Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 2. kapitola

28.01.2010 (14:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6218×

2. kapitola
Co to říkala? Že jsem s matkou měla být už třináct let mrtvá?

Vůbec jsem jí nerozuměla. Jak bych mohla být mrtvá, když tu teď stojím. Prostě to nedávalo žádný smysl.

„Ale já jsem skutečně Bella. Zeptejte se Anny, to kvůli jejímu dopisu jsem zde. Nemám vůbec žádný důvod vám lhát, co bych z toho asi tak měla?“ zeptala jsem se jí. Bylo vidět, že mi vůbec nevěří. Mračila se a kroutila hlavou tak, až jí poskakovaly lokýnky v účesu.
„Vy přece dobře víte, co chcete, chcete peníze. Ale to jste na špatné adrese. Z nás nic nevymámíte. My nejsme hloupí, slečno.“
„Tak proč nejdete a nezeptáte se Anny, já tu počkám,“ navrhla jsem jí.
„To, slečno, nepůjde. Anna nás před pár dny opustila. Zemřela,“ oznámila mi stroze ale mě se v tu chvíli zřítil celý svět. Anna byla moje jediná naděje.  Jen ona mohla říct, kdo jsem, prozradit mi vše o rodině a mé minulosti. Ani jsem jí neznala a stejně se cítím, jako bych ztratila někoho blízkého. Bylo mi z toho smutno. Něco mě zalechtalo na tváři, šáhla jsem si na ní a našla osamělou slzu, která mi stékala z oka.
„Prosím, aby jste odešla a už se sem nevracela,“ a šeptem dodala, „Neprobouzejte staré rány.“ S tím se otočila a odešla. Vystřídala ji ta žena, co mi otvírala, nejspíš hospodyně. Otevřela dveře a čekala, až odejdu. Okamžik jsme nešťastně stála na místě, pak se otočila zády k místnosti a odcházela. Nevěděla jsem kam, prostě jsem jen šla.

Zastavila jsem se, až když jsem přes slzy neviděla. Stála jsem uprostřed ulice. Po obou stranách byla lemována domy obloženými dřevem různých barev. Ač bylo odpoledne, bylo neuvěřitelné šero. Mokrou tvář jsem zvedla k nebi. Bylo zamračené a celé pokryté tmavými, těžkými mraky, které hrozily každou chvilku spustit pořádný liják. Jelikož jsem si nedokázala vzpomenout, jak jsem se sem dostala, tím myslím, kudy jsem přišla, nevěděla jsem ani, kam bych teď měla jít.

Všechny naděje, které jsem si dělala, když jsem doufala, že objevím svou rodinu a oni mě přijmou mezi sebe, se rozplynuly a já teď čelila kruté realitě. Jsem sama v cizím městě, za moment začne pršet a já neměla kam jít. To už začaly první kapky dopadat na kamennou cestu, na které jsem stála. Rychle jsem se rozběhla, aniž věděla kam, jen jsem chtěla uniknout dešti, který mi stihnul smáčet veškeré oblečení a vlasy přilepit k hlavě a především obličeji. Jak jsem běžela, dál a dál, uvědomila jsem si, že už je to jedno, stejně už jsem byla mokrá jak myš a pár dalších kapek na mě nebude poznat.

V hlavě se mi zase začal promítat můj rozhovor s tou ženou, ani nevím, jak se jmenuje. Když mne poprvé uviděla, zdála se velmi překvapená ale je taky možné, že se mi to v mém nadšení pouze zdálo. Proč jsem jen nemohla přijet dřív, abych mohla Annu poznat. Vím, že ona by mě přivítala s radostí, z toho jediného dopisu, který jsem od ní četla, jsem poznala, že je to milá osoba. Ona by mě takhle nevyhodila.

Ale co teď, přece se jen tak nesbalím a nepojedu domů. Vlastně, vždyť už ani žádný nemám. Poslední peníze na nájem jsem si vzala, abych si mohla koupit jízdenku sem. To znamená, že mám jen pár svých věcí, zbytek peněz, co mi zbyl z koupě jízdenky a na krku medailonek od maminky. Hned, jak jsem si na něj vzpomněla, zvedla jsem ruku a uchopila ho do dlaně. Vždycky mi to dodalo sílu. A stalo se tak i dneska, najednou se ve mně vzklíčilo odhodlání. Odhodlání zjistit, co se stalo, že jsem měla být mrtvá, proč mě maminka odtud odvezla a odtrhla mě tak od rodiny, kdo je moje babička a zkrátka vše, co se týká mé minulosti.

Nuže, co udělám teď? Měla bych si najít nějaké ubytování, snad mi na to budou mé skromné finance stačit. Nejhorší déšť už ustal ale stále lehce pršelo. Už veselejším krokem jsem pokračovala dál ulicí a doufala, že najdu nějaký penzion, nebo potkám někoho, kdo mi poradí, kde ho hledat. Ale měla jsem štěstí a po pár stech metrech jsem zahlédla nápis hlásající do celého světa Penzion U Dvou kopretin. Jak poetický název, usmála jsem se v duchu a zatlačila do dveří. Uslyšela jsem zazvonění zvonečků, zvedla jsem hlavu vzhůru a dívala se na tu malou zvonkohru umístěnou přímo nade dveřmi. Byla složená z několika malých zvonečků, které vydávaly při každém otevření dveří jemné zacinkání. Přišlo mi to, jakoby ohlašovaly začátek mého nového života.

Rozhlédla jsem se po místnosti, kam jsem vstoupila. Přímo proti dveřím byl mohutný pult recepce. Za kterým byla obrovitá skříň se skleněnými dvířky, za kterými jsem zahlédla množství zářivě zlatých klíčů. Napravo od recepce byly schody a dveře, nad kterými se skvěl nápis Jídelna. Nalevo se mi otevíral výhled do malé kavárničky. I přes její nevelkou velikost v ní bylo neuvěřitelné množství kulatých stolečků. Každý měl tři nebo čtyři židle a většina z nich byla obsazena lidmi, kteří se zde pravděpodobně skrývali před nepříjemným deštěm. Před vstupem do kavárny bylo pár křesel se stolky. U jednoho z nich seděli dva starší pánové a se zaujetím hleděli na šachovnici, na které zbývalo už jen pár figurek. Jeden z nich si hlasitě odfoukl a dál se soustředěně díval na stolek. Musela jsem se pousmát. Vše zde bylo vyvedené v třešňovém dřevě, od recepce, křesel, stolků a židlí v kavárně, obložení na stěnách, prostě vše. Podlahu pokrýval tmavozelený hustý koberec, který ladil jak ke dřevu, tak i výmalbě, která měla též zelenou barvu. Moc se mi zde líbilo. Působilo to na mě neuvěřitelně útulně, až domácky.

Přešla jsem ode dveří k recepci, za kterou stála žena s tmavými vlasy a moc milým úsměvem na tváři, nemohlo jí být víc jak třicet.
„Dobrý den, vítejte U Dvou kopretin. Já jsem Samantha Fischerová, majitelka. Máte přání?“ zeptala se a se zájmem si mě prohlížela, naštěstí nekomentovala to, že jsem zmoklá jako slepice.
„Dobrý den, chtěla bych pokoj,“ odpověděla jsem prostě.
„Máte štěstí, právě několik hostů odjelo. Zapište se prosím do knihy návštěv,“ informovala mě a podávala pero. „Jak dlouho se chcete zdržet? Rychle jsem tam načmárala své nacionále.

„Zatím týden, možná i déle,“ opáčila jsem. Snad mi peníze vydrží co nejdéle, moc se mi tu líbilo, přinejhorším, si budu muset najít práci. Pak mě napadla další věc. V tak malém městě se všichni znají, takže by tahle žena mohla vědět něco o rodině Cramptonů. S úsměvem jsem jí pero vrátila. Zadívala se do knihy a pokračovala.

„Takže, slečno Swanová, bude to pokoj číslo 6. Tady máte klíče.“ Podávala mi jeden z těch zlatých klíčů, které byly ve vitríně za ní.

Vypadala velice příjemně, proto jsem si dodala odvahy a zeptala se.
„Prosím vás, mohla bych se vás na něco zeptat?“ Zkusila jsem nesměle.
„Ale jistě, od toho jsem tady.“ Povzbudivě na mě kývla a svou nabídku doplnila zářivým úsměvem.
„Znáte Cramptnovi?“ vyhrkla jsem.
„Hmm, tak v tom vám asi moc nepomohu. Oni se s ostatním nestýkají. Jsou neustále zavření v tom svém obrovském domě a nikdy neopouštějí své pozemky. Všechno pro ně zařizuje služebnictvo. Je mi líto.“ Omluvně se na mě podívala. Divila jsem se, že se ani neptala, nač to chci vědět ale tím lépe pro mě.
„Ale počkejte, vím, kdo by o nich mohl něco vědět,“ usmála se a otočila se směrem k těm dvěma mužům, kteří stále hráli tu samou partii šachu. „Támhle John je zná, tedy v rámci možností, od svých patnácti u nich dělal zahradníka. Odešel od nich teprve před pár lety, když onemocněl na klouby a těžko se mu běhalo po té jejich velké zahradě.“ Rozpovídala se a já přemýšlela, jak ji umlčet. Potřebovala jsem si rychle promluvit s oním Johnem.
„Děkuji vám, moc jste mi pomohla,“ poděkovala jsem jí, vzala klíč a rozvážným krokem jsem zamířila k šachovým hráčům.

Jak jsem se k nim blížila, muž se sněhově bílými vlasy, o kterém Samantha mluvila, jako o Johnovi vzhlédl. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv vřele oplatil. Zastavila jsem se u jeho křesla a on si mě prohlížel a vypadalo to, že přemýšlí, co od něj asi tak můžu chtít.
„Dobrý den, promiňte, že vás ruším při hře, ale paní Fischerová mi řekla, že byste mi mohl poradit.“  Začala jsem zvolna.
„Ale jistě děvenko, s čímpak by vám mohl pomoctistarý dědek jako já?“ zeptal se a stále se usmíval, vypadal jako sluníčko, s těmi vlasy, které mu stály okolo dobráckého kulatého obličeje.
„Potřebovala bych se něco dozvědět o rodině Cramptnových.“ Hned, jak jsem to jméno vyřkla, se jeho úsměv změnil v překvapený výraz.
„A k čemu taková milá dívka jako vy potřebuje vědět něco o té rodině.“ Zajímal se. Nevěděla jsem, co říct. Přece mu nemůžu vykládat o tom dopisu a že jsou to nejspíš moji ztracení příbuzní. Kdo ví, jestli by mi to věřil.
„No… když… hmm,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky, „jde o takovou soukromou záležitost.“ Doufala jsem, že se s takovou odpovědí spokojí a zdálo se, že ano. Opět se na mě usmál a pak se podíval na kulaté hodiny, které visely na protější zdi a právě ukazovali půl páté.
„Rád vám posloužím ale bude to muset počkat do zítra, už jsem měl být dávno doma a manželka bude zase vyvádět. Vyhovovalo by vám to zítra tady, řekněme v deset?“ Co se dá dělat, vždyť jsem čekala sedmnáct, vlastně skoro osmnáct let, tak počkám ještě den.

S úsměvem jsem tedy kývla a rozloučila se. Vydala jsem se ke schodům a když jsem byla v jejich polovině, uvědomila jsem si, že nemám svůj kufřík. Vrátila jsem se do recepce, samozřejmě, ležel tam, rychle jsem ho popadla a vyběhla schody. V pokoji jsem za sebou zavřela dveře a pořádně se rozhlédla. Stěny zdobila tapeta s květinovým vzorem, stejný motiv byl i na přehozu postele a čalounění dvou křesílek, která stála pod oknem. Byla tam docela velká postel, která na první pohled vypadala pohodlně. U postele stál noční stolek s lampičkou, překvapilo mě, že tu mají zavedenou elektřinu. Doma jsme museli svítit svíčkami.

Najednou jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Ta cesta a vše, co se stalo potom, si začali vybírat svou daň. Opláchla jsem se v umyvadle, jenž stálo pod velkým zrcadlem z druhé strany postele, vzala jsem si noční košili a ač bylo teprve pět hodin, s notným potěšením jsem si vlezla do postele. Měla jsem pravdu, opravdu byla moc pohodlná, byla moje poslední myšlenka, než jsem se propadla do bezesného spánku.

_________________________________________________________________________

Móóóc Vás prosím alespoň o krátký komentářík. Vše, co napíšete beru v potaz a když vidím, že máte zájem, hned se mi líp píše:)

_________________________________________________________________________

prolog + 1. kapitola     SHRNUTÍ     3. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 2. kapitola: