Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 4. kapitola

12.08.2010 (07:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3701×

Bella:

Málem jsem viděla, jak se mění. Bylo to trochu strašidelné. Jeden z nich, Edward, říkal, že se jmenuje Paul, se snažil ovládnout, bylo ale poznat, že mu to moc nejde. Byl tak rozzuřený a to mu vlastně Edward nic neřekl. On ale jako by neměl vlastní vůli. Ten největší - Sam se mu snažil pomoct, ale kdyby mu nepřišel na pomoc Jacob, asi by ho neodtáhl. Zajímalo by mě, jestli ho nakonec zvládli. Když jsem je viděla naposled, byl ještě člověkem.

Edward se na mě otočil a zadíval se mi do očí: „Jsi v pořádku?

Když jsem přikývla, zeptal se: „Tak co? Chceš odvézt domů?“

V tom mu však zazvonil mobil. Edward chvilku poslouchal a pak se na mě podíval: „Jasně, odvezu Bellu domů a přijedu za tebou, tati.“

Omluvně se usmál: „Promiň, zdá se, že je rozhodnuto, pokud nechceš jet domů s Jasperem nebo Emmettem.“

Oplatila jsem mu úsměv a vyrazila spolu s ním k autu zaparkovanému nedaleko. „Ne, to je v pohodě. Co se děje?“

Edward se trochu zamračil, když mi otevřel dveře, abych mohla nastoupit: „Otec má takový případ. Dvojnásobná vražda… a vypadá to na upíra.“

Poslední slova pronesl tak tiše, že by ho člověk neslyšel, ani kdyby stál přímo vedle něj.

Trochu mě zamrazilo. Počkala jsem, než se usadil za volant a zeptala se: „Nomád?“

Edward zavrtěl hlavou a mrknul na mě, jako by váhal, jestli má pokračovat. Pak dodal: „Máme jedno podezření. Byli bychom ale raději, kdyby se nepotvrdilo.“

Když mě vysadil u našeho domu, ještě stáhl okýnko a naklonil se ke mně přes sedadlo: „Nelam si s tím hlavu, Bello. Jen na sebe dávej pozor, ano?“

V tom k němu zavál větřík a než jsem stihla zereagovat, byl venku z auta. Rukou mi naznačil, abych se ani nehnula. Teď jsem ten pach ucítila i já. Byl tu někdo další. Nějaký jiný upír. Obezřetně jsme se rozhlíželi kolem a stáli tak, abychom si vzájemně kryli záda.

Když se nic nedělo další minutu, požádal mě: „Jdi do domu. Porozhlédnu se tady.“

Zároveň opět vytáhl mobil, aby zavolal otci a upřesnil mu současný stav.

Poslechla jsem ho, ale nadšená jsem z toho nebyla. Tohle mi pěkně překazilo plány. Chtěla jsem ještě v noci ven. Co taky dělat, když je dům plný zaláskovaných párů, které využívají volnost noci pro své potěšení?

No dobře, tak je tu nějaký vraždící pobuda. Co se mi může stát? Jsem přece upírka a ne člověk. Budu opatrná a vezmu si s sebou mobil, abych později zjistila od Edwarda podrobnosti.

Sotva jsem se rozhodla, už mě nic nemohlo zastavit. Rychle jsem se převlékla, správně soudíc, že další zničené šaty už by mi Alice nedarovala tak snadno. Jelikož jsem neměla pochyby, kde skončím, vzala jsem si náhradní oblečení, které jsem plánovala nechat někde, kde nenačichne a kde se pak budu moct převléct bez obav, že mě někdo nachytá.

Vhodné místo jsem našla docela snadno, a pak jsem vyrazila na útesy do La Push.

Jacob:

Celou dobu, co jsem běžel na útesy, jsem si nadával. Choval jsem se jako pitomec. Určitě si teď někde užívá s tím svým upírským přítelem a já tu budu trčet zbytečně. Zklamání, které mnou projelo, když jsem na útesy doběhl, bolelo jako nůž. Samozřejmě, že tu nebyla. Tak proč mě celou dobu popoháněl pocit, že se tu dnes znovu setkáme? Naprosto iracionální pocit. Co bychom si nalhávali? Já jsem konec konců vlkodlak a ona upír.

Přesto jsem se usadil na své straně hranice a zadíval se na obrovský měsíc, který putoval po obloze. Byl úplněk. Díval jsem se na nebe a myslel na ni. Jako by všechno kromě ní najednou ztrácelo smysl…

Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, když se ozval pobavený hlas znící jako stříbrné zvonečky: „Když už tak obdivuješ měsíc, neměl bys výt, nebo něco podobného?“

Otočil jsem se, překvapený, že ji dřív neprozradila její vůně. Náhle mě po celém těle mrazilo. A bylo to takové to mrazení, které doprovází příjemné vzrušení. To, které nechcete, aby vůbec přestalo.

Neovládl jsem se a usmál jsem se. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem ji tím nejspíš vyděsil. Zkuste si taky představit, že na vás cení zuby chlupatá příšera o hlavu vyšší než vy. Bella ale nevypadala, že se bojí. Vlastně nevypadala ani překvapeně. Dokonce mi úsměv oplatila. Přešla ke mně tak, že mezi námi byla jen linie hranice. Kdyby natáhla ruku, dotkla by se mě. Přál jsem si, aby to udělala. Chtěl jsem cítit, jak se její prsty probírají mou srstí.

Přemýšlel jsem i o tom, že kdybych vyplázl jazyk, dokázal bych ji olíznout. Jenže takový polibek by se jí asi nelíbil. A já si taky přál, aby byl jiný. Přál jsem si ji políbit jako člověk.

Neodvážila se ale překonat domluvenou hranici – nebo nechtěla. Místo toho se jen posadila vedle mě. A pak na mě s jiskřením v očích mrkla: „Tak co, bavil ses na plese?“

Ohrnul jsem horní ret a zavrčel. Bella se zasmála a já si ten zvuk užíval.

Mám tuhle pohodu rušit svou otázkou? Ale proč ne? Ona se přece taky zeptala. Měl jsem chuť chovat se jako trucovité dítě: „A co ty? Jak to, že nejsi někde s tím svým… tanečníkem?“

Bella se trochu zamračila: „Nikdo tě tu nedrží, jestli ti moje společnost nevyhovuje.“

Překvapeně jsem se na ni podíval – jak ji něco takového napadlo? Měl bych to asi nějak napravit. Omluvně jsem zavrčel a ona se usmála. Pak pokrčila rameny: „Musel pomoct tátovi. Vraždy v Seattlu se nám nějak přiblížily.“

Ušklíbla se s pohledem na mě a já jí úšklebek vrátil: „Jo, už jsem o tom slyšel.“

Oba jsme věděli, kdo je páchá. Upír. A zřejmě ne jeden, protože vražd přibývalo tak rychle, že by to musel být maniak se sebevražednými sklony. Upíři se přece svou identitu snaží tajit.

Bella se zadívala na měsíc. Vypadala, že ji přitahuje tak jako mě.

„Krása, viď?“ Mrkla na mě a já se znovu usmál. Že bychom nakonec nebyli tak rozdílní? Občas jsme dokázali myslet jako jeden.

Znovu jsme seděli a mlčeli. Nebylo to nepříjemné ticho. Spíš jako bychom byli nějak spřízněni. Tajní spiklenci. Protože kdybychom tu nebyli potají, naše rodiny by to nikdy nepochopily.

Najednou se na mě Bella otočila: „Nejsi unavený? Já spát nepotřebuju, ale ty jsi přece člověk.“

Přemýšlel jsem nad její otázkou. Ano, asi bych si trochu zchrupnul, ale nechtěl jsem přijít ani o chvilku v její přítomnosti. Bella to zřejmě poznala, protože se škádlivě usmála a natáhla ke mně ruku, aby se mě dotkla. Zároveň mi však dávala příležitost protestovat: „Mohla bych zatím hlídat, jestli se bojíš prozrazení nebo útoku.“

Překvapeně jsem vytáhl obočí – ona by tu se mnou zůstala? Potom není o čem přemýšlet.

Bella:

Porušila jsem hranici, když jsem k němu natáhla ruku. Napadlo mě, jak moc by to bolelo, kdybych se spletla a on mi ji ukousl. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Neudělá to.

Místo toho se položil tak, že byl teď na obou stranách hranice. Porušil ji stejně jako já. Pohledem mě vyzval, abych se o něj opřela. Usmála jsem se a zabořila prsty do jeho srsti. Byla hebká. Podle jeho slastného přivření očí se mu to líbilo.

Opřela jsem se o něj a dumala nad tím, jak to, že zvládnout jeho vůni mi najednou připadá docela jednoduché. Už mi nevadila. A pak jsem si vzpomněla, že pořád ještě nevím, s kým tu vlastně jsem:„Jak se jmenuješ?“

Vlk ke mně stočil jedno své velké oko a zavrčel: „Záleží na tom?“

Zapřemýšlela jsem nad tím a váhavě uznala: „Vlastně asi ne. Jen bych ráda věděla, jak ti mám říkat.“

Jeho oko se zase zavřelo a hlavu položil na tlapy. Vlčí úsměv je zvláštní, ale když jsem si na něj zvykla, neuměla jsem si už představit hezčí.

Z polospánku zavrčel: „Říkej mi, jak chceš.“

Zaposlouchala jsem se do tlukotu jeho srdce. Jak usínal, jeho dech se zvolna zpomaloval. Líbilo se mi tak ležet. Ačkoli jsem byla obrazně řečeno v náručí smrti – tedy vlastně svého nepřítele, cítila jsem se naprosto v bezpečí. Jak absurdní. Stačilo tak málo a mohla jsem být na kousíčky.

Když jsem uslyšela tiché zachrápání, usmála jsem se a znovu zvedla hlavu k měsíci. Byl tak veliký a visel přímo nad námi. Skoro jako by bděl nad naší bezpečností... Váhavě jsem si uvědomila, že jsem málem řekla láskou. To je ale hloupost, nebo ne?

Vlk se vzbudil se svítáním. Poznala jsem to nejdřív podle jeho dechu… a taky podle obrovského zívnutí. S úsměvem jsem mu popřála dobré ráno a pozorovala, jak se jeho výraz mění z ospalého na zmatený a ostražitý. Pak se konečně usmál. Ulevilo se mi. Ani ráno na našem podivném přátelství, nebo jak to nazvat, nic nezměnilo.

Zabručel: „Hm, dobré ráno. S tebou po boku je ještě krásnější.“

Překvapeně jsem se na něj podívala a v jeho očích jsem spatřila šibalství. Rozesmála jsem se a přikývla: „Bylo hezké dívat se, jak spíš. Tak nějak uklidňující.“

Vstala jsem a vlk se protáhl: „Teď by se hodila nějaká snídaně.“

Škádlivě na mě zamrkal a já nakrčila nos: „S tím nepočítej. Tak hluboko jsem ještě neklesla, abych ti tu smažila vajíčka na ohni.“

Oči mi vesele zahrály: „A pochybuju, že by sis chtěl dát mě. Určitě bych ti nechutnala.“

Vlk přiblížil svou tvář k té mé sotva na pár centimetrů: „Třeba by ses divila…“

Náhle se scéna změnila, jako když režisér křikne „Stop!“ Vlk byl zpátky na své straně hranice a výhružně se ježil. Nerozuměla jsem tomu, ale když se na mě podíval, v jeho očích nebyl vztek. Nebo aspoň nebyl namířený na mě.

Zavrčel: „Měla bys jít ke svým. Ty problémy jsou, zdá se, blíž, než jsme si mysleli. Váš vůdce se s námi chce domluvit.“

Přikývla jsem a bez dalších okolků se rozběhla. Co na tom, že budu cítit vlkodlakem? Stejně se za chvíli uvidíme. Kdyžtak řeknu, že jsme se potkali na hranici…

Náhradní oblečení jsem našla snadno a rychle jsem se převlékla. I tak byl vlkodlačí pach zažraný v mé kůži. Trochu ho to ale zmírnilo. Teď už mi moje výmluva mohla projít. Nikdo přece nebude zkoumat, odkud ze mě ten pach jde.

Nasadila jsem nejvyšší tempo, jakého jsem byla schopna a vracela se domů. Celá rodina včetně Edwarda a jeho otce byla shromážděna na palouku před naším domem. Zdálo se, že se jim ulevilo, když mě spatřili.

Esmé se ke mně vrhla a objímala mě, jako by mě už oplakala: „Bello! Tys nás vyděsila.“

Edward se mi s výčitkou zadíval do očí: „Proč jsi nezůstala doma? Vždyť jsem ti přece říkal…“

Přerušila jsem ho: „Vraždící upír, já vím. Ale já přece nejsem člověk, tak proč by se měl o mě zajímat?“

V tom nás přerušil Emmett, který prve seděl v koruně vysokého stromu a teď seskočil k nám: „Pozor, přicházejí.“

Tázavě jsem se zadívala na Carlislea a ten napjatě vysvětloval: „Bello, situace je vážnější, než jsme mysleli. Ty vraždy v Seattlu a tyhle tady… Alice měla vidění. Dělá to jedna skupina. Někdo vytvořil novorozené, aby nás vyhladili. Jdou sem.“

Alice přikývla: „A je dost možné, že Volturiovi jsou na cestě také. Ten nepořádek v Seattlu se nedá přehlédnout.“

Zmateně jsem se otočila na Edwarda a jeho otce: „Říkali jste, že máte podezření. Kdo by to chtěl udělat?“

Edward si vyměnil s otcem pohled: „Asi před rokem jsme zabili jednoho upíra. Jmenoval se James. Jeho partnerka se nám teď chce pomstít. Tedy mně. Jestli to byla ona, koho jsme včera cítili, jsi v nebezpečí i ty, protože tě se mnou viděla. Může si myslet, že ke mně patříš a chtít ti ublížit taky.“

Teď už jsem chápala – téměř neslyšně jsem pronesla: „Oko za oko, zub za zub, partner za partnera.“

Všichni přikývli. V tom jsme ucítili nový pach. Normálně by mě to překvapilo, ale za posledních 24 hodin už jsem si na něj zvykla. Vlkodlaci. Tak o tomhle mluvil ten hnědý vlk. A na ně upozorňoval i Emmett.

Šerif připojil své vysvětlení: „Ti novorození mají početní převahu. Nemůžeme sami ochránit celé město, a tak chceme vyjednávat i s Quileutskými.“

Postavili jsme se do řady na jednom konci palouku. Vypadali jsme trochu jako válečníci. To ale vlci také. I když jsem jednoho viděla docela z blízka, musela jsem stejně ocenit jejich velikost a řád, se kterým vstupovali na palouk. Hierarchie byla ve smečce bezpochyby prvořadá. Můj hnědý vlk stál napravo od jejich vůdce. Vyměnili jsme si pohled, ale jinak jsme nedali najevo, že se známe.

V tom vedle mě stojící Rose nakrčila nos a zašeptala mi: „Teda Bello, ty smrdíš jako jedna z nich. To je vážně příšerné.“

Usmála jsem se. Byla jsem si jista, že to slyšeli všichni. Hnědému vlkovi zajiskřily oči pobavením. No, snad se budeme bavit i dál.

 3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 4. kapitola: