Slunce během mého putování zakryly již zmiňované mraky a zahrada dostávala tajemný výraz. Něco mě nutilo dát se do běhu.

Cosi za mnou zašustilo, a jako kdybych slyšela dusot nohou. Nasadila jsem nejvyšší tempo, jakého jsem byla schopná. Neustále jsem se ohlížela, ale nic neviděla. Dupot se však stále ozýval.

Dech mi docházel a já zpomalovala. Ne to nesmím, ať už za mnou běží cokoliv, nechci, aby mě to dostihlo. Píchalo mě v boku, sípavě jsem dýchala a nohy mi s každým krokem slábly. Znovu jsem se ohlédla, samozřejmě tam nic nebylo, ale to jsem neměla dělat, protože jsem narazila do něčeho hodně tvrdého.

Než jsem však stihla spadnout, chytily mně něčí ruce. Podívala jsem se před sebe, abych zjistila, do koho jsem narazila a dívala se přímo na Edwarda.

Vidět jeho tvář a hlavně krásné zlaté oči byla taková úleva, že se mi podlomila kolena a já se sunula k zemi. Naštěstí byl dost pohotový a zvedl mě do náruče.
„Jste v pořádku?“ Ráda bych mu odpověděla, ale stále jsem lapala po dechu.
„Bello?“ oslovil mě, jako by si myslel, že nevnímám. Opět jsem se nadechla.
„Já…“ nedokončila jsem větu.
„Vy co? Je vám něco?“ Strachoval, v očích obavu o mě. Konečně se mi dech trochu ustálil a já mohla mluvit.
„Nic mi není.“ Dostala jsem ze sebe.
„Tak co se stalo? Běžela jste, jakoby vám za patami hořelo,“ vyptával se dál.
„Šla jsem se projít do zahrady, ztratila jsem se a někdo mě honil. Nevím, jak je to možné, nikoho jsem neviděla, ale slyšela jsem za sebou kroky, bylo to hrozné.“ Všimla jsem si, že se mi silně třesou ruce.

Edward mě stále držel v náruči a nevypadal, že by měl v plánu mě pustit. Jeho pohled byl zkoumavý, takový pátravý, jako by něco v mém obličeji hledal.
„Asi už z toho blázním, kdyby mě někdo honil, asi bych ho viděla, ne?“ ptala jsem se spíš sebe než jeho, ale on mi odpověděl. „Asi ano.“ Znělo to váhavě, jako by mě nechtěl urazit.
„Vážně jste v pořádku?“ zeptal se znovu.
„Ano, až na halucinace, ano. Můžete mě už postavit.“ Zdálo se, že se mu moc nechce, ale nakonec mě postavil na zem. Trochu jsem zavrávorala, tak mě podepřel podpaží.

Co tady vlastně dělá? Že bych se dostala za hranice pozemků mé rodiny?
„Co tady děláte vy? Myslela jsem, že toto je zahrada mé rodiny.“
„No, to ano, ale tuhle část zahrady nikdo nenavštěvuje. Když jsme se sem přistehovali, našel jsem tohle místo.“ Rozmáchl se rukou a já se konečně rozhlédla, kde to jsem. Byl to malý, dalo by se říct palouček, skrytý mezi keři a stromy. Keře měly spousty květů různých barev, bylo to krásné. Pod vysokým dubem stála kamenná lavička. Bylo to krásné a romantické. „Občas sem zajdu, hlavně, když chci být sám a přemýšlet. Doufám, že vám to nevadí.“ Pokračoval.

Vadí mi to? Hloupá otázka. Vždyť to vlastně není moje zahrada a podle toho, jak to tu vypadalo, bylo jasné, že sem lidská noha dlouho nevročila.
„Ne, opravdu mi to nevadí.“ Ujistila jsem ho.
„To jsem rád. Když budete chtít, rád se s vámi o to místo podělím.“ Na tváři vykouzlil nádherný úsměv. Kdyby mě stále nepodpíral paží, asi bych se válela po zemi.
„To je moc milé, ale nevím, jak jsem se sem dostala, teď nemůžu najít cestu zpátky a pochybuji, že bych tohle místo znovu našla.“
„Rád vás sem doprovodím, když budete mít zájem.“ Opět ten úsměv. Áááá
„Platí stále naše dnešní setkání?“ ujišťoval se. Setkání? Ano, jistě, dnes ve dvě hodiny mám s Edwardem schůzku. Slíbil, že se mnou půjde do lesa. Málem jsem na to zapomněla.

„Jistě, už se moc těším. Asi bych už měla jít, nebo mě budou hledat.“ Nechtělo se mi odejít, ale jestliže mám stihnout oběd ve dvanáct, moc času mi pravděpodobně nezbývá, procházka byla delší, než jsem plánovala. Bezradně jsem se podívala kolem sebe. Tak kterým směrem asi tak může být dům? Asi tudy. Hleděla jsem na mezeru mezi dvěma keři.
„Uvidíme se odpoledne. Nashledanou,“ rozloučila jsem se a rozešla se.

Neudělala jsem však ani dva kroky a Edward stál za mnou. Jeho ruce jsem měla položené na ramenou a on mě plynule otočil o stoosmdesát stupňů.
„Předpokládám, že chcete jít k domu Cramptonových. To je tudy. Možná bude lepší, když vás doprovodím.“ Navrhl a já vděčně přikývla. To bude opravdu lepší, s mým orientačním smyslem, bych bloudila znovu a znovu.

Edward mi gentlemansky nabídl paži, já se do ní zavěsila a šli jsme.
„Takže vy teď bydlíte u Cramptonových?
„Ano, vyjasnily se určité věci,“ řekla jsem.
„Aha.“
„Víte, já…“ Nenechal mě to doříct a mluvil sám. „Nemusíte mi nic vysvětlovat. To je vaše věc.“
„Ale ne, mě to nevadí.“ Začala jsem tedy již po několikáté omílat tu starou historii. Pozorně mě poslouchal a pečlivě sledoval, zdálo se, že si chce zapamatovat každý můj výraz.

Zrovna jsme se prodíraly hustým křoviskem. Edward mi rukou z cesty uhýbal větve, abych mohla pohodlněji projít, když jsem si vzpomněla na sen, který se mi nedávno zdál. Malé dítě honí motýli mezi keři a bratr ho hubuje, protože se bojí, že se holčička ztratí.

To nebyl jen obyčejný sen. Byla to taky vzpomínka, jak jsem to jen mohla přehlédnout. V mysli se mi vybavil obraz chlapce. Měl tmavé krátké vlasy, zelené oči a byl hezký. Byl to můj bratr. Bratr, kterého někdo nebo něco zabilo a já jsem byla asi u toho, bratr, na kterého si nepamatuji.

Edward si všiml, že jsem se zarazila uprostřed pohybu a starostlivě se ptal.
„Stalo se něco?“
„Ne, jen jsem si na něco vzpomněla. Na něco ze svého dětství.“ Pak jsem mlčela, Edward asi nechtěl být dotěrný, tak se víc neptal. Mlčky jsme došly na dohled domu.
„Teď už trefíte.“ Usmál se. „Vyzvednu vás tady ve dvě hodiny, ano?“
„Dobře. Zatím nashledanou.“
„Nashle.“ Sklonil se a políbil mi ruku, nato se rychle otočil a mizel v džungli zahrady.

Když jsem vešla do domu, hodiny mě ujistili v tom, že mám nejvyšší čas. Bylo za dvě minuty pravé poledne. Vím, že vycházkové šaty nejsou na oběd to pravé, ale převléknout se již nestihnu.

„Kdepak ses celé dopoledne toulala, sestřenko?“ oslovil mě Mark, když jsem zasedla na své místo.
„Byla jsem se projít v zahradě. Je nádherná.“ To že jsem se ztratila, si nechám pro sebe. Nechci hned vypadat, jako že si dělám, co chci, a rady neposlouchám.
„To sice ano, ale trochu divoká. Zahradník se stará jen o část nejblíže domu, zbytek jen zarůstá. Doufám, že jsi tam nešla. Nikdy nevíš, co tě tam může potkat.“
„Ne, samozřejmě že ne.“ Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Pak jsme se všichni pustili do jídla a nikdo nemluvil.
„Bello, drahoušku, co máš v plánu na odpoledne,“ tázala se mě babička po dezertu.
„Chtěla jsem se jít trochu podívat po městě a navštívit Samanthu.“ Nevěděla jsem, jestli bych měla říkat, že mám v plánu strávit odpoledne sama ve společnosti mladého muže, někde uprostřed lesů. Myslím, že by mi to neprošlo. Sam by jim vadit nemusela.
„Dobře. Napadlo mě, že bychom mohly pozvat švadlenu, aby ti vzala míry na šaty. Měli bychom trochu rozšířit tvůj šatník. Domluvím s ní schůzku na zítra dopoledne, tak si prosím nic neplánuj,“ oznámila mi.

Nový šatník? To mě vůbec nenapadlo, ale když myslí.

Po obědě jsem se doběhla převléknout a pak se nenápadně vytratila z domu. Nešla jsem však směrem k městu, ale k zahradě. Na místě, kde jsme se s Edwardem před necelými dvěma hodinami rozloučili, už zase stál v celé své kráse. Mohla bych se na něj dívat věčně.

Pozdravili jsme se a on zamířil do nitra zahrady.
„Myslela jsem, že půjdeme do lesa?“
„Taky, že ano, ale vezmeme to trochu jinou cestou, než na kterou jste zvyklá, nevadí?“ Celou dobu se usmíval jako sluníčko, které bylo právě teď  bezpečně schované za mraky.
„Samozřejmě, že ne.“

Ač bylo zataženo, bylo překvapivě teplo. Při chůzi jsem se trochu zapotila a byla jsem ráda, že jsem si oblékla lehké letní šaty. Jak jsme šli, dovyprávěla jsem mu zbytek svého příběhu. Vypadal, že ho to opravdu zajímá. Hltal každé mé slovo. Ale neptal se, jen poslouchal.

Když jsem skončila. Trochu se vyptával jako každý a vypadal potěšen tím, že mu ochotně odpovídám.
„A vy věříte v prokletí vaší rodiny?“ Zajímal se.
„Nevím, co si o tom mám myslet. Ale prokletí? To patří do nějaké knížky, takové věci v reálném světě neexistují. Vy myslíte, že je něco takového možné?“ Vrátila jsem mu otázku.
„Asi ne, ale nikdy nevíte,“ odpověděl neurčitě.

Ze zahrady jsme vešli rovnou do lesa. Ze svého balkónu jsem si ani nevšimla, že spolu sousedí. Edward dokázal pojmenovat každou rostlinku, každého ptáka, který nás doprovázel svou písní. Bylo to úžasné. Dokázala bych s ním být hodiny a hodiny a neomrzel by se mi. Zdálo se, že mu je moje společnost také příjemná. Hodně jsme se nasmáli.

Les se před námi rozestoupil a my jsme stáli na mýtině. Byla poseta pařezy, které svítily jako hvězdy na nebi. Docela pěkné místo. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Měla jsem nepříjemný pocit, že už jsem tu jednou byla. Ale kdy? Kdybych si tak dokázala vzpomenout. Sakra. Pardon, dámy neklejí.

Otáčela jsem se dokola jako na kolotoči a v hlavě mi to šrotovalo jako v nějaké továrně.
„Bello, děje se něco?“ Edward mě sledoval upřeným pohledem.
„Nevím, mám pocit, jako bych to tu znala.“ Jak se snažila si vzpomenout, rozbolela mě trochu hlava, ale nechtěla jsem to vzdát. Byla jsem tu a musím si vzpomenout, co jsem zde dělala, co se tady stalo. Pocit, který ve mně toto místo vyvolával, byl všechno jen ne příjemný.

A pak jsem to uviděla před sebou. Byl to jen záblesk, ale to stačilo, aby mě polila hrůza. Schovávala jsem se za kamenem a pozorovala, jak se ke mně blížil tmavý stín. Neviděla jsem, kdo to je, bylo příliš šero. Věděla jsem jen, že je nebezpečný, že mi ublíží. Přikrčila jsem se za ten kámen, jako by mě mohl celou pohltit a schovat tak před tím nebezpečím.

Tam vzpomínka končila, cítila jsem, jak celé mé tělo ochromuje to samé zděšení jako v té vzpomínce. Zatmělo se mi před očima a pak jsem necítila nic. Bylo jen ticho a tma.

_________________________________________________________________________

6. kapitola     SHRNUTÍ     8. kapitola

_________________________________________________________________________

Tak co Vy na to? Prosím komentářík, aspoň krátký (prosící smajlík :D)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 7. kapitola: