Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 10. kapitola

25.03.2010 (10:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6071×

10. kapitola

Sklonil se ke mně a jemně přitiskl svá chladná ústa na mé.

Jemně jsem se zachvěla. V břiše se mi rozlétlo tisíce motýlů. Automaticky jsem pootevřela ústa. Jeho jazyk mě pohladil po horním i dolním rtu. V uších mi šumělo, v hlavě jsem měla úplně vymeteno, jen jsem věděla, že tohle chci, tohle je to pravé.

Po chvíli se Edward odtáhl. Jeho oči se znovu upřely do mých. Trochu jsem se červenala, ale pohled mu opětovala.

„Promiň, to jsem neměl. Nechal jsem se unést,“ omlouval se za něco, za co jsem já byla až neskutečně ráda. Jeho tvář byla maličko smutná a zkroušená. Chtěla jsem mu ten výraz vymazat, chtěla jsem, aby ho nahradil ten úžasný úsměv, který má jen on.

Nenapadlo mě nic jiného, než se vytáhnout na špičky a neohrabaně ho políbit. Chtěla jsem ho zbavit všech pochybností.

Než jsem se stihla odtáhnout, tak mě jeho ruce objaly okolo pasu. Já mu své obmotala okolo krku a prsty se probírala v jeho vlasech. Víc si mě k sobě přitiskl a náš polibek prohloubil.

„Bello? Bello, kde jsi?“ ozývalo se z chody vedoucí na terasu. Rychle jsem od Edwarda odskočila. Mlčky mu naznačila, aby zůstal tam, kde je a sama jsem se vydala ke dveřím. Tam jsem narazila na Marka. Byla jsem ráda, že venku je tma jako v pytli, takže Mark Edwarda neuvidí, pokud nepůjde na terasu, jakože jsem byla rozhodnutá mu v tom, když to bude nutné, bránit vlastním tělem.

Tvář mi zdobil ruměnec, za který by se ani rajské jablko nemuselo stydět. Odhodlaně jsem vykročila k Markovi, stále lehce schovaná ve stínu.
„Tady jsi. Babička tě shání. Chce tě někomu představit.“
„Dobře, hned jsem tam, jen se trochu upravím,“ reagovala jsem rychle, můj hlas zněl nakřáple, skřehotavě.
„Jsi v pořádku?“ plat se Mark.
„Jistě. Za chvíli jsem tam,“ ujistila jsem ho.

Mark jen pokrčil rameny a odešel.

„Ufff,“ oddechla jsem si. Vrátila jsem se na místo, kde jsem nechala Edwarda, ale bylo prázdné. Přece se mi to jen nezdálo. Sny nebývají tak krásné a živé, nebo ano? Zakroutila jsem hlavou a šla do sálu.

Hned, jak mě babička spatřila, zamávala na mě lehce rukou. Posadila jsem se k ní na pohovku a ona mě chytila za ruku.
„Drahoušku, mám pro tebe překvapení. Chtěla bych ti někoho představit.“ S těmi slovy se zvedla a mě táhla za sebou.

Zastavila se u skupinky tří lidí. Žena a muž ve středních letech a mladík starý asi jako Mark. Byl to ten samý, se kterým jsem tančila první tanec. Měl pískově žluté ulíznuté vlasy, bledé bezvýrazné oči, výškou asi jako já a postavou vlastně taky, to jsem si nemohla splést.
„Dovol, abych ti představila Richarda Pralineriho, jeho ženu Agathu a syna Emanuela Gabriela Pralineriho,“ řekla. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Emanuel, jak poetické. Muži mi políbili ruku a paní Pralineriová se poklonila stejně jako já. Nechápu, proč mě s nimi seznamuje. Všichni měli výraz leklé ryby a pan Pralineri navíc velké břicho.

Nikdo nic neříkal, tak babička pokračovala. „Pan Pralineri vlastní továrnu nedaleko odtud. Jsem si jistá, že si s Emanuelem budete dobře rozumět. Co kdybyste šli tančit.“ Celá zářila a já začínala tušit, co se tu děje. To ne, to by mi neudělala.

Emanuel mi nabídl rámě a já se do něj ne příliš ochotně přijala.

Při tanci mi vykládal, jak jednou po otci převezme továrnu, protože je jediný syn. Má ještě čtyři sestry, ale ty se musejí dobře vdát. Po úvodních pár větách jsem vypnula, protože mně z něho začínala oblet hlava. Jeho hlas byl pisklavý a nepříjemný, vůbec se nedal porovnat s tím krásně sametovým, hlubokým, mužným, Edwardovým.

Kam asi zmizel. V sále jsem ho nikde neviděla a jeho rodinu také ne. Přeci by neodešel bez rozloučení? Po tom, co se stalo, jsem si alespoň ahoj zasloužila.

Znovu jsem si vybavila ten polibek, jeho hebké studené rty, jemně přejížděly po mých… a teď je pryč a já nevím co dělat. Jak se budu chovat, až se s ním uvidím a uvidím se s ním ještě vůbec někdy? Ale Bello, Edward přece není takový, že by pláchnul, teda doufám.

Někdy během mých úvah přestala hudba hrát a Emanuel mě odvedl zpátky k babičce. Ta mě od sebe po zbytek večera nepustila, protože společnost jí nedělal nikdo jiný než celá Pralinieriho rodina.

Potřebovala jsem se jít podívat, jestli ho někde uvidím, ale neměla jsem šanci. Zachránila mě až Sam, která babičku poprosila, jestli bych s ní mohla jít na malou procházku po zahradě.

„Je to krásný večer,“ rozplývala se Sam, zatím co jsem si málem vykroutila hlavu.
„Ano, to je,“ odvětila jsem a dál pátrala.
„Bello, hledáš někoho?“
„Vlastně ano, neviděla jsi Edwarda?“ Jeho jméno jsem zašeptala a sklopila oči k zemi. Co si o mě Sam pomyslí, jestli se dozví, co se stalo.
„Edwarda? Myslela jsem, že jste spolu byli na terase?“ řekla, jakoby nic. Trochu jsem vyvalila oči. A já myslela, že si nás nikdo nevšiml. Bože, co asi viděla.

Sam se potichu zasmála.
„Bello, kdyby ses viděla. Jen jsem zahlédla, že tam jdeš ty, no a pak tam šel Edward. Proto jsem tě sem taky vytáhla, abych se dozvěděla nějaké podrobnosti.“ Zamrkala na mě dlouhými řasami. Opět jsem pochytila barvu šátku z koridy.
„No tak, Bello, přece tě nebudu přemlouvat. Jsem tvá kamarádka, nebo ne?“
„Samozřejmě. Jen je to trapné. Neměla bych to vůbec nikomu vykládat,“ vyhýbala jsem se odpovědi.
„Co je trapné na tom, že ho máš ráda? Myslím, že i on má rád tebe. Způsob, jakým se na tebe celý večer dívá… Řekla bych, že to nepotrvá dlouho a políbí tě,“ přemýšlela o budoucnosti.

Zase jsem zabodla oči do země a zaujatě zkoumala kamínky na cestičce.
„Tak on už to udělal,“ vykřikla Sam nadšeně a hodně nahlas.
„Nekřič tak, ještě tě někdo uslyší,“ mírnila jsem ji.
„Musíš mi všechno říct, pojď.“ Táhla mě ke kamenné lavičce, trochu vzdálené od ostatních procházejících se hostů.

„Chci slyšet všechno. Jaké to bylo? Vyznal ti lásku? Co se stalo potom? No honem povídej,“ pobízela mě.
„Jak mám odpovídat, když mě nepustíš ke slovu,“ zlobila jsem se, ale bylo to jen na oko, protože se mi do toho moc nechtělo. Podle mě by se mladá dívka s takovými věcmi chlubit neměla. Obzvlášť, když zmíněný muž není ani její snoubenec.
„Teď máš prostor. Už neřeknu ani slovo.“ Ta je tak neoblomná, ale co. Je to kamarádka, snad to nikomu neřekne.

Zhluboka jsem se nadechla a spustila.
„Stalo se to na té terase. Šla jsem na čerstvý vzduch a on tam přišel. Dívali jsme se na sebe a on mě pak políbil.“ Uvědomila jsem si, že se při té vzpomínce zasněně usmívám. Nějak mi přestalo vadit mluvit o tom. Najednou jsem se se Sam chtěla podělit o ten krásný okamžik. Snad nejkrásnější mého života.

Sam vydechla a rukou mě vybídla, ať pokračuju.
„Pak se mi omlouval, ale já byla šťastná, necítila jsem pochyby nebo tak něco, tak jsem ho políbila taky no a tak jsme pokračovali, dokud nás nepřerušil Mark,“ zakončila jsem to.
„Mark vás viděl?“ vypískla Sam.
„Ne, naštěstí jsem k němu došla dřív, než si Edwarda mohl všimnout.“
„A jak se ti to líbilo, jaký z toho máš pocit?“ ptala se Sam zvědavě dál.
„Bylo to krásné, úplně nepředstavitelný pocit. Motýlci v břiše, však to znáš sama, ne? No a pak byl najednou pryč. Než jsem to vyřídila s Markem, někam zmizel a od té doby jsem ho neviděla. Bojím se, co bude. Co když toho lituje, nebo tak něco?“ ptala jsem se skoro zoufale.

„Neboj se Bello, vím, že to bude v pořádku. Bude z vás krásný pár. Už to úplně vidím.“ Zahleděla se do dálky, jako by to opravdu mohla vidět.
„To si myslíš ty, ale řekla bych, že babička už mi sehnala nápadníka,“ řekla jsem zachmuřeně.
„A koho prosím tě? Tady moc kandidátů hodných tvého postavení není.“
„Emanuela Gabriela Pralineriho,“ odpověděla jsem kysele.
„Toho?“ Sam vyprskla smíchy. „Chudáček vypadá, že se každou chvíli sesype, vždyť vypadá jako dívka, až na ty vlasy. Ježiši, to je vášně legrace.“ Smála se dál.
„Mě to moc veselé nepřijde,“ škaredila jsem.
„Vždyť si ho nemusíš hned brát. To, že ti ho našla babička, ještě neznamená, že o něj musíš mít zájem nebo tak. Jen se hezky věnuj Edwardovi. Syn lékaře taky není špatná partie.“
„Kéž bys měla pravdu,“ povzdechla jsem si.

Ano, kéž by měla pravdu. A to ve všem, hlavně, co se Edwarda týče.

Ráno, nebo spíš poledne mě zastihlo stále rozespalou a se špatnou náladou. Moje obavy ohledně Edwarda se bůhví proč ještě znásobily. Nebyla jsem si jistá, co můžu očekávat a taky jsem se toho bála. Bála jsem se odmítnutí. Věděla jsem jedno, mám ho ráda a hodně, miluju ho.

Kdyby mi teď řekl, že to nic nebylo a už nikdy nic nebude, byla by to rána přímo do srdce.

Oblékla jsem si lehké šaty, co mi nachystala komorná a sešla dolů, kde v salonu seděla celá rodina. Všichni si vyprávěli o plese a zdáli se spokojení, dokonce i Julia. Všichni, kromě Victorie samozřejmě. Ta jen tiše seděla a mlčky pozorovala osoby kolem sebe.

„Bello, jak se ti líbil ples?“ ptala se babička hned, jak jsem se se všemi pozdravila.
„Bylo to moc krásné, děkuji.“ Usmála jsem se, aby viděla, že to myslím vážně.
„Mladý Emanuel se na tebe potom ještě ptal, zdá se, že v tobě našel zalíbení. Pozvala jsem ho i s matkou na zítra na čaj. Tak buď prosím doma,“ oznámila mi a asi čekala, že budu skákat radostí, ale nestalo se tak. To mi ještě scházelo. Ten hňup.

„Drahoušku, byl by dobrá partie,“ obhajovala ho babička.
„Mě se nelíbí,“ řekla jsem přímo. Ostatní se na mě trochu vyjeveně dívali.
„Ale vždyť ho vůbec neznáš. Určitě si ho zamiluješ, dej tomu čas,“ přesvědčovala mě dál, ale já věděla, že svůj názor nezměním.
„Jestli si ho mám vzít jen kvůli penězům, tak to odtud radši odejdu,“ rozhořčila jsem se.
„Ale tady vůbec nejde o peníze. On má samé sestry, víš? Nemuseli bychom se pak bát…“ Konec své myšlenky nechala vyznít do ztracena.

Tak o tohle tu jde, mám si ho vzít proto, abych neporodila chlapce. Ale já jim na nějaké prokletí kašlu, vezmu si toho, koho budu sama chtít. Hned mi na mysli vytanulo jedno jméno, ale tu myšlenku jsem zase rychle zaplašila. Nemůžu si dělat plané naděje.

„Kvůli tomu si ho tuplem nevezmu.“ Otočila jsem se na patě a vyběhla z místnosti. Zamířila jsem kam jinam, než do zahrady.

Nevěděla jsem, co tam budu dělat, ale bylo mi to jedno. Musela jsem pryč a rychle.

Nikdy mě nenapadlo, že bych se měla vdát a když už, tak jsem si to představovala s někým, koho mám ráda a ne jen proto, má samé sestry a je tak větší pravděpodobnost, že se mi narodí dcera než syn, který by musel čelit kletbě, na kterou stejně nevěřím. Bylo to k vzteku.

Vždyť jsem si ani neuměla představit, že bych ho měla políbit. Brr, jen z té představy se mi žaludek obrátil vzhůru nohama.

Těžko říct proč, ale do očí se mi začaly drát slzy. To mi nezabránilo v úprku. Běžela jsem, cestu před sebou rozmazanou, občas jsem škobrtla, ale naštěstí nespadla.

Nevím, kam jsem chtěla doběhnout.

Pár metrů přede mnou se něco mihlo, tedy aspoň jsem měla ten pocit, ale když jsem se zastavila, protřela si oči a rozhlédla se, široko daleko jsem nic a nikoho neviděla. Za sebou jsem měla dům a nedaleko před sebou opuštěnou část zahrady. Asi to bylo těmi slzami.

Rozhodla jsem se, že zkusím najít to místo s lavičkou, kde jsem byla s Edwardem.

Teď už pomalu jsem pokračovala v cestě. Udělala jsem pár kroků, když se ozvalo tiché klepnutí, nohou mi projela šílená bolest a já se s výkřikem zhroutila k zemi.
_________________________________________________________________________

Já vím, dneska nic moc, ale i tak mi tu prosím nechte komentář, klidně s kritikou, prosím. Díky

Jinak je tu malá změna. Počet komentářů nutný k přidání další kapitoly je 20. Snad se na mě nebudete zlobit. Vím, že to zvládnete :)

_________________________________________________________________________

9. kapitola     SHRNUTÍ     11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 10. kapitola: