Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 17.

14.11.2010 (19:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2346×

Edward:

Když jsem byl ještě člověk, přemýšlel jsem o smrti. Asi jako každý jsem se bál dne, kdy opustím tento svět. Byl jsem mladý a vlastně nic jsem ještě nezažil. Myslel jsem, že smrt je to nejhorší, co mě může potkat, ale to jsem se mýlil. Teď vím, že smrt může být bolestivá a nemilosrdná, ale když ta chvíle nastane, je všude přívětivé ticho. Klid, který ukonejší všechnu bolest. Přeměna byla horší.

Bolest prostupující celým tělem, která navazuje na jedno jediné místo. Srdce. Hlásí se k životu a bojuje. Každý jeho úder je jako rána nožem. Snaží se prodrat otupělým tělem ven a doufá, že může žít samostatně. Oheň, který vás spaluje, rozmělňuje vaši mysl na smrdutý popel. Nemyslíte na nic, jen na oslepující záři, která vás dusí a halí celé vaše tělo do neznámé mlhy vědomí.

To celé trvá věčnost a sami věříte v peklo, ve kterém se smažíte. A pak, když přestanete doufat, se to stane. Navštíví vás smrt. Dá vám pocit úlevy. V klidu se srovnáváte s koncem, ale bohužel to není úplný konec.

Jako ve snu otevřete oči a vidíte všechno. Vaše mysl je zatížená miliony myšlenek. Každá patří jen bolesti při přeměně a spalující žízni.

Ale ani to nebylo tak hrozné, jako to, co jsem cítil teď.

Nevěděl jsem, co je za den ani kolik je hodin. Byl jsem stále tam, kde mě zanechala. Ležel jsem v písku hned vedle místa, kam otiskla svoje krásné tělo. Pravidelně jsem dýchal a vsakoval pozůstatky její vůně, která byla prosycená vůní moře. Věděl jsem, že se pomalu ztrácí, ale nechtěl jsem si to připustit. Tupě jsem zíral na její ladné křivky vtisknuté do seskupení malých zrníček bílého písku a doufal, že se vrátí. Ale nevrátila.

Vyčítal jsem si, že jsem jí nechal odejít. Měl jsem ji přesvědčit, že já jsem ten, se kterým má zůstat, že já ji udělám šťastnou. Ne nějaký vodní panák, ale nebyl jsem si tím až tak jistý. Ona patřila někam jinam než já. Já jsem byl zrůda, která pouze zabíjí. Patřil jsem do temných nocí. Ona do slunečních paprsků a nadpozemského světa plného barev. Vyčítal jsem si, že jsem kdy přišel na tuto krásnou soukromou pláž. Nikdy jsem ji neměl potkat. Nikdy.

Ne, to ne. Ať by to pro ni bylo lepší, já bych nikdy nepoznal, něco tak úchvatného jako byla láska. To všechno co jsme spolu zažili, stálo za to, i kdybych měl do konce své věčnosti vzpomínat a trpět tak jako teď. Byl jsem si ale jist, že už nikdy nebudu takový, jako jsem býval. Sourozenci se mi vždy posmívali, že jsem nudný suchar, ale teď to bude ještě horší.

Nevědomky jsem pohladil v písku místo, kde byla její tvář. Okolo jsem namaloval vlnku a jemně ji pohladil v domnění, že je to pramen jejích dlouhých vlasů. Ztěžka jsem polkl a bolestí zavřel oči. Nikdy jsem si nepřipadal tak ztracený. Najdu se ještě někdy? Bez mojí lásky nikdy.

Bylo úžasné být sám a neslyšet v hlavě nic jen svoje vzpomínky a myšlenky. Měl jsem pocit, že aspoň nějaká její část se mnou zůstala. Poslouchal jsem vítr a vlny. Zavřel jsem oči a představoval jsem si, že leží vedle mě a jen tak tiše a bez doteku odpočíváme. Ale nevydržel jsem to dlouho. Obrazy v mojí hlavě mě trápily ještě víc. Viděl jsem její usměvavou tvář, když byla šťastná. Cítil jsem její polibky i pohlazení. Hedvábné prameny vlasů, které jí neposedně vlály kolem tváře. Nemohl jsem dál vzpomínat. Podíval jsem se před sebe na prázdné místo, když mě vyrušily myšlenky někoho jiného.

„Edwarde?“ volala moje sestra. Určitě si o mě dělala starosti a v jejích myšlenkách jsem vyčetl, že nebyla sama. Chudák Esme. Byla tak starostlivá. Neodpovídal jsem na volání. Stejně mě najde, i kdybych sebe víc nechtěl.

„Edwarde,“ řekla tiše a já cítil její blízkost. V jejím hlase byla slyšet lítost. A nejen v jejím hlase. Každá její myšlenka na mě řvala. Posadila se vedle mě. Chvilku jen tak tiše seděla, ale dlouho to nevydržela. Pohladila mě ve vlasech a konejšila mě. Něco se ve mně zlomilo. Otočil jsem se k ní a položil jí hlavu do klína. Do tváře jsem se jí nedíval. Nebylo třeba. Rozuměla mi. Jen mě hladila a já byl najednou rád, že nejsem sám. Snažila se myslet na dění kolem. Ukazovala mi to, co jsem znal moc dobře. Každý záhyb zálivu a sebemenší kamínek zahrabaný v písku. Byl jsem jí vděčný.

Nejspíš už to po několika minutách vzdala.

„Je mi to tak líto,“ řekla mi v myšlenkách. Nereagoval jsem.

„Určitě se to zlepší. Vím, že se teď trápíš, ale já věřím, že se vše v dobré obrátí. Měla jsem vizi,“ sdělila mi a pak mi ji ukázala. Byla tam Bella a já. Byli jsme spolu a daleko odtud. Byl s námi Emmett a Rose. Procházeli jsme se v uličkách městečka a smáli jsme se. Byli jsme šťastní. Zakroutil jsem hlavou. Pochopila. Svoji vizi utnula, ale v posílání myšlenek neustala.

„Edwarde, jsi tu už skoro týden. Esme je zoufalá. Ujišťovala jsem jí, že jsi v pořádku a přitom jsem se tě snažila najít. Nevím, jak jsi to udělal, ale vůbec se mi to nedařilo.“

Skoro týden? Tak to už se opravdu nevrátí.

„Moje vize se stále nemění. Třeba není ještě všechno ztraceno,“ snažila se mě přesvědčit. Nepovedlo se. I ona to se mnou vzdala. Tiše seděla a probírala se ve svých vizích. Snažila se vyvolat další, ale už se jí Bellu nepovedlo najít.

Začalo svítat. Rozhodl jsem se opustit tohle bohem zapomenuté místo. Vymanil jsem se z jejího objetí a posadil se vedle ní. Hleděla na mě a čekala, co udělám. Stále se soustředila na svůj dar.

Po dlouhé době jsem se nadechl. Vpustil omamnou vůni do svého vědomí a snažil jsem se ji zapamatovat. Zvedl jsem se na nohy. Myslel jsem, že to bude těžké, ale nebylo. Bylo to úplně snadné.

„Je čas jít domů,“ řekl jsem první větu po několika dnech a podal Alice ruku. Přikývla a s jemným úsměvem ji přijala. Společně jsme odcházeli a já se ani neohlédl.

Nikam jsme nepospíchali. Procházeli jsme se lenivě deštným pralesem. Přestože bolest neustávala, byl jsem svojí sestře vděčný. I když nebyla stejné krve jako já, znamenala pro mě hodně. Nikdo nikdy nepochopí to pouto, které se mezi námi vytvořilo. Neměl jsem ženu, kterou jsem mohl milovat jako správný zamilovaný muž, ale měl jsem sestru, kterou jsem také miloval.

„Děkuji,“ zašeptal jsem tiše, ale ona mě slyšela. Přitiskla se mi k boku a já jí objal kolem ramen. Políbil jsem ji do vlasů a dál jsme tiše pokračovali k našemu domu. Přestože na ni doma čekal milující manžel. Já jsem se v té chvíli zavázal sám sobě k tomu, že budu dohlížet aspoň na její štěstí. I když to moje se už nikdy nevrátí.

Tak jak se Vám líbí díleček? Přestože nejsem zastánce smutných konců, tohle se mi docela líbí. :)

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 17.: