Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já 4. kapitola

09.10.2011 (13:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4130×

Vždycky jsem si myslela, že smrt nebolí. Prostě usnu a už se neprobudím. Ležela jsem a bolelo mě všechno. Určitě jsem měla zlomené nejméně jedno žebro, naražená záda a necítila jsem nohu. To mě vyděsilo nejvíc. Pohnula jsem prsty u pravé nohy a byla šťastná, když se mi to povedlo. Chtěla jsem totéž udělat i u druhé nohy, ale místo pocitu štěstí jsem pocítila jen tupou bolest. Vyděšeně jsem pohnula rukama a alespoň trochu se uklidnila. Otevřela jsem oči a raději je znovu zavřela. Nemocnice. Zelená. Desinfekce. Tři věci, které jsem ze všeho nejvíc nesnášela. Když jsem od sebe znovu odlepila víčka, už jsem byla klidnější. Na pohovce u dveří ležela zkroucená mamka a nahlas oddychovala. Vedle ní byly posmrkané kapesníčky a můj oblíbený svetr. Když jsem se dívala do tváře mé maminky, konečně jsem si na všechno vzpomněla. Jela jsem od Cullenů a měla nehodu. Šeptala jsem Edwardovo jméno a pomalu padala do tmy.

 Netušila jsem, jak jsem se sem dostala, ale bylo mi jasné, že mě sem donesl buď Edward, nebo vlk, kterého jsem málem přejela. Nevěděla jsem, kdo z našeho kmene to byl, ale měla jsem o něj strach. Je v pořádku? Také jsem si vzpomněla na zjištění o Samovi a Emily. Sice Uleyovi nejsou mí rodiče, ale já je stejně milovala jako vlastní. Milovala jsem Harryho a milovala jsem Edwarda. I když jsem se ho pořád bála a zlobila jsem se na něj, představa, že už ho nikdy neuvidím, mě bolela. Zrovna jsem přemýšlela, jak asi řeknu rodičům, že už všechno vím, když se najednou otevřely dveře a já hned zavřela oči. Ještě jsem nechtěla s nikým mluvit. Nebyla jsem připravená. Osoba, která přišla, přistoupila k mé posteli a sedla si na kraj postele. Na tváři jsem ucítila ledový dotek a hned jsem věděla, že je to on. Potichu šeptal mé jméno a vzlykal. Odhodlala jsem se a otevřela oči. Setkala jsem se s jeho překvapeným pohledem a na tváři vykouzlila chabou napodobeninu úsměvu. Měla jsem něco v puse a dost dobře jsem nemohla nic dělat. Také jsem si uvědomila, že mám obvázanou hlavu a hadičku v nose.

„Ach, Bello. Je mi to všechno tak líto. Ani nevíš, jak mě ničí tě takhle vidět. Vím, že se skoro neznáme a máš na mou rodinu hrozný vztek pro to, co Emma a James udělali tvým rodičům, ale moc mi na tobě záleží. Tvá nehoda málem rozpoutala válku, ale dokázali jsme vlky uklidnit. Esmé a Carlisle jsou z toho opravdu špatní. Znovu se jim vrátily pocity z doby, kdy se to všechno odehrálo. Mám ti vyřídit, že se ti ještě jednou moc omlouvají. Z naší rodiny sem pustili jen mě a Emmetta. Ach, Bello, co mám teď dělat?“

Dívala jsem se mu do tváře a vše mu věřila. Taky mi na tobě záleží, chtěla jsem mu říct, ale nemohla jsem. Zvedla jsem ruku a chtěla si tu ohavnou věc vyndat z pusy, ale hnědá teplá ruka mě zastavila. Podívala jsem se na druhou stranu postele a spatřila tvář svého otce. Usmíval se na mě a plakal. Pohladila jsem ho po ruce a cítila, jak pomalu usínám. Teprve teď jsem si všimla sestry, která mi do kapačky něco přidávala. U toho mluvila, ale já už ji nevnímala. Byla jsem ve svém vlastním světě. S Edwardem a šťastná.

Edward

Když vyběhla z našeho domu, volal jsem na ni, ale ona už byla pryč. Slyšel jsem, jak startuje svoje auto a odjíždí. Sesunul jsem se na zem a znovu mě pohltily vzpomínky. Emma, James, smrt Belliných rodičů a náš odchod. Zrovna jsem vzpomínal na Emminu přeměnu, když Alice dostala vizi. Bella, vlk a náraz do stromu. Okamžitě jsem se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Alice už vybíhala z domu a já se konečně vzpamatoval. Co nejrychleji jsem běžel ke kraji lesa, kde by měla Bella být. Běžel jsem maximální rychlostí, ale pořád mi to přišlo moc pomalé.

Zrovna jsem vbíhal do lesa, když jsem zaslechl ránu. Pár metrů ode mě jsem uviděl Bellino auto. Uslyšel jsem zoufalé vytí a Bellu, jak šeptá mé jméno. Za normálních okolností bych skákal štěstím a objímal ji, ale v tuto chvíli jsem se otřásl strachy. Loučí se s životem, a proto šeptá mé jméno. Rychle jsem oběhl vrak auta a málem narazil do vlka, který se snažil tlapami otevřít dveře. Vrčel na mě a snažil se mě shodit na zem. Včas jsem uhnul a sledoval rozzuřeného vlka, jak dopadl pár metrů ode mě. Rychle se zvedl a chtěl po mně vystartovat znovu, ale Bella nahlas zaskuhrala bolestí. Utrhl jsem dveře od auta a nemohoucí Bellu jsem vyprostil z trosek auta. Ihned jsem věděl, že má zlomenou nohu, protože ji měla v nepřirozené poloze. Také se podvědomě držela za paži, takže i ta byla zraněna. Rty měla od krve a z obočí jí stékaly pramínky karmínové tekutiny, která mě tak moc  vábila. Až teď jsem si uvědomil, jak moc toužím ochutnat její krev. Měla ji skoro po celém těle a já měl co dělat, abych se na ni nevrhl. Voněla tak krásně, až se mi z té vůně začal v ústech hromadit jed. Stačil jen jeden pohyb a už by byla jen moje. Stačil jen jeden pohyb na to, abych ji vysál.

„To nesmíš. Nesmíš jí ublížit. Jednou budete spolu a budete moc šťastní. Nenič to štěstí teď a tady. Paul je opravdu nebezpečný, během pár sekund by tě zabil. Prosím, Edwarde, ovládni se.“ Aliciny myšlenky mě vrátily do reality. Vrčící Paul, umírající Bella a moje hloupost. Kvůli svým žíznivým myšlenkám jsem Bellu vystavoval smrti. Vzal jsem ji do náruče a okamžitě běžel za Carlislem. Paula a zbytek la pushské smečky jsem měl v patách. Nikoho nezajímalo, že právě padly hranice a vlci jsou na našem území, šlo jen o Bellinu záchranu. Když jsem vbíhal do našeho domu, vlci zastavili. Jen Sam šel se mnou. Vrčel a kousal mě do nohy. Neměl jsem čas se tím zaobírat, a proto jsem jen nahlas zavrčel a volal na mého otce.

Po několika minutách jsem se Samem, Bellou a Carlislem přijeli do nemocnice. Okamžitě si dívku mého srdce vzali na sál a já s jejím otcem zůstal na chodbě. Zhroutil jsem se na žlutou sedačku a potichu vzlykal.

„Ty nemáš právo na to vzlykat. To kvůli tobě je na tom takhle. Kvůli tobě je tady. Málem jsi ji zabil! Doufám, že jsi spokojený!“ Řev Sama Uleyho slyšely i sestry v nedalekém doktorském pokoji. Pár se jich chtělo jít podívat, co se stalo, ale když uviděly třesoucího se indiána a bledého vyděšeného chlapce, raději zůstaly, kde byly.

„Ty to nechápeš. Nikdy mi na nikom nezáleželo víc než na Belle. Vím, že jsme úhlavní nepřátelé a naše rodina jí hodně ublížila, ale u mě je to něco jako otisk. Miluji ji víc než svůj život. Víc než svou existenci. Je mi jasné, že nám osud ani vlci nebudou přát, ale já se jí nevzdám.“ Tvrdě jsem se mu díval do očí a potichu vrčel.

„Ty smradlavá pijavice! Jestli mi řekneš, že už ví, kdo doopravdy je, tak tě hned a tady zabiju, přísahám.“

„Ano, ví to. Už bylo na čase, aby jí někdo řekl pravdu.“

„Porušili jsme smlouvu, ale nemysli si, že na vás nezaútočíme, když to Bella nepřežije. Spolu s Harrym je pro nás to nejdůležitější na světě.“

Chystal jsem se mu říct, co bychom jemu a celé smečce byli schopni udělat, ale zaslechl jsem Carlisleovy myšlenky. Na dvakrát zlomená noha, zlomená dvě žebra, pohmožděná ruka, utržená slezina a natrhlé obočí. To, co se mu honilo hlavou po výčtu všech jejích zranění, bylo horší než vše, co měla zlomené. Už nikdy nemůže mít děti. Nikdy nebude matkou. Nikdy nebude rozkošně zakulacená a nikdy nebude mít rodinu. Její otec si všiml mého zmučeného výrazu a okamžitě chtěl vědět, co se jeho jediné dceři stalo. Vše jsem mu řekl a nechal ho, aby mi nadával a vyhrožoval mi. Zasloužil jsem si to. Kvůli mně nikdy nebude moct mít děti.

Po několika hodinách se Bella začala probouzet. Byli jsme u ní se Samem a já jí řekl, jak moc mi na ní záleží. Usmála se na mě, ale její otec mi drtil ruku ve smrtelném sevření. Plakal a s láskou v očích pozoroval Bellu. Sestra jí něco píchla do kapačky a ona hned usnula.

Bella

Sto devadesát jedna a půl nádechu osoby, která ležela vedle mě trvalo, než jsem se opravdu probrala. Už jsem neměla nic v puse, ale v nose jsem pořád cítila tu ohavnou věc. Otočila jsem hlavu na stranu a uviděla tvář mé kamarádky Leah. Usmívala se ze spánku a držela mě za ruku. Po pár minutách jsem začala zjišťovat škody na svém těle. Noha v sádře, obvázaná ruka, obvázaná hlava a svázaný hrudník. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla posadit, jsem si všimla bledé osoby u okna. Stála ke mně zády a něco si potichu povídala.  Až teď jsem si všimla, že na zemi pod oknem sedí Edward. Zkroušený a zoufalý. Nad ním stál Emmett a něco mu povídal. Edward najednou rychle vstal a zadíval se na mě. Usmál se a čekal, co udělám.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a pousmála se.

„Bello.“ Odmlčel se a přestal se usmívat „Já nevím jak ti to říct. Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Vím, že už ti naše rodina ublížila dost, ale něco se stalo,“ řekl a já se vyděšeně zajíkla.

„Bello, Sam a Emily se tě vzdali. Pohádali jsme se s nimi a oni řekli, ať se o tebe staráme my, když nás máš tak ráda.“ Ráda? Nikdy jsem neřekla, že je mám ráda. Uviděl můj nechápavý výraz a dopověděl mi celý příběh toho, co se odehrálo, když jsem spala.

„Mluvila si ze spaní. Říkala si, že mě máš ráda a chceš se mnou být. Slyšeli to tvoji rodiče a řekli, ať zůstaneš s námi, když mě tak miluješ. Chtěl jsem jim to všechno vysvětlit, ale odešli dřív, než jsem měl možnost je seznámit s pravdou. Je mi hrozně líto.“

Rodiče se mě vzdali? Vyděšeně jsem se na něj podívala a zalila mě vlna vzteku.

„Vypadni, Edwarde. Vypadni a nech mě být. Chci být sama!“

Uslyšela jsem vzlyk a cvaknutí dveří. Poté jsem se naplno poddala svému smutku a zoufalství.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já 4. kapitola: