Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 18. kapitola

09.06.2010 (10:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6647×

18. kapitola

Někdo mi stáhnul šátek z úst a přiložil k němu lahev s vodou. Zasténala jsem. Všechno mě strašně bolelo. Nevím, kolik uplynulo času od doby, co mě sem přitáhli, ale zdálo se mi, jako by to byla věčnost.

„Moje ruce,“ vydechla jsem, protože jsem je necítila. Chvilku se ozývalo šustění a pak mi ruce spadly do klína. Neměla jsem v nich skoro žádnou sílu. Jen tam ležely.

Ta osoba je vzala do svých a trochu třela, abych do nich znovu získala cit.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na dotyčného šeptem ten, co mě unesl. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Osoba ani nestihla nic říct a on pokračoval.

„Okamžitě jí zavaž ty ruce. Zbláznila ses. Dělej a jdeme odtud,“ přikázal.

Znovu mi někdo vzal ruce, asi ten, kdo mi je i rozvázal a rychle je zase zamotal do provazů. Pak se ozývaly stále se vzdalující kroky, až bylo ticho.

Zkusila jsem se trochu narovnat, ale šlo to ztuha. Jak jsem však rukama přejela po kůlu, sjel mi provaz o malinko níž. Udělala jsem ten pohyb znovu a provaz jsem měla na zápěstích. Pak jsem kroutila rukama, abych je z toho vymotala. Moc mi to nešlo. Cítila jsem kovový pach krve, neklamná známka toho, že jsem si ruce rozedřela. Ale nakonec se to povedlo. Ruce byly venku.

Třela jsem je, jako předtím ten člověk, abych si mohla rozvázat nohy a sundat šátek z očí. Nevěděla jsem, kolik mám času. Každopádně jsem chtěla využít šance a dostat se odsud.

Ruce už byly trošku citlivější, tak jsem si shrnula šátek z hlavy a pustila se do uvolňování nohou. Při každém pohybu, jako by mnou projelo tisíc nožů, ale nedbala jsem na to. Tohle byla moje příležitost.

Provaz na nohách byl zavázán opravdu pevně a já si zlámala snad všechny nehty, než jsem to rozdělala, ale dokázala jsem to.

Zvednout se už bylo horší. Nohy mě neposlouchaly. Rozhlédla jsem se kolem. Byla noc, takže trvalo, než si mé oči přivykly na tmu. V místnosti byl stůl a židle, jinak nic. Doplazila jsem se k tomu stolu a opírajíc se o něj, jsem se pokusila postavit.

Úplně jsem cítila, jak mi nohama opět proudí krev. Byly slabé, ale neměla jsem čas na čekání, až budou v pohodě.

Vyběhla jsem ven. Všude kolem se rozprostíral hluboký tmavý les. Rozběhla jsem se rovnou za nosem. Na strach nebyl čas. Padala jsem, snad každých pět kroků, ale pokaždé jsem se s použitím veškerých sil zvedla a pokračovala v cestě. Potřebovala jsem se dostat co nejdál od té chaty.

Stále jsem měla pocit, že jsem moc blízko, že mě tu určitě najdou, ale nohy mě už neposlouchaly. Nechtěly se postavit, natož jít dál. Nedaleko ode mě ležel vyvrácený strom. Jeho kořeny tvořily jakousi skulinu. Tam bych se mohla schovat. Z posledních sil jsem se tam dopajdala. Stočila jsem se do klubíčka a modlila se, aby mě to nikdo nenašel.

Edward

Jako každý den jsem šel na prohlídku lesa. Bella byla už týden nezvěstná. Její rodina to nechtěla zveřejňovat, takže ji hledali pouze zaměstnanci. Nikoho jiného do toho zatahovat nechtěli. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo hledat. Byl jsem zoufalý a hrozně jsem se bál, že už je pozdě a ona je mrtvá. Snažil jsem se tu myšlenku zahánět, ale čím víc dní uběhlo, tím byla jasnější, zřetelnější a otravnější.

Nikdo se mnou v těchto dnech nemohl vydržet. Nejvíc tím trpěl Jasper a to proto, že cítil moje emoce. Kdykoliv jsem se objevil v domě, on z něho odešel. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Nemusel prožívat to co já.

Ostatní na mě raději nemluvili, protože kdykoliv někdo pronesl byť jen slovíčko, vystartoval jsem. Byl jsem náladový a protivný a dobře jsem to věděl, ale nemohl jsem si pomoc.

Proběhl jsem les křížem krážem. Trasu jsem znal nazpaměť, běhal jsem tudy každý den v naději, že něco objevím.

Domů jsem se vrátil v ještě horší náladě, než s jakou jsem odcházel. Opět to bylo zbytečné.
„Edwarde,“ oslovila mě tiše Alice, „uvidíš, najde se. Vím to.“
„Jak to víš? Vidíš houby,“ zakřičel jsem na ni. „Bůh ví, co s ní je,“ to už jsem zašeptal. Moje pocity mě přemohly a já se rozvzlykal. Alice mě objala a hladila po zádech. Trochu jsem se uklidnil.

„Promiň, že jsem na tebe křičel. Vím, že to není tvoje vina,“ omluvil jsem se jí.
„To je v pořádku, chápu, jak ti je. Nechceš si zajít na lov. Potřebuješ to a přišel bys na jiné myšlenky,“ navrhla a já nakonec souhlasil. Na lovu jsem nebyl od té doby, co Bella zmizela. Je pravda, že do lesa jsem chodil dost často, ale vždycky jen proto, abych ji hledal.

Vrátili jsme se až za tmy. Rodina seděla v salonu a každý dělal něco jiného. Esmé něco kreslila, Carlisle si četl, Rose se probírala svými náušnicemi, Emmett ji pozoroval a usmíval se jako malé dítě, když dostane novou hračku a Jasper se díval z okna.

Když jsme s Alicí vešli, všechny hlavy se na nás otočily. Nic jsem neřekl, jen jsem pokračoval dál a došel k pianu. Tam jsem začal hrát, co mě napadlo, většinou to byly samé smutné písně. Alice zakroutila hlavou, jakože jsme je to pořád stejné a šla se přidat k Jasperovi.

Bylo něco po půlnoci, když Alice vyjekla a zahleděla se před sebe. Vypadala, jako když se dívá a přitom nic nevidí. Jasper ji objal a všichni se k ní nahrnuli. Já jsem zůstal stát opodál, nepředpokládal jsem, že by mě mohlo zajímat, co vidí. Ale byl jsem na omylu. Hned jak jsem zahlédl její vizi, zatrnulo ve mně.

„Kde?“ hlesl jsem.
„Já nevím,“ pokrčila Alice rameny a znovu se soustředila, ale viděla pořád to samé.

Bella utíká tmavým lesem, padá a znovu běží. Je zkrvavená a odřená. Musel jsem hned za ní, ale nevěděl kam. Alice viděla les a ty jsou všude tady kolem.

„Mohl by nám někdo laskavě říct, co se děje,“ zeptal se Emmett a zněl otráveně.
„Viděla jsem Bellu,“ odpověděla Alice. „Je někde v lese.“
„No tak pro ni jdeme,“ řekl Emmett a už se hrnul ke dveřím. Ale Carlisle ho zastavil. „Emmette, nevíme kde ji hledat. Alice, neviděla jsi něco, co by nám pomohlo určit, kde je?“
„Ne, všude je jen les,“ zakroutila hlavou.
„Tak se rozdělíme a každý půjde někam, to by bylo, abychom ji nenašli,“ navrhl Jasper. Všichni se na něj otočili. On byl vždycky spíš ten, kdo stojí v pozadí a pozoruje.
„To není špatný nápad, nic jiného nám asi nezbude,“ souhlasil s ním Carlisle a už určoval směr, kterým každý z nás půjde.

Já jsem se držel Alice. Chtěl jsem být poblíž, kdyby zahlédla něco nového.

---

Už se rozednělo, ale my stále nic nenašli.

Co když je Alicino vidění zase špatné a Bella je už mrtvá. Zase ta dotěrná myšlenka. Klekl jsem si do prachu cesty, hlavu složil do dlaní, zhluboka dýchal a snažil se přemýšlet. Jako upírovi by mi to nemělo dělat potíže, ale tentokrát jsem se vůbec nedokázal soustředit.

Jak jsem tak dýchal, dostala se k mému nosu neuvěřitelně lákavá vůně. Postavil jsem se a znovu se nadechl. Zatmělo se mi před očima. Byla to Bella, nikdo jiný tak nádhernou vůni neměl. Rozběhl jsem se přímo za ní a ještě zavolal na Alici, že jsem něco našel.

A taky, že našel. Našel jsem Bellu. Ležela schoulená pod kořeny padlého stromu. Dýchala mělce, chodidla měla rozedřená, byla celá špinavá, ale byla to moje Bella. Sehnul jsem se k ní a jako křehkou květinu ji vzal do náruče. Byla úplně ledová.

Ani se nepohnula, vypadala jako by už byla mrtvá. Jediné, co mě uklidňovalo, byl tlukot jejího srdce, sice slabý, ale slyšel jsem ho.

Utíkal jsem se s ní k našemu domu. Alice se běžela najít ostatní a hlavně přivést Carlislea.

Ostatní dorazili chvíli po mně. Uložil jsem Bellu ve svém pokoji a klekl si vedle postele. Konečně byla tam, kam patřila. U mě. Byla vyhublá, pod očima měla tmavé stíny, oblečení bylo potrhané. Na zápěstích měla otlaky a měla je rozedřené do krve.

Zatnul jsem pěsti, až se mi ten, co jí to udělal, dostane do rukou…

Chtěl jsem s ní zůstat, ale Carlisle mě vyhnal a uvnitř si nechal jen Esmé a Alici. Bránil jsem se, ale marně.

Stál jsem tedy aspoň přede dveřmi a četl myšlenky všech v místnosti. Samozřejmě mimo Belly. Alice se hlídala, takže jsem se toho moc nedozvěděl, ale Carlislea a Esmé to nenapadlo.

Carlisle měl mysl plnou lékařských termínů a Esmé starosti o Bellu. Umyla ji a převlékla. Carlisle ji vyšetřil a pak vyšel na chodbu a pustil mě dovnitř. Stihl mi ještě říct, že je podvyživená, dehydrovaná, podchlazená a vyčerpaná. Jako bych to nevěděl, když jsem četl jeho myšlenky.

Pak mě s ní nechali o samotě.

Bella ležela zachumlaná v bílých přikrývkách. Byla bílá skoro jako já. Nebýt těch tmavých vlasů, skoro by splynula s peřinami.

Pohladil jsem ji po vlasech a dal jí polibek na čelo. Sedl jsem si na kraj postele, vzal její ruku do své a prostě ji jen držel. Obě ruce měla obvázané. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Nevím, kolik času uběhlo, nevnímal jsem nic jiného než ji, ale najednou mi vytrhla svoji ruku a zakřičela.

„Nesahejte na mě, nechtě mě.“
„Bello, lásko,“ snažil jsem se ji probudit. „Otevři oči. Jsi doma, jsi v bezpečí.“ Při zvuku mého hlasu se uklidnila, ale neprobrala se.

Její křik přilákal zbytek rodiny.
„Měli bychom dát vědět Cramptonům, že jsme ji našli,“ řekl vždycky pragmaticky uvažující Carlisle. Jen jsem přikývnul, ale pohled z Belly nespustil.

Dál klidně oddychovala a tak jsem se odvážil vzít ji znovu za ruku.

Byla už zase noc, když sebou trhla a vykřikla, pak otevřela oči a chvíli se dívala do stropu.

„Bello?“ oslovil jsem ji. Stočila svůj pohled na mě a v očích se jí objevily slzy. Lekl jsem se, jestli jsem jí něco neudělal.
„Bolí tě něco, lásko?“  Zavrtěla hlavou, jako, že ne, ale slané potůčky se rozutekly po jejích tvářích. Palci jsem je setřel a na okamžik přidržel její obličej ve svých dlaních.
„Edwarde,“ zaskřehotala.
„Jsem tady. Jsi v bezpečí. Už nikdy od tebe neodejdu. Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ ujišťoval jsem ji.
„Obejmi mě, prosím,“ zašeptala a přitom dál plakala. Nenechal jsem se pobízet a sevřel jsem ji ve svých pažích. Snažil jsem se být jemný, ale neodolal jsem a přitiskl ji k sobě, jak nejvíc to šlo.

Bella schovala hlavu do mé hrudi a rozeštkala se ještě hlasitěji. Vzal jsem ji na klín a houpal jako malé dítě, dokud se neuklidnila a znovu neusnula.

Tak jaké to dneska bylo?? Nevěděla jsem, jak to napsat, tak jsem to tak nějak splácala.

Dílků nám už do konce mnoho nezbývá, tak prosím pište, pište:)). Jo, a děkuju za komenty (ty k minulé kapitole i k téhle:D)

17. kapitola     SHRNUTÍ     19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 18. kapitola: