Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voják z povolání kapitola. 2

24.07.2010 (10:45) • k16 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1487×

Voják z povolání kapitola 2.

Další den jsem byl v obýváku první. Je to ironické, ale v baráku to doslova všechno spalo. Divné. Já jsem, jako všichni obyvatelé toho domu, nespal už pár let. Usmál jsem se sám pro sebe. Dřepl jsem si na gauč a pustil televizi na programu o boxu a bojovém umění. Také jsem začal přemýšlet o tom, jak prožiju poslední dny ve Forks…

Kapitola 2. – Minulost a Přítomnost

„Ahoj zlato, na co koukáš?“ promluvila Alice, která se objevila vedle mě na gauči.

„Ani nevím spíš jsem to jen zapnul, ale přemýšlím nad tím, co budeme do pondělí,“ odpověděl jsem Alici. „Proč až v pondělí, Jazzy,“ zeptala se překvapeně.

„No, o víkendu jsou blbý spoje, já chci mýt klidný let,“ odpověděl jsem jí s úsměvem.

„A hlavně si to chci ještě pořádně užit, nevím, jak nám to dovolí ve Volteře.“ Při těchto slovech jsem ji začal něžně líbat, poté jsem přešel k pomalému, spontálnímu svlékání, pak mě ale Alice něžně políbila na čelo a řekla:

„Vím, na co myslíš a já říkám ano, ale ne teď a ne tady na gauči, počkáme, až budeme sami doma, Carlisle s Esmé pojedou do práce, Emmett s Rose dnes odlétají a Edward bude s Bellou, takže se, Jazzy, určitě dočkáš.“  Poté si zapnula rozepnutou košili a vydala se nahoru do své šatny.

Nevím, jestli už si šla připravovat prádlo na potom, nebo se jen chce převléknout.

Po chvíli do obýváku sešla Rose s množství kufrů a za ní hned běžel Emmett se svým vojenským pytlem.

„Dobré ráno,“ ozvali se jednohlasně.

Odběhli do garáže, po chvíli se vrátili, už bez zavazadel, Emmett se posadil vedle mě a začal se mnou koukat na televizi, Rosálie ještě odběhla nahoru. Asi po půl hodině sešli dolu už všichni, až na Alici. Bylo to divné, protože Alice se vždy obléká chvílí, ale teď tam byla nějak dlouho, tak jsem vyběhl nahoru. Našel jsem ji sedět v pokoji na posteli. Poté, co jsem vešel do pokoje, tak něco schovala do kapsy a hned byla u mě.

„Ahoj zlato, hele, co jsem našla,“ promluvila a při tom z postele zvedla mojí starou uniformu z války.

„Víš, že v Seattlu v muzeu otevírají novou expozici Občanské války, tak jsem myslela, že když máš tu uniformu, že bych si něco taky sehnala a zašli bychom tam na vernisáž, protože nás pozvali, oni si totiž myslí, že jsi tvůj vlastní potomek,“ promluvila s úsměvem.

„Fajn, ale jen když mi řekneš, co jsi to přede mnou schovala,“ ukázal jsem jí na napěchovanou kapsu u těsných džínů. Udiveně sledovala směr, kterým jsem ukázal, a pak pomalu začala vytahovat dlouhý kus papíru nažloutlé barvy, ten jsem jí hned vytrhl z ruky a začal urychleně číst, stálo tam:

Milí Jaspere,

už dlouhé věky jsme se neviděli, velmi se nám po tobě stýská a chtěli bychom tě znovu vidět.

Co kdybychom se sešli, jestli tedy chceš, třeba u památníku Abrahama Lincolna o půlnoci Dne nezávislosti.

Jestli  nechceš, tak stejně každý rok budu čekat, protože vím, že tě ke mně pořád táhne ta samá vášeň jako dřív. Myslím, že dobu, co jsme spolu strávili, jsme si užili a doufám, že si myslíš to samé.

Stále doufám, spíš si přeji, že by ses k nám mohl vrátit a mohli bychom začít tam, kde jsme skončili.

Čekám na tebe miláčku

Tvá milá Maria L. P. 1982

Zvedl jsem hlavu,  zmuchlal jsem dopis a hodil jsem ho rozčílené do vyhaslého krbu.

Alice ke mně přiskočila, políbila mě na tvář a řekla, „já věděla, že bys mě neopustil miláčku.“

Poté jsme se chytli, za ruce a seběhli, dolu, kde už seděl jen Edward. „Ty nejedeš za Bellou, Edwarde?“ zeptala se Alice.

„Jedu, ale až mi zavolá, my totiž jedeme na dovolenou, Bella si vymyslela, že se chce podívat do Evropy,“ odpověděl urychleně, stále sledující předpověď počasí v Evropě.

Poté, co Edward odjel,  jsme s  Alicí provedli to, co jsme si slíbili a pak jsme se vydali do antikvariátu, podívat se na nějaké šaty na vernisáž.

„Alice, kdy je vlastně ta vernisáž,“ zeptal jsem se jí, když jsme vešli do obchodu.

„No, jsme pozváni na zítřejší vernisážní, večírek v osm, proč se ptáš?“ odpověděla otázkou.

„Já jen, že kdybychom tady nic nenašli, tak můžeme zaběhnout do Texasu, a tam něco budou mít určitě,“ odpověděl jsem.

Naštěstí jsme v obchodě našli světle zelené, dobové šaty, dojeli jsme domu, Alice odběhla do pokoje, aby si je přizpůsobila své postavě, já jsem si sedl k televizi.

Po chvíli mi myšlenky zabloudily k dopisu, docela jsem začal přemýšlet o tom, jestli se s Marii nesejdu, ale v tom už se začaly otevírat domovní dveře a vešli Carlisle s Esmé. „Zdravím, Jazzy, jak je,“ pozdravil s úsměvem Carlisle.

„Mám se dobře, Carlisle, zítra se jdu s Alicí podívat na vernisáž do Seattlu, díky za optání a co ty?“ odpověděl jsem mu urychleně. Takto jsme si povídali asi do půl jedenácté, poté jsme každý šli do svých pokojů strávit naší „upíří noc.“ Další den utekl rychle, kolem sedmé jsem zvedl telefon a vytočil jsem číslo na půjčovnu koní, v telefonu se ozval příjemný hlas majitelky

„Dobrý den, pane Jaspere, co to bude dnes?“ zeptala se.

„No, dnes to bude dvojspřeži s uzavřeným kočárem, co nejrychleji to připravte za, cca půl hodiny,“ odpověděl jsem. Chvíli jsem se ještě domlouval a pak po slíbené půlhodině jsem přijel před areál, zaparkoval jsem auto na parkovišti, přešel jsem přes dvůr  ke kočáru, u kterého už stála známá tvář majitelky.

„Dobrý den, pane Jaspere tak tady to máte, kdy myslíte, že se vrátíte?“ zeptala se mile podávajíc mi otěže od koní.

Podal jsem jí svazek bankovek a řekl jsem, „myslím, že toto říká, že nás tam sama odvezete a pak přijedete sem zpět,“ řekl jsem jí a podal jsem otěže. Poté už jsem nastoupil a vyrazili jsme, asi po půl hodině jsme byli před domem, Alice už stála venku a smála se. Poté, co nastoupila, jsme vyjeli, Alice se ke mně  přitulila a zašeptala, „si blázen, Jazzy, ale miluju tě.“

K muzeu jsme dorazili mezi prvními, vešli jsem dovnitř, kde nás přivítali starosta s ženou ti nás poslali ke stolu, abychom nezbudili podezření, tak jsme se vydali ke stolu, zastavil jsem právě tehdy, kdy se otočila, byla tam sama, ale byla tam „Marie“…

Autor: k16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voják z povolání kapitola. 2: