Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 17. kapitola

06.06.2010 (08:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5961×

17. kapitola

Probralo mě silné škubnutí rukama. Hlava mě bolela jako střep, měla jsem pocit, že mám uvnitř skřítka, který tluče na kovadlinu. Pozice, ve které jsem byla, taky nebyla z nejpohodlnějších. Pokusila jsem se narovnat, ale nešlo to.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo. Byla tma, to bude asi tím, že je noc. Seděla jsem opřená o nějaký sloup nebo kůl a ruce jsem měla svázané za zády. Jako bych ten kůl za sebou objímala. Přes pusu jsem měla šátek, takže veškeré pokusy o křik byly zmařené.

První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byl Edward. Co si asi pomyslí, když mě nenajde v pokoji, jestli teda přišel.

Všude bylo ticho, občas přerušené zahoukáním sovy. Znamená to, že jsem někde v lese?

Moje oči pomalu přivykaly tmě a já rozeznávala obrysy místnosti, ve které jsem byla. Nebyl to zas tak úplně pokoj. Stěnami pronikalo bledé měsíční světlo, vypadalo to jako nějaká chatrč. Stěny mohly být z nějakého roští nebo něčeho podobného.

Co teď? Přeci tady nebudu jen tak sedět a čekat, až se ten, kdo mě sem dostal, vrátí a něco mi třeba udělá.

Kroutila jsem všelijak rukama a pokusila se je tak vymotat z provazů. Ale bylo to pevně utažené, akorát jsem si odřela zápěstí. Zatraceně!

Kdyby mě tak slyšela babička. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Opravdu mám teď skvělé starosti. Bello, mysli, přikazovala jsem si v duchu.

Vytahovala jsem hlavu do vzduchu s úmyslem stáhnout si z úst šátek. Bez výsledku.

Nevěděla jsem co dělat. Jak si poradit v situaci jako je ta moje? Těžko.

Vzpomněla jsem si na hlas mého únosce. Byl tak známý. Určitě jsem ho už někde slyšela. Ale kde, do háje!

Začínaly mě brnět nohy a bolet ruce.

Dveře za mými zády se z ničeho nic otevřely. Ani jsem nezaslechla někoho přicházet. Otočila jsem hlavu, co to šlo, ale na příchozího jsem stejně pořádně neviděla. Byla to jen černá postava bez obličeje.

„Doufám, že ti tu nebylo smutno,“ pronesl tichý hlas. Opět tak známý, ale odkud?? Nijak jsem nereagovala, jen dát valila oči do tmy, abych zahlédla něco, co mi pomůže rozluštit tuhle hádanku.

Muž si dřepl, aby byl na stejné úrovni jako já. Jeho oči se i v té tmě zableskly.

„Ty si mě nepamatuješ, viď? To je ale škoda, protože já tebe jo. Ale nevadí, možná je to tak lepší,“ šeptal.

Sice si ho nepamatuju, ale z jeho hlasu mě mrazilo. Měla jsem nepříjemný pocit a vzmáhala se ve mně vlna paniky. Slzy se mi nahrnuly do očí.

„Víš co?“ zeptal se, jako bych snad znala odpověď. „Pokusíme se, aby věci zůstaly co nejdelší dobu tak, jak jsou. Proto musím udělat tohle, promiň.“

Pak šáhnul někam za sebe a s čímsi v ruce se nahnul ke mně. Chtěla jsem ucuknout, ale nebylo kam. Dal mi přes oči nějakou látku a zavázal je.

Vůbec jsem nechápala, o čem to mluvil. Jaké věci mají zůstat tak, jak jsou? Byla jsem zmatená a dostala jsem strach. Z ničeho nic povolila stavidla a slzy se mi rozutekly po tvářích, teda rozutekly by se, kdyby měly kam, takhle je všechny pochytal šátek.

Edwarde, kde jsi? Zachraň mě, prosím. Jestlipak už zjistil, že jsem zmizela. Třeba si jen myslí, že někde trucuju. Kdo ví, jestli mě vůbec bude hledat, když jsme se tak pohádali.

Tyto myšlenky mi na náladě vůbec nepřidaly. Spíš to všechno ještě zhoršily. Rozbrečela jsem se na plno a nakonec nějakým způsobem usnula.

Probuzení nebylo vůbec příjemné. Bolela mě snad každá kůstka, každý sval v těle. Navíc jsem se díky provazu nemohla ani hnout, nevěděla jsem, jestli je den nebo noc. Zaposlouchala jsem se. Zpěv ptáků byl hlasitější, než když jsem byla vzhůru v noci. To by mohl být den, uvažovala jsem. Jak jsem poslouchala veškeré okolní zvuky, neunikly mi lehké kroky.

Znovu se otevřely dveře a někdo vešel. Nebyl to ten muž ze včerejška. Jeho kroky byly jiné. Osoba nepromluvila, jen chvíli chodila kolem, pak se ozvalo zašustění a ruce mi stáhly šátek z úst. Dotyčný mi přiložil ke rtům láhev a já hltavě pila. Ani jsem si neuvědomila, jakou mám žízeň. Ještě bych pila dál, ale odtrhl mi lahev od úst a šátek vrátil na místo. Pak odešel a bylo znovu ticho.

Měla jsem hlad, byla jsem unavená a nevěděla, co si počít. Takže jsem přemýšlela, vzpomínala a chvílemi upadala do bezesného spánku nebo možná do bezvědomí.

Každý den někdo přišel, dal mi napít a hned potom odešel. Vždycky to byla ta samá osoba, ale neřekla ani slovo. Nevěděla jsem, jak dlouho tu můžu být. Bylo mi špatně. Tělo jsem už skoro necítila a jen málokdy jsem se udržela vzhůru. Moje myšlenky teď patřily jediné osobě, Edwardovi.

Edward

Ta hádka s Bellou byla tak hloupá. Když odešla, byl jsem rozzlobený. Nechápal jsem, jak po mně může něco takového vůbec chtít. Copak nechápe, že tohle není život, jaký si pro ni představuju? A pak jsem si uvědomil, že nechápe. Vůbec nepochopila, co jsem chtěl říct tím, že nechci, aby byla jako já. Litoval jsem toho, ale už bylo pozdě.

Rozhodl jsem se, že si dojdu na lov, trochu se uklidním, proberu to s rodinou a večer za ní přijdu a všechno jí vysvětlím.

Můj plán probíhal přesně tak, jak jsem si naplánoval.

Jelikož jsem nebyl tolik žíznivý, spokojil jsem se s dvěmi srnkami a jedním losem. Když jsem měl pocit, že ve mně krev i šplouchá, vydal jsem se domů.

Esmé s Alicí a Rose seděly v salonu a řešily nějaké detaily týkající se svatby. Když jsem přišel, Alice vzhlédla. Věděla, co se stalo. Mírně se na mě usmála a v duchu mi poslala, že se to s Bellou určitě urovná. Že to sice zatím neviděla, ale ví to. Dalo by se říct, že mě to trochu uklidnilo. Mimo to, že Alice vidí budoucnost, má na tyhle věci čuch.

V salonu na mě ze všech stran křičely myšlenky, jestli budou lepší červené růže nebo bíle. Jak vysoký udělat dort a podobně, takže jsem šel raději za Carlislem.

Našel jsem ho v pracovně, kde jinde by taky mohl být.

Zaklepal jsem na dveře, i když jsem věděl, že mě už dávno slyšel.
„Pojď dál Edwarde,“ vyzval mě v myšlenkách.
„Neruším?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě, že ne,“ řekl už nahlas. „Co potřebuješ?“
„Jde o Bellu. Dneska mě požádala, abych ji přeměnil na upíra,“ povzdychl jsem si a čekal na otcovu reakci.
„To se dalo předpokládat,“ překvapil mě svou odpovědí.
„Předpokládat?!“
„No ano, milujete se. Ta otázka jednou musela přijít. Přeci jsi nečekal, že to nechá jen tak být. Spojíte spolu své životy. Ty budeš navždy takový, jako dnes a ona zestárne. Umíš si představit, jaké to pro ni musí být? Ta představa, že bude nakonec vypadat jako tvoje babička, je pro ni určitě nepříjemná,“ vysvětloval.
„Ale já to nemůžu udělat. Nemůžu z ní udělat vraždící monstrum,“ zavrčel jsem. Carlisle na mě upřel pohled svých zlatých očí a pozvedl obočí.
„Myslíš si o nás, že jsme vraždící monstra? Edwarde, netušil jsem, že máš na věc takovýhle názor.“
„Tak jsem to nemyslel. Já… já…“ nevěděl jsem, jak dál. Vím, jak se Carlisle snažil, abychom zapadli mezi lidi a žili pokud možno normální život, ale nějak se nemůžu přinutit, abych na to myslel jako na dobrou věc, kterou můžu udělat Belle. To prostě nejde.

„Edwarde,“ oslovil mě, jako by mluvil k malému dítěti. „Miluješ Bellu?“
„Ano, samozřejmě,“ proč se na to vůbec ptá. Ona je střed mého vesmíru, důvod mého bytí, moje všechno, bez ní nejsem nic.
Podíval se na mě s mírným úsměvem na rtech. „Tak se zkus vžít do její kůže. Podívej se na to z jejího pohledu. A hlavně, promluv si s ní o tom. Uvidíš, že to společně nějak vyřešíte.“
„Asi máš pravdu. Promluvím si s ní. Třeba mě pochopí. Děkuju,“ řekl jsem a už byl na cestě do svého pokoje.

Musím si s Bellou promluvit, vysvětlit jí to. Určitě pochopí, že to, o co mě žádá, je hloupost. Zůstane člověkem, bude žít pokud možno normální život, pokud je to s upírem po boku vůbec možné.

A pak mě to napadlo. Co když bude chtít děti?? Děti jí dát nemůžu. Je možné, že až to zjistí, nebude si mě chtít vzít. Ta myšlenka způsobila bodnutí bolesti v místě, kde jsem měl dřív bubnující srdce. Představa, že bych Bellu ztratil, byla nesnesitelná.

Ale jednou zemře a já o ni tak přijdu. Moje odhodlání nepřeměnit ji, začalo být nahlodáváno. Přesvědčení, že jsme něco špatného, tu stále bylo, ale strach o Bellu byl větší než to.

Venku se pomalu stmívalo. Podíval jsem se na hodiny na krbu. Sedm. Bella asi právě večeří. Počkám do deseti, to už by mohla být u sebe v pokoji. Půjdu za ní a vyříkáme si to.

Šel jsem dolů, a abych si nějak ukrátil dlouhou chvíli, sedl jsem za piano a hrál a hrál a hrál.

---

Přesně v deset hodin jsem vklouzl do Bellina pokoje. Otočil jsem se k posteli a ztuhnul… byla prázdná. Rozhlédl jsem se po celé místnosti, ale byla prázdná. Zachytil jsem akorát slabý závan její vůně.

Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě. Bylo ticho. Všichni už spali. Třeba usnula v salonu nebo někde.

Vydal jsem se na rychlou prohlídku domu, aby se bez výsledku vrátil zpět do jejího pokoje.

Měl jsem neblahé tušení, že se stalo něco zlého. Bylo už po desáté, v tu dobu je vždycky v posteli. Napadla mě jediná věc. Vyskočil jsem z okna a běžel domů.

Alice seděla s Jasperem v salonu a něco si potichu špitali. Vůbec jsem jim nevěnoval pozornost a rovnou vypálil.
„Kde je Bella?“ Alice se na mě nechápavě podívala.
„Nebyl jsi právě teď u ní?“ Kývnul jsem.
„Pak bys to měl vědět lépe než já,“ odpověděla.
„Ale Alice, ona tam nebyla. Nikde v domě jsem ji nenašel,“ rozčiloval jsem se.
„To je hloupost. Viděla bych, kdyby někam šla nebo se něco dělo,“ vrtěla hlavou. „Ale pro tvůj klid se podívám.“ Zahleděla se před sebe a její oči dostaly nepřítomný výraz. Byla tak několik sekund, pak se usmála a podívala se na mě.
„Jak jsem řekla. Spí.“
„Já jsem tam teď byl a ona nespí, vůbec není v domě. V jejím pokoji jsem ji skoro necítil.“ Copak nechápou, že o ni mám starost. Že někam pravděpodobně zmizela.

„Víš co, Edwarde. Půjdeš tam ještě jednou a já tě doprovodím. Uvidíš, že je v pořádku.“ S těmi slovy se zvedla a vydala se ke dveřím. Já stál jak solný sloup a koukal se za ní.
„Tak jdeš?“ Zamrkal jsem a pospíchal za ní. Doufal jsem, že jsem se zmýlil, že jsem jen něco přehlédl. Alice se přece nikdy nepletla.

---

Omyl. Všechno je jednou poprvé a i Alice se může splést. Bella ve své posteli nebyla. Znovu jsme s Alicí prošli celý dům, ale nic. S nepořízenou jsme se vrátili domů a svolali celou rodinu.

Všichni byli toho názoru, že počkáme do rána. Třeba někdo z její rodiny ví, kde je.

Byl jsem skoro nepříčetný. Jak mohou být tak klidní? Co když se jí něco stalo? Co když leží někde zraněná a potřebuje pomoc, moji pomoc. Co když je… co když je mrtvá? Ne, na to ani nemysli, Edwarde.

Alice celou dobu bědovala, jak je možné, že nic neviděla. Ještě nikdy se to nestalo. Jasper ji objímal a uklidňoval. Stane se, říkal, ale to Alice nebrala. Jí se to nestává, ona je neomylná.

Nakonec jsme se dohodli, že ráno půjdu na návštěvu a uvidíme, co se bude dít. Pak případně začneme Bellu hledat.

Celou noc jsem pak přecházel po pokoji sem a tam a zaháněl v hlavě různé děsivé představy, co se jí mohlo stát. Myšlenky ostatních mi taky moc nepřidávaly. Snažili se je potlačit, ale marně, každý měl v sobě alespoň jedno semínko pochybností a tušil, že to s Bellou není jen tak.

---

V devět hodin, těsně předtím, než jsem zaklepal na dveře sídla Cramptonů, jsem se zaposlouchal do myšlenek členů domácnosti. Nic zvláštního jsem však neobjevil. Od Belliny babičky přicházely starosti se svatbou. Annabel zase přemýšlela, co uvaří k obědu. Zkrátka normální den.

Dvakrát jsem ťuknul mosazným klepátkem, chvilku počkal a už se na mě culila růžová tvář Annabel.

„Dobrý den, mladý pane, pojďte dál,“ přivítala mě a ustoupila, abych mohl projít do haly.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s Bellou?“ Šel jsem rovnou k věci, nač to zdržovat.
„Slečna ještě spí. Posaďte se do salonu a já jí dojdu říct, že jste tady.“
„Děkuji, ale kdyby ještě spala, tak ji nebuďte.“

Annabel odběhla a já se pomalu loudal do salonu, cestou jsem na nikoho nenarazil. Sedl jsem si do křesla, ale ne na dlouho. Pěkně rychle mě zvedly Annabeliny myšlenky, které na mě přímo křičely. Bella není ve svém pokoji!

„Slečna zmizela,“ zakřičela na celý dům a spustila tak vlnu paniky. Všichni pobíhali sem a tam, samozřejmě zbytečně. Mě si nikdo nevšímal, takže jsem co nejméně nápadně zmizel.

S rodinou jsme prohledali každý kousek panství, ale nenarazili vůbec na nic. Začínal jsem být zoufalý. Nikdo nevěděl, co dělat dál. I když jsem se maximálně soustředil, ani Bellinu vůni jsem nikde nezachytil.

Bezradně jsem stál uprostřed lesa a rozhlížel se kolem, jakoby mi snad něco mohlo uniknout. Ale ono mi opravdu něco unikalo. Jen přijít na to, co to je.

Díky za komentíky k předchozímu díku a prosím o další. Určitě to za nějaký stálo. Jestli za pozitivní nebo negativní, rozhodněte Vy:)

16. kapitola     SHRNUTÍ     18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 17. kapitola: